Místnost, v níž trávil poslední hodinu, byla klidná.

Jediným zvukem, který kazil to dokonalé ticho, byl hlas Pavla Metličky – Davidova otce, k němuž začal pociťovat respekt a znovu nalezenou lásku, již ukrýval někde hluboko v srdci.

Podařilo se mu najít další soubory, které by mohly být užitečné, co se hledání odpovědí týkalo.

Jeho táta natočil více videonahrávek, než předpokládal, což považoval za výbornou zprávu. Čím více videí, tím více odpovědí na více otázek. Bylo to prosté, tady počet hrál velkou roli.

A opět vítězila kvantita nad kvalitou.

Sledovat tátovu milou tvář a láskyplný úsměv by mohl hodiny bez toho, aby z něj odtrhl zrak. Nic jiného jeho pozornost nemělo – dokonce ani otravný hmyz, který mu bzučel u ucha –, vše věnoval jen tmavovlasému muži a jeho prvním šedinám.

„Je toho spousta, co prostě potřebuju ze sebe dostat, a nevím, kde začít. Nastínil jsem svůj vztah s Lucií, tam ani detaily nejsou potřeba, protože jsem popsal snad všechno.

Až na sex z lítosti, to byl taky jediný sex, který jsem měl. Ale o tom mluvit nechci, na ztrapňování jsem měl celý život, těch posledních pár hodin chci věnovat své obhajobě."

Pavel si odkašlal a natáhl se pro sklenici vody. Pár loky ji vyprázdnil do poloviny, pak si olízl rty, aby je vodou z úst navlhčil, sklenici odložil. Podíval se zpět na obrazovku.

„Můj život za moc nestál. Otec byl pilot.

Přirozeně jsem k němu vzhlížel. Jednou mě vzal na cestu do oblak. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů, na které rád vzpomínám. Dokud si neuvědomím, že ho to i zabilo.

Nešťastná nehoda, nejspíš porucha, či co. Otec se jeden večer domů nevrátil. Pak se nevrátil už nikdy. A bohužel, i můj syn chtěl létat."

To si pamatoval. Jeho sen dotknout se oblaků mu z hlavy nezmizel, ten zůstal i po vymazání vzpomínek.

Jako by patřil ke jménu, které si také ponechal, a jeho osobnosti.

„Pokud nechcete být za zrůdu, neodmlouváte a dáte dítěti cokoli, na co si ukáže. Ale tohle jsem udělat nemohl. Matka mi zakázala létat, ačkoli mě otec ještě před svou smrtí přihlásil na konkurz pro piloty.

Chápal jsem, proč to udělala. Ale Hubert ne. Ten po poslední nehodě ochrnul na polovinu těla – neměl moc velký štěstí –, ale byl rád, že zůstal naživu."

Už znal důvod, proč skončil Hubert na vozíku.

Vždy si myslel, že za to mohla zbloudilá kulka, která mu prostřelila páteř – ne dobře uvěřitelné, ale lepší než původní výmysl s extra těžkým létajícím lvem –, ale ani tentokrát pravdě neodporoval.

Tak jako vše ostatní, pouze ji přijal.

„Nemohl jsem po něm chtít, aby se vzdal svýho snu. Hlavně ne, když... když jsem o tom věděl.

Kdybych mu nevyprávěl o svým otci, nemuselo se to stát. Ale David vždy vypadal nadšeně a šťastně, kdykoli jsem promluvil o létání. Našel by si k tomu cestu sám. A já bych mu v tom nesměl zabránit, vlastní srdce by mi to nedovolilo," pokračoval Pavel se starostlivým výrazem v obličeji.

Muž ve videu znovu na chvíli uhnul pohledem. Jako by se přemáhal, aby pokračoval dál.

O chvíli později opět upřel zrak na kameru a pokračoval:

„Snažil jsem se ho vychovat tak, aby z něj byl dobrý člověk. Chtěl jsem, aby to byl ten andílek, kterého si každý zamiluje, ten typ do společnosti. Učil jsem ho jen správným věcem, Dan mi pomáhal ho vzdělávat.

A ono se to dařilo. Alespoň tedy já ani Daniel jsme neodolali nikdy, když k nám ten malej capart docupital, že by se chtěl pochovat – samozřejmě v té nemorbidní verzi.

Ačkoli... i k tomu se dostanu.

Víte, já jsem vždycky chtěl být otec.

Děti jsem miloval, dokonce jsem s nimi několik let pracoval a připravoval se, že jednou budu mít velkou milující rodinu s manželkou, která bude se mnou sledovat, jak ti prckové rostou a vyvíjí se, jak se postupně stávají námi.

Jo, nejspíš to byla karma, protože toho jsem se nikdy nedočkal.

Opět jsem se dostal k Lucii.

To je takové nevyčerpatelné téma k rozhovoru. Tím, že jsme se spolu přátelili už od Danielovy první zkušenosti na záchytce – to mu mohlo být šestnáct, nevím, je to už docela dávno –, jsem měl spoustu času na to ji poznat.

Věděl jsem, že je panovačná, arogantní, přehnaně sebejistá, ale zároveň jsem doufal, že se v ní udrží i ten kousek milé povahy, kterou zřídkakdy ukazovala.

Člověk by se v životě měl mýlit jen jednou, sakra. Ano, Lucie byla milá – na kohokoli, kromě mě.

Nejspíš mi dávala za vinu každej moment, kdy jsme se spolu objevili v posteli. Kdybych řekl, že za to nemůžu, lhal bych.

Provinil jsem se tím, že jsem byl ta jednoduchá kořist – ten, ke kterýmu se vždycky mohla vrátit, protože věděla, že jsem ji neuměl odmítnout.

Ženy. Ach, ty ženy. Jednou si vás uloví a jste lovnou zvěří po zbytek svýho života. Abych se tu jen nelitoval, musím přiznat, že se mi chvilku i líbila.

Vzhledově byla krásná, toho si však všímala snad celá Olomouc, vevnitř měla jen pár důkazů své krásy, který jsem znal jen já.

Jo a taky ten zbytek Olomouce.

Nebylo vůbec jednoduchý oženit se se ženou, jejíž tělo už patřilo tolika mužům, že bych je nejspíš ani všechny nenašel.

Ta svatba, pokud se tomu tak dá říkat, byla chyba.

Obrovská.

Ale Davidovi to zlepšilo život. Jen to nevymazalo všechny pomluvy, které se o Lucii šířily, protože byly z většiny pravdivé.

Protože jsem ji nemiloval skutečně, nemohla mi nikdy ublížit tím, když si do domu někoho přivedla.

Náš dům se pro ni stal útočištěm. Předtím patřil mně a Danovi. My dva jsme nedokázali být bez sebe, ale jakmile se naskytl ten problém s otcovstvím, Dan se přesunul někam na byt.

A já jsem mnohem raději trávil čas tam s ním než se svou vlastní manželkou.

Že jsem špatný člověk? To nezapomněla zmínit kdykoli, kdy jsem se od Dana vrátil domů.

Nebyl den, kdy by mi nevyhubovala. Neustále opakovala, že jsem si vybral tenhle život, že se o ni mám starat, že mám hlídat našeho syna, který byl tehdy ještě v kolíbce.

Popravdě? Myslím, že to byla ona, kdo šířil ty pomluvy o mně a Danovi.

Pokud byste definovali příšernou matku, byla Lucie někde u páté nejlepší definice. Nezajímalo ji, že měla dítě v domě, stejně se řídila svým loveckým instinktem.

Do práce se nemohla vrátit asi rok po porodu, to jsem musel pracovat já. Nestěžoval jsem si, škola byla místem, kde jsem před ní byl v bezpečí. Ale zároveň se mi stýkalo po mém synovi.

Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že nemůžeš mít vše, na co si ukážeš. To platí u lidí, co mají životní hodnoty a ne pozlacenej hajzl papír, abychom si rozuměli.

Proto jsem se i já musel smířit s tím, že ten sen s milující velkou rodinou můžu zahodit. Měl jsem ženu, která děti nechtěla. Jen co jí dovolili se vrátit do práce, utekla.

Zbyl jsem jen já a David. Práci jsem musel omezit na minimum.

Naštěstí nějaký génius vynalezl noční školy, protože se čas, kdy děti kdysi chodívaly spát, posunul o spoustu hodin, a ukázalo se, že tehdy jsou mnohem produktivnější než ráno. Skoro jsem nespal, ale byl jsem šťastný.

Davidovi jsem dělal jak otce, tak i matku. Miloval jsem ho tak moc, aby to bylo za nás oba, snažil se mu to ukazovat každý den.

Ale kvůli práci a povinnostem doma jsem spal denně tak tři hodiny, dlouho jsem to zvládat nemohl. Naštěstí mě přišel navštívit Dan – kupodivu ho k nám nedotáhla Lucie, aby opět využila naší pohodlné velké postele –, který si toho všiml.

Našel si práci. Řekl mi, že si mám dat od učení pauzu, že mám stejně na víc.

Vždycky tvrdil, že sekretářky mají místo mozku piliny a na jejich práci jim stačí jen jedna dobrá schopnost. Nebudu to tu popisovat, mohl bych někoho urazit a to už si dovolit nemůžu.

Abych se vrátil zpátky, Daniel se k nám prakticky nastěhoval.

Trávil u nás každé odpoledne. To jsme si sedávali ven na zahradu, hlídali Davida, který chytal mouchy malinkýma ručičkama, a popíjeli u toho slabší pivo. Bylo to mnohem lepší než televize.

A ten nádherný pocit, když se David zvedl se spojenými dlaněmi a vyběhl k nám, že ji chytil, tahal nás za nohavice, byl k nezaplacení.

Ten malý kluk byl moje spása. Ano, ze začátku jsem moc nadšený nebyl, ale to bylo hlavně proto, že jsem ho měl s ní. Dítě jsem však vždycky chtěl už od té doby, co jsem se musel starat o svého mladšího brášku Huberta.

Sice slintají, kadí, kdykoli a kdekoli je napadne, ale od psů se liší tím, že jsou roztomilý a nemusím se bát se jich dotknout.

To, jak se k nám Lucie opět vrátila, jsem zmínil. Doteď nechápu, co ji přinutilo změnit názor.

Snažila se být zodpovědná matka. Muže si domů nevodila, David si toho všímal a hlídal dveře. Stejně si ale občas povyrazila venku. A k takové té rychlé chuťovce měla manžela, který kvůli synovi stále zůstával doma.

Styděl jsem se za sebe pokaždé, když jsem se jí podvolil. Hanbou bych se do země propadl, kdyby to bylo možný.

Neměl bych, byl jsem jediný, kdo na to měl právo, ale nikdy jsem nebyl víc než jen něco, co občas potřebovala.

V analogii, byl jsem pro ni ten pozlacený hajzl papír – na ozdobu, ale když je potřeba, přemůže se a chmátne i po mně."

Povzdechl si. Nejspíš se mu i trochu ulevilo, když to konečně řekl. Bylo na něm vidět, že už nebyl tak nervózní.

David vše sledoval mlčky. Nebyl moc překvapený, jako by to nějak věděl, že se to v jeho rodině dělo.

Jen nechápal, proč se ještě nezmínil o jeho sestře. Měla snad Sáru s někým jiným? Byla malá pravděpodobnost, že měli stejného otce.

„David potřeboval spoustu péče. Už od malička byl jiný než ostatní děti, raději trávil čas s dospělými a povídal si s nimi.

Byl mnohem vyspělejší než ostatní děti jeho věku. Daniel tvrdil, že je v jistých ohledech až geniální. Říkal, že jednou spolu změní svět. Davidovi se to líbilo víc než létání.

Pak se stalo to, že Daniel přišel o práci.

Oba jsme tušili, že v tom má prsty zastupitelstvo, protože ho chtěli zpátky do velení projektu Inteligence, ale nemohli jsme o tom promluvit nahlas.

A Dan neměl jinou možnost než nabídku přijmout.

Nelíbilo se mi to, ani David z toho moc nadšený nebyl. Lucii to bylo šumák, ta si žila svůj život a nezajímala se o nic, co by se netýkalo jí, nebo výjimečně našeho syna.

Ale pak se to tak nějak spojilo, když se náhodou zjistilo, že David je nemocný. Ale ne nemocný způsobem, že by se to dalo léčit prášky.

Lékaři nám oznámili, že má před sebou maximálně další poslední rok života.

Víte, jak mi muselo být? Rozpadal se mi svět před očima. Chvíli jsem se snažil hledat možnosti, abych mu pomohl, ale jen se to zhoršovalo.

David přestal chodit. Museli jsme ho všude vozit.

Nechtěl jíst, nedokázal trávit. Nakonec skončil ve špitále natrvalo.

Nechtěl jsem ho tam nechávat, ale kdybych si ho odvedl domů, čas by se mu zkrátil.

Trávil jsem u jeho lůžka hodiny, odmítal jsem odejít. Doktoři mě skoro vyhazovali, abych si zašel na jídlo a prospat se.

Ale nemohl jsem myslet na nic jiného než na to, jak můj syn pomalu vydýchává poslední vzduch.

Byl jsem zoufalý. Věděl jsem, že to nepřežije, ale nedokázal bych bez něj žít.

On byl moje jediná šance na rodinu, syn, kterého jsem si vždycky přál. A proto jsem udělal to, co jsem udělal.

Požádal jsem Daniela o pomoc. Prakticky jsem prosil na kolenou, aby našeho syna přenesl do umělého těla, aby nám tu zůstal už napořád.

Ale on odmítal.

Bál se, že by David stejně zmizel, tak jako u každého jeho výtvoru. Ale dlouho neodporoval.

A tak jsme začali pracovat na projektu Merkl.

Proč Merkl? Bylo to Davidovo první slovo. Říkal tak ptákům, kteří se vznášeli na nebi, byli volní, svobodní. Jinak jsme ho pojmenovat nemohli.

Byl to projekt na záchranu mého syna. Ta šance, že by se jeho vědomí uchytilo, nebyla stoprocentní, ačkoli jsme se opravdu snažili, aby byla.

Dan pracoval dlouho do noci, hledal cesty, možnosti. A když už si myslel, že to našel, chtěl to na Davidovi vyzkoušet.

To jsem nemohl dovolit. Co kdyby to nevyšlo?

Nemohl jsem žít s tím vědomím, že jsem svýho syna ztratil. Proto jsem se nabídl jako pokusná krysa. Chci se pro něj dobrovolně obětovat.

A doufám, že to vyjde. Protože pokud ano, David má šanci na dlouhý a spokojený život. A změní svět."

Video skončilo.

Pavlův obličej zmizel a nahradila jej spousta dalších složek a souborů, které ho lákaly.

Ale zatím si nechával chvilku pro sebe, aby to vstřebal. Bylo toho moc najednou.

Opravdu moc.

Netušil, že byl nemocný, neschopný života. To o jeho mámě tak nějak tušil, ale když tu nebyl táta, starala se o něj docela dobře.

Občas ho objala, když požádal, četla mu pohádky na dobrou noc, aby usnul. Krmila ho, vychovávala, posílala do školy.

Bezdůvodně svého tatínka nenáviděl.

Tehdy nevěděl, že je neopustil schválně, že se pro něj obětoval, aby zvýšil šance, že se to povede na něm. Jeho tatínek byl hrdina, ačkoli si na něj vzpomínal jen hodně matně.

A už chápal.

„Byl to statečný muž," ozvalo se ode dveří.

Rychle sebou cukl a podíval se směrem, odkud hlas slyšel.

Daniel. Jistě, že to byl Daniel, nikdo jiný to ani být nemohl.

„Takže Merkl není jméno," zamumlal si pod nosem.

„Merkl jsi ty. To jméno jsi přijal po volných ptácích, po svém prvním slovu."

„Ale nejsem volný. Jsem tu jako v kleci," namítl.

„Protože na tebe svět není připravený a ty nejsi připravený na něj. Máš před sebou ještě slibnou budoucnost, tvůj táta v to věřil. Věděl, že jednou změníš svět," dodal Daniel docela mile.

David se otočil zpět k obrazovce.

Změnit svět.

Jak by mohl? Už nebylo co měnit.

„Všichni jsou mrtví."

„Ne."

„Devadesát sedm procent populace je v háji," zavrčel.

„Ne. Chtěl jsem, aby sis to myslel. Aby ses sem vrátil a chtěl to změnit. Davide, je rok dva tisíce osmdesát devět. Lidé chtějí Inteligenci. Ty jim ukážeš, že chtějí Merkla."

„Mě?"

„Ne. Tvoje první slovo. Chtějí být volní jako ptáci. Chtějí zemřít, až přijde jejich čas. Jako lidi."