Předtím, než se vůbec odvážil položit ruku na kliku, se podíval na Filipa.

Výraz jeho obličeje byl nečitelný, ale v těkajících očích byl znát jistý strach a obavy. Pochybnosti. Boj.

Cítil příležitost. Mohl ho zkusit naťuknout, zesílit ty pochyby. Přesvědčit ho, že jeho smrt je světu k ničemu, že by se měl věnovat hlavně tomu, jak svému příteli pomoct pryč.

A věděl, že kdyby ho o cokoli požádal, udělal by to. Tak proč by se nepostavil Sáře a nepomohl mu?

Zatím však nic nezkoušel. Na Filipa musel pomalu, s náznaky. A většinou opravdu přišel sám, když viděl, že na tom někdo z jeho svěřenců není dobře.

To byla jedna z věcí, které si z pobytu u amatérské armády pamatoval – a jedna z mála dobrých.

Než stačil otevřít, zrzek položil dlaň na dveře. David přes jeho nataženou paži neviděl téměř nic – byla tak dokonale ve výšce jeho očí, že bylo nemožné vidět před sebe, dokud by se nepostavil na špičky.

„Musím za Kaizer," namítl David.

„Já vím. Tady není. Zavedu tě k nim," odvětil zrzek s lámaným klidem v hlase a spustil ruku dolů.

Přikývl. V tomhle mu mohl věřit. Přece jen to byl stále Filip, muž, jemuž by u armády svěřil svůj život. Vůbec nechápal, proč se tehdy odloučili, teď by ho k sobě vzal a nepustil, kdyby nebyl v mnohem horší situaci než on.

Filip si ho obešel a šel v čele. Konečně nemusel cítit jeho pohled na zádech a špičky na patách, nemusel se bát otočit za sebe, jestli tam stále je.

Takhle mu to vyhovovalo, tuhle pálenici stejně neznal a bylo i lepší, když vedl někdo, kdo o ní ví víc než on.

Byl překvapen, když uviděl Kaizer na podlaze. Oba pánové se zastavili, oba překvapeně civěli na to, jak se blondýnka snažila dostat na nohy.

Její zranění a bolest, s níž to David nejspíš skutečně přehnal – ale zdálo se, že i Kaizer byla mnohem silnější, než zamýšlel –, se jí snažily zabránit v tom, aby se dostala vůbec do kleku.

Pažemi se opírala o chladnou zem. Podlamovaly se jí v loktech, z míst, odkud vytékalo lepidlo, viděl i kusy holého kovu.

Tak moc doufal, že se nepoškrábe, ale teď už to bylo zbytečné. Ale tušil, že jí to vadit nebude, možná tomu dokonce bude přezdívat válečná zranění.

„Kaizer?" oslovil ji, aby o něm věděla.

„To nic, Dávo. Jsem v pohodě. Nakopu tý hlavě dutý prdel, to se vsaď," zachrčela a vytáhla koutky do mírného úsměvu.

Zaměřil pohled za ni. Všiml si velkého obrysu, při lepším zaostření poznal, že se jedná o jednoho z těch větších hromotluků, u nichž hodně s Danielem šetřili, když šlo o inteligenci.

Ale měli základní program – neublížit člověku, chránit ho za každou cenu. Jen nechápal, proč útočil na Kaizer.

„Tak to ne, ihned půjdeš sem," nakázal jí a rázně dupnul.

Byl nervózní. Kaizer nebyla v dobrém stavu, hrozilo, že by ji hromotluk mohl poškodit tak, že už by ji neopravil.

A Kaizer byla ten unikát – silná, téměř nezávislá bytost s vlastní vůlí a pár povinnostmi vůči němu a ostatním lidem. A to ji považoval za jeden z nepovedených pokusů o dokonalou bytost.

Z hrdla jí uniklo krátké uchechtnutí. Netušil, že dokáže i tohle – ačkoli byla pravda, že si její program moc nepamatoval, bylo to už pár let, co nad ní zlomil hůl –, ale byl mile překvapen. Jen vydala špatný zvuk ve špatnou chvíli, protože se nezdálo, že by byl hromotluk klidnější.

Nestihl ani vykřiknout varování a hromotluk proti ní vyběhl. Eva zvedla hlavu, aby se mohla dívat na to, jak se nebezpečně přibližuje, pak ji však opět sklopila k zemi a pokusila se zvednout na pažích.

Znovu bez úspěchu.

Nemohl si pomoct, ale toho androida poznával. Jakmile byl dostatečně blízko, aby mohl rozeznávat detaily, všiml si důlku mezi obočím a potrhané kůže kolem.

To musel být Tom – jeden z jeho prvních pokusů, který se nevyvedl tak moc, že ho musel Daniel zastřelit.

O to to bylo horší. Hromotluk Tom byl nezvladatelný agresor, tehdy jim rozmlátil polovinu dílny, než byl Daniel schopen se do něj trefit.

David ani střílet nezkoušel, věděl, že by jen riskoval to, že by se trefil do Daniela – nebo omylem do sebe.

„Kaizer!" vypískl, když do ní Tom narazil a shodil ji na zem.

Cukl sebou. Už chtěl vyběhnout, aby jí pomohl, ale Filipova ruka ho zastavila. Ihned se na něj podíval a zavrčel jako vzteklý zoufalý pes.

„Ne. Ona to zvládne. Musí dokázat, že je jednou z nich," řekl zrzek.

„To je ujetý," zamručel si pod knírem.

„Ví, že je jiná. Zkouší, jestli vydrží," dodal o něco tišeji, jako by se bál, že svým hlasem Davida vyděsí.

„Jistěže je jiná! Je křehká!" zvolal.

„Chceš, aby přežila? Aby fungovala dál?"

Zmohl se jen na prosté přikývnutí.

„Tak to musí dokázat. Tady se bude mít dobře. Slibuju, že ji nikdo nevypne."

„Nemá to ráda," přitakal. „Říkala, že jí vždycky chvilku trvá, než si vzpomene, co se dělo."

Filip vypadal překvapeně. Vytahoval obočí ke stejně narezlým vlasům, ústa pomalu otevíral, dokud je čelist nezastavila.

„Netušil jsem, že něco cítí," bránil se.

„Projekt Android," vysvětlil. „Ona je celá moje. Cítí bolest, roste, odporuje. Je téměř jako –"

„Člověk," doplnil za něj. „Myslel jsem, že jsi to po Michalovi vzdal."

„Ne. Nikdy bych to nevzdal," zašeptal a přivřel oči, když uviděl, jak hromotluk protáčí Kaizeřinu ruku.

Kaizer vykřikla. Nikdy nic podobného nikdy předtím neslyšel, znělo to jako kombinace skřípění brzd a dětského pláče. Bolelo to, nutilo ho litovat ten stroj, co ležel na zemi a snažil se kopat kolem sebe, aby ze sebe tu velkou váhu shodil.

Nedokázal se na to dívat. Tentokrát ho ani Filip nezadržel – ačkoli měl podezření, že do něj i maličko strčil, aby se rozpohyboval – a vyběhl ke svému výtvoru těsně poté, co se ozvalo lupnutí, když jí bylo rameno vyhozeno z kloubní jamky.

„Zastav!" zakřičel na hromotluka Toma a natáhl ruku mezi něj a svou androidku.

Očekával, že ihned přestane. Program mu nedovoloval ublížit člověku, nesměl pokračovat dál přes jeho paži. Dostal i přímý rozkaz od jednoho z jeho stvořitelů, podle pravidel logiky by ani odporovat neměl – a hlavně to ani neuměl, tehdy nevěděli, jestli je dobré do androida vložit něco jako vzdor.

Tom se skutečně na moment zarazil. Otočil na něj svou nezvykle malou hlavu – nezvykle malou vůči obrovskému tělu, proto také takovým typům říkali hromotluci – a prazdnýma očima si tmavovlasého muže prohlédl.

„Zastav se," řekl David tak klidně, jak jen dokázal – neúspěšně.

Hlas se mu lámal. Ten pohled ho děsil.

Vypadalo to, že jeho zásah fungoval. Tom Kaizeřinu paži pustil a pomalu se narovnal. Vypnul hrudník a zvedl bradu, aby byl co největší, a spustil paže podél těla. Ovšem dřív, než si David stačil oddechnout, jednu ránu od hromotluka schytal on sám.

Síla švihu ho ihned poslala k zemi. Jen se štěstím nespadl na Kaizer, která jako by získala novou energii a podařilo se jí opět dostat na čtyři.

Hlavou se udeřil do podlahy tak moc, že mu to na chvíli rozostřilo vidění. Celý svět se kolem něj točil, jako by byl na kolotoči, který byl nastaven na tu nejvyšší povolenou rychlost. A bolest? O té se ani zmiňovat nemohl, kombinéza na hlavu nedosáhla. Znovu pomyslel na to, že by bylo fajn k ní přidat i stejně vymoženou čepici.

Nic neslyšel, jen pištění. Jestli Filip něco říkal, křičel, nebo jen z paniky pištěl cokoli, co ho napadlo, neměl o tom nejmenší tušení.

Už ani neviděl svou androidku, nevěděl, jestli se ho snaží ochránit.

Jakmile se mu podařilo zaostřit, jako první, co uviděl, byla díra v Tomově hlavě. Jeho očí si všiml až později – přesně v ten moment, kdy ucítil stisk kolem krku a to, jak ho jiná síla táhne zpátky na nohy.

Když však prsty jen zavadil o podlahu, byl zvednut výše, až se nadnášel půl metru nad zemí.

Nikdy tu brutalitu v prázdnosti nebyl schopen vidět – až doteď. Když byl jeho život v hrsti jednoho z jeho prvních pokusů Inteligence, chápal, proč chtěl Daniel přestat.

Chápal, proč se tehdy Pavel obětoval, aby zachránil ty, z nichž se tohle mohlo stát.

„P-pusť mě," zkusil to ještě.

Nehodlal svůj život dát jen tak. Ale žádný pokus o vyproštění nevyšel. Kopal do prázdna, prsty se snažil roztáhnout pevně přilepené kovové pracky, aby se mohl nadechnout.

A cítil, že s každým dalším pokusem pomalu slábnul.

Jeho odvaha rychle zmizela. Když už mu začínalo docházet, že ho nepustí, z očí se mu spustily slzy. Nechtěl zemřít, nechtěl zemřít teď ani nikdy jindy.

Jeho život mu byl drahý, ještě toho mohl spoustu napravit – třeba zastřelit toho fanatika, co si několik let hrál na jeho matku, ale přitom jen čekal na chvíli, kdy bude nejvíce zranitelný.

Gravitace jeho nohy táhla dále od zbytku těla. Cítil, že vše jen zhoršovaly, a poprvé v životě si přál, aby je neměl. Paže mu už jen volně visely podél těla, ani se nepokoušel je zvednout, aby zkusily uvolnit stisk znovu.

Nemělo to cenu, mohl jen čekat na zázrak.

Vzduch mu docházel mnohem rychleji, než by si přál. Těšil se na to, jak mu celý život přeběhne před očima, že se mu na plátnech víček přehrají nejlepší momenty jeho života.

Ale nic se nestalo, to, co ho čekalo, byla jen černá tma.

Tmou všechno začíná a všechno jí taky končí.

Lapal po dechu. Poslední zbytky vzduchu, jež se mu v plících usadily, pomalu odcházely ústy i nosem zároveň. Vědomí držel jen stěží, ještě se snažil, aby zůstal vzhůru – protože kdyby náhodou omdlel, věděl, že už by se neprobral.

Pištění brzdícího vlaku, které se mu rozléhalo v lebce, najednou prorazil výstřel. Bál se, že by to mohla být Sára, která mu přišla ušetřit to trápení a následně vystavit jeho tělo, aby přesvědčila lidstvo o zlu, které nesmrtelnost přinášela, chvíli i uvažoval o tom, že to mohla být jejich matka.

Ale žádnou další bolest necítil. Pouze to, jak síla gravitace pomalu slábla a nohy mu bezmocně plandaly při pádu na zem.

Stisk kolem krku povolil. Mozek mu poručil okamžitý nádech. Zaklonil hlavu a nadechl se tak moc, až se divil, že mu plíce nepraskly.

Vykašlal z úst hlen, jenž se mu tam usadil, vyplival nechutně staré sliny, co mu zůstaly pod jazykem.

Trvalo dlouho, než se odvážil otevřít oči. O tom, že byl zachráněn, nepochyboval, ale nechtěl byt zklamán tím, že by viděl ty prázdné hnědé oči. Ale dokonce se i mile usmál, když na něj zamrkaly dva páry šedo-modrých očí s jiskrami.

„Povalila jsem ho," pochlubila se svým výkonem Kaizer, která měla rameno opět na svém místě a obecně vypadala mnohem... zdravěji a lépe.

„Nechápu, co se stalo. Tohle se nemělo stát, měl se hned zastavit a..."

Mluvil dál, David jeho slova nevnímal. Rád poslouchal ten hlas, uklidňoval. Bylo to jako po pořádném výprasku u armády, ani tam ho moc neposlouchal, ale jen vnímal to, jak se jeho hlas zvedá a zase klesá, kdykoli se snaží uklidnit jak ostatní, tak i sám sebe.

Kaizer mu pomohla se posadit. Raději ho držela, aby nespadl zpátky – a že to na chvíli i v plánu měl, protože cítil, jak se mu žaludek i zbytek orgánů převrací naruby.

Ihned se chytil za hlavu, v níž mu naráz zvonila stovka zvonů na dvanáctou.

„Moc se omlouvám," byla první věta, kterou od Filipa slyšel a i vnímal. „Kdybych věděl, že na tebe zaútočit může, šel bych tam místo tebe."

„Dobrý," zachraptěl.

„Hezky ti nakopal šunky," poznamenala Kaizer. „Myslela jsem si, že vydržíš víc."

„Jsem křehký," bránil se David.

Zakašlal. Mluvení bolelo. Jeho krk nedokázala zachránit ani ta nejlepší kombinéza. Možná by mohla zeslabit účinky stisku. Litoval toho, že neměla límečky, třeba by je zpevnila tak jako u jeho nehtů.

„Viděl jsem, co tvoje androidka dokázala," pokračoval Filip stejně vyděšeně, ale přece jen se na něj chabě usmál. „Tolik odvahy se jen tak nevidí."

„Tos ještě neviděl můj –"

„Já vím," odvětil tmavovlásek.

„Chci jen říct, že... že se ti to podařilo. Vytvořil jsi něco, co je podobné člověku tak moc, že by to mohlo mít budoucnost."

„Ne. Stroje tady nemají budoucnost. Člověk by zemřít měl," namítl David a omluvně se na Kaizer podíval. „Projekt Inteligence byl dobrý nápad, ale špatně provedený. Na projekt Android svět není připraven."

„Takže to vzdáváš?"

„Ne. A nehodlám se ani nechat zabít. Ale vím, jak to všechno zastavit tak, abyste tyhle zrůdy nemuseli vpouštět do ulic. Ale potřebuju, abys pro mě udělal jednu poslední špatnost. Dostal mě dovnitř."

„Ta svině tě zabije," namítla Kaizer.

„Ne, pokud ji zabiju dřív."