Nedokázal uvěřit vlastním uším.

Teprve před pár hodinami – před kolika přesně, to určit nedokázal, netušil, kolik času v čistírně strávil – se dozvěděl, že ho chce nechat popravit jeho vlastní matka. A teď měl věřit tomu, že by mu jeho sestra, která mu zrovna naznačila, že jí jde jen o jeho smrt, nechtěla ublížit?

„Takže jsem si nepomohl," sykl skrze téměř semknuté rty a propálil ženu pohledem.

„Tak to není," namítla a mávla rukou nad stolem. „Máme jen pevně dané role. Ty jsi měl zůstat mrtvý. Kdyby sis nehrál na zombie, nic z tohoto by se nestalo."

„Promiň, že jsem ti zkazil plány," zabrblal a zacukal u toho hlavou, aby slovům dodal důraz. Poté se otočil na patě. „Doufám, že tě čeká dlouhej život. Odmítám vám pomoct."

„Nedala jsem ti na výběr."

„Nezastavíš mě. Leda bys mě musela zabít hned."

„To by nebyl problém," namítla a spojila prsty bříšky k sobě. „Nezapomeň, že tahle budova je plná androidů Inteligence."

„Jsem tvůj bratr," bránil se.

„Tím si nejsem tak jistá. Doporučuju ti, abys dělal to, co ti řeknu. Nezapomeň, že uvnitř centrály máš manželku. Pokud ji nechceš ztratit, nebudeš odporovat," vyhrožovala mu Sára naprosto bez jediné stopy té sourozenecké lásky, jíž kdysi oplývala.

Cukl sebou. Děsil se toho, že mu na Kláře vlastně tolik nezáleželo. Ani netušil, jestli byla ještě naživu – bylo dost možné, že jí nechala jeho matka zvýšit dávku léků, aby to začalo ničit celý její systém.

Ale chtěl její srdce. Potřeboval ho, aby Android byla úplná.

Ty magore, už jsi jako tyhle dvě bloncky.

„Pokud na to kývnu... vysvobodíte je?"

Netušil, jestli slovem je myslel Kláru, Android a Míšu, nebo jen Android a Míšu. Ale takhle to znělo šlechetně. Zněl jako hrdina, co sice nemá na výběr, ale dokud může zachraňovat, zachrání co nejvíce nevinných bytostí.

Musel se podívat přes rameno, aby její odpověď viděl. Jak očekával, pouze několikrát přikývla, neplýtvala slovy.

Byl jí za to vděčný, netušil, jak dlouho bude moct poslouchat ten její otravný hlas, než mu z toho přeskočí a chytne ji pod krkem.

„Vím, že si tě s matkou přehazujeme jako horký brambor, ale zkus nás pochopit. Udělal jsi pro tenhle svět hodně. Ale nadešel čas na změnu. Lidé nechtějí nesmrtelnost a my jim to můžeme ukázat."

„Nikdo neví, co lidi chtějí," namítl a pokrčil ramenem, které měl blíže obličeji. „Nechám se dobrovolně popravit, až si to lidstvo vyžádá."

„To rozhodnutí není na tobě."

„Je to můj život," odsekl.

Nelíbilo se mu, jak s ním mluvila. Jako by byl jen hračka na provázku, nafukovací panna na oprátce.

Ale měla pravdu. Neměl na výběr. A to ho štvalo ještě víc.

Byl v budově plné jejich upravených androidů, kteří ho mohou zardousit, kdykoli budou mít chuť. Opravdu si nemohl diktovat podmínky. Za každým rohem na něj číhala smrt. A tady by mu útěk nepomohl.

„Filip na tebe čeká za závěsem. Filipovi věříš, ne snad?" promluvila po chvilce mlčení.

„Už nevím, komu věřit můžu a komu ne," zamručel si pod knírem a vyšel z místnosti ven.

Neměl z toho dobrý pocit. Tohle všechno bylo jako zlý sen. Ze začátku se to zdálo být tak krásné – měl plány, byl úspěšný, naživu, měl milující manželku a svou Android.

Ale na úkor toho všeho ztratil svou matku a sestru. To nebylo zrovna fér, maminku i Sáru miloval celý svůj život.

Kopnul do Gustava, který na něj mířil dlouhou puškou, a zvedl pohled ze špinavé podlahy. Nebavilo ho, jak si s ním všichni hrají – on nikdy nechtěl být ten míč.

Ale co když mají pravdu? Co když to jediné, čemu světu prospěje, je jeho smrt?

„Opatrně, prcku," upozornil ho Filip, do nějž omylem vrazil.

„Omlouvám se," sykl a zrzka si obešel.

„Davčo, počkej!" zavolal na něj, ale David ho neposlouchal.

Nechtěl už nikoho ani vidět. Bylo mu z celého světa zle. Komu taky ne, když mu kvůli celému lidstvu jde o krk?

Přál si být odtud co nejdál. Dokonce by uvítal výlet do podzemí – ani pobyt ve zdejším minus dvouhvězdičkovém hotelu, jemuž občas přezdíval kanalizace, někdy žumpírna – nezněl tak špatně jako smrt před několika miliardami.

Ale viděl v tom i tu lepší stránku. Alespoň byl slavný a nejspíš se objeví v naučném filmu o historii.

Přesto by všechnu slávu, veškeré uznání raději zahodil, kdyby na výměnu dostal život, který žil předtím.

Dokonce by si užil i ten čas v armádě, s úsměvem by přijímal každou ránu od plukovníka Dohnalové, jimiž ho trestala za neposlušnost.

Přidal do kroku. Nezajímalo ho, že šel Filip za ním. Věděl, že tady mít svobodu nemůže.

Smířil se s tím vlastně mnohem dříve než obvykle.

Ale bolelo to, to neskryl.

„Musíš to chápat," ozval se zrzek vedle něj.

„Tady není co chápat. Všem vám jde jen o to, abyste si mohli moji hlavu vystavit," zamručel David nevrle bez toho, aby se na svého přítele vůbec podíval.

„Je to jediné řešení. Tvůj život za miliardy jiných. Copak to nestojí za to?"

„Ne, když je to můj život."

„To je sobecký."

„Já jsem sobec. Myslel jsem, že sis toho stačil všimnout," bránil se.

Filip mu dal ruku na rameno a trhl jím zpátky, aby se zastavil. Vytouženého výsledku dosáhl – David zarazil paty do země a jeho ruku si z ramene setřásl.

„Už se mě nedotýkej," zavrčel na něj jako vzteklý pes.

Zrzek stáhl ruku zpátky a zvedl si ji k protáhlému obličeji.

Hranou si pocuchal rezavé obočí, dotkl se i pihatého nosu, když ji spouštěl dolů podél těla.

„Promiň. Jen jsem tě chtěl –"

„Uklidnit? Nedaří se ti to."

„Vždycky mi to šlo," namítl.

„Teď není vždycky, Filipe. Sotva jsem utekl oprátce tam doma. A tady mám nad hlavou šibenici taky? Řekni mi, jak by ses cítil ty, kdybys byl na mém místě?"

Bylo na něm vidět, že se nad tím zamyslel. Obočí stáhl k šedivým očím, nakrčil nos a roztáhl koutky úst dál od sebe.

Možná ho svým dotazem i zaskočil, protože párkrát naprázdno otevřel ústa, jako by se snažil ta slova najít na jazyku – nebo je zachytit z volného vzduchu kolem.

„Myslel jsem si to," vyslovil tiše, když usoudil, že se odpovědi nedočká, a odvrátil od něj zrak.

Šel dál. Filip mu byl stále v patách. Odhadoval, že jeho hlídání se nezměnilo – i nyní byl jako stín, co se mu lepil na chodidla a chodil všude s ním.

Ale musel uznat, že jeho společnost mu nevadila tolik jako ta Sářina. Vlastně by vedle sebe uvítal úplně kohokoli, jen aby se nemusel dívat do těch hnědých očí, v nichž byl dosud nepoznaný chlad.

Netušil, kam přesně šel. Jeho cílem bylo najít Kaizer a nějak se odtud dostat. Nic víc nechtěl. Možná jen vysvobozenou Android, ale o tom si mohl nechat zdát.

Až jeho matka zjistí, že utekl, nechá ji zničit, aby ji už nikdy nikdo nemohl sestavit. Ne ze vzteku, ale ze strachu.

„Nejspíš tě zajímá, jak se znám s Klárou," prolomil ticho zrzek.

„Vlastně je mi to fuk."

„Zasloužíš si to vědět. Ale neměj jí to za zlý, dobře? Všechno to byl Sářin nápad."

Nechtěl ho poslouchat, ale získal si jeho pozornost. A potřeboval odvést myšlenky jiným směrem, aby nemusel myslet na smrt a na to, jak mu to jeho rodinka připraví.

„Poznali jsme se na vaší svatbě, to si snad ještě pamatuješ. Ale když jsme se my dva odloučili, neměli jsme šanci se poznat. Ztratil jsem práci, tak jsem byl vyhozenej prakticky na ulici s tím, že jsem se snažil přežívat ze dne na den, abych vůbec vydržel.

Sára mě našla. Dala mi teplý jídlo, domov. Výměnou za to, že budu dělat problémy, abyste mě přesunuli. Tam jsem se s ní seznámil."

„Nech mě hádat. Ona je váš zvěd."

„Nedobrovolnej. Ale museli jsme tě hlídat. Báli jsme se, že taky projdeš očistou," pokračoval mnohem vřeleji, jako by mluvil k tomu malému Davidovi, kterému pomáhal s jeho občasnými stavy.

„Takže jste využili mou vlastní ženu, abyste mě mohli sledovat," konstatoval David chladným hlasem.

„Abychom tě mohli v pravý čas zachránit. Ta ženská zabila Soudka, má na sobě i Metličkovu krev. Bůh ví, jestli jich nebylo víc, jestli nemá celou místnost stavitelů, kterou večer popraví, aby ji mohli nahradit další. Čerství."

„Nevíš nic o mé matce," namítl.

„Chtěla ublížit mýmu nejlepšímu příteli. Nepotřebuju vědět nic dalšího, abych věděl, že je to mrcha."

„Tak bys možná mu neměl chtít ublížit taky," dodal tmavovlásek a propálil ho pohledem. „Přece jste mě nezachránili jen proto, abyste mě pak zabili správným způsobem."

„Ne. Je v tom mnohem víc."

„Tak proč?"

„Nemůžu ti to říct. Zničilo by tě to. Lepší bude odejít v nevědomosti, než abys to věděl."

Mávl nad tím rukou.

„Je mi to fuk. Stejně umřu. Ale nemysli si, že nevím, jak si získat informace."

„O tom nepochybuju."

Stáhl ruku, kterou k němu mimoděk natáhl, zpátky k sobě. Uraženě vyšpulil spodní ret, cukl hlavou nahoru, aby mohl zvednout bradu co nejvýše, a vypnul hruď.

Nepočítal však s bolestí, která následovala – ta ho vrátila do původní dělej-si-se-mnou-co-chceš pozice.

Nakrčil nos bolestí, ale nehodlal zůstávat na místě. Chtěl odtud pryč co nejdříve, nemohl vědět, kdy si pro něj zubatá přijde – a nechtěl riskovat, že by to mohlo být každou chvílí.

Filipa se však zbavit nedokázal, proto se snažil vypadat nepodezřele.

Naštěstí už se ani jeden z nich neodvážil promluvit. Filip se bál, že by Davida naštval tak, až by ho opravdu nakopal – o čemž David párkrát i přemýšlel, ale k realizaci se zatím nedostal –, David se obával toho, že by mohl zrzek něco vytušit z jeho slov.

Mlčení tudíž bylo perfektním řešením pro oba a nikdo si nestěžoval.

Vyhnul se androidovi, který šel proti němu. Nemohl si nevšimnout toho prázdného pohledu v jeho očích. Dokonce i jiskřičky, které do nich David přidával, aby vypadaly živěji, byly pryč.

Jako by se snažili, aby vypadali co nejméně lidsky – aby to byly přesně ty zrůdy, co chodily po povrchu mezi prvními.

Začínal si uvědomovat, jak byla jeho práce zbytečná. Snažil se o to, aby byla Inteligence bezpečná, aby lidé po přesunu zůstávali v mechanických tělech a mohli rozhodovat sami za sebe.

To se mu nikdy nepodařilo – a byl si vědom toho, že se to ani nikdy nepodaří –, proto podrobně studoval ty, kteří čekali na přesun, aby naprogramoval androida stejného vzhledu a povahy.

On byl ten, kdo by se měl chválit. Místo odměny však dostal kudlu do zad a malou lžičku na vydlabávání masa pod kůží, aby se ta bolest umocnila.

Ale velkých rolí se chopily špatné osoby – paradoxně ty, které miloval nadevše, dokud je nepoznal blíže.

Nebyl schopen je pochopit. Nechápal pořádně ani sám sebe, hlavně ne po tom bloudění mezi realitami – stále ho mátlo, která z nich je ta skutečná a jestli vůbec nějaká z nich existuje.

Občas o tom přemýšlel jako o Matrixu – filmu z přelomu dvacátého a dvacátého prvního století.

Zaťal ruce v pěsti. Bolelo to, ale to mu nevadilo, právě naopak – fyzickou bolest uvítal s otevřenou náručí. Kombinéza opět poslušně tlumila zbytek těla, nezbývalo mu tudíž nic jiného, než aby si vytvořil nová epicentra.

A pomohlo mu to i odvést pozornost od temných myšlenek.

Jako by teď všechny moje myšlenky nebyly temný, pomyslel si.

Opravdu začínal uvažovat i nad tím, že by se rád vydal do světa zbabělce Dejva. Kdyby neudělal tehdy tu chybu, že odešel dobrovolně se Sárou za Danielem a matkou, nemusel by být v takové situaci.

Ano, sice by tím odsoudil k smrti většinu populace, ale to ho nezajímalo. Šlo mu jen o jeden život – o ten svůj.

Přál si u sebe mít stroj času. Nebo jakékoli zařízení, jež by ho vrátilo do minulosti – ale vzpomínky mu musí zůstat, jinak to ztratí smysl.

Pak by mohl mít jak plány k sestavení Android, tak i jistotu, že stejnou chybu neudělá.

Bohužel, stroj času vědci zavrhli už v padesátých letech kvůli nebezpečí časového paradoxu.

Ani neuměli sestavit něco, co by čas vrátilo jen o pár sekund, proto sestavení něčeho takového bude ještě hodně dlouho hudbou budoucnosti.

Pokud ta budoucnost nastane.

Zastavil se u dveří. Podíval se za sebe. Všiml si Filipova nervózního přešlapování. Neměl tušení, co to znamenalo, ale doufal, že to bylo tím, že mu nasadil brouka do hlavy.

Filip by se dal přemluvit, ten býval vždycky rozumný. Mohl by jim pomoct ven. Mohl by s nimi utéct a žít hodně daleko od všeho nebezpečí, Inteligence, Sáry a Lucie Vodičkové.

Mohl by být ten jeho starší bratr, co mu nalévá alkohol a vypraví, jaké to bylo za jeho mládí a jak se vše rychle změnilo.

Mohl by být jeho Hubert.