Dalšího půl dne se snažil zabavit posloucháním vlastního dechu a dotěrných myšlenek, které ho nenechaly normálně myslet.

Stále se vracel do dob minulých týdnů, poučoval se z těch několika chyb, díky nimž stanul na prahu dveří jeho pokoje.

Otravné světlo pomalu rudnoucího kotouče konečně opustilo jeho tvář a stáhlo své dlouhé prsty na zaprášenou podlahu. Krvácející slunce rozlévalo fotony po šedivých dlaždicích, vytvářelo táhlé stíny, které za sebou skrývaly mrtvá těla hmyzu a malých hlodavců.

David Merkl sledoval umírat den.

Viděl to už mnohokrát.

Stával se svědkem té vraždy každý večer, kdy sedával na posteli nejblíže u zatmavěného skla velkého okna a tiše odpočítával vteřiny do toho momentu, kdy se barvy rozlijí po obloze, a horizont nabere karmínového odstínu.

Tak jako vrah, když své oběti uštědří poslední ránu a nechá krev volně vytékat na podlahu.

Z pokoje vylezl ven, až když si všiml tmavnoucí oblohy. Kolem této doby se už v okolí nikdo nepotuloval, proto se mohl nepozorovaně vyplížit na chodbu a zavřít se na balkóně, který sloužil jako únikovka pro kuřáky a snílky.

Postával opřený lokty o zábradlí a mlčky pozoroval tu změnu, která signalizovala příchod noci. Moc často sem nechodil, ale jakmile se ujistil, že se Hubert i Kaizer bojí vystrčit nos z budovy, začal toho využívat.

Navíc, čerstvý vzduch vždy podnítil mysl k novým myšlenkám, většinou o něco pozitivnějším, než jaké musel doposud trpět.

Nohy nechával překřížené jednu přes druhou. Chodidla byla bosá, ačkoli byl začátek prosince.

Sledoval snášející se drobounké vločky, které pokrývaly ulice i střechy starých a nových budov zářivě bílým prašanem.

Bylo až obdivuhodné, jak dokázal být ten sníh krásný, když nebyl zničen smogem z továrních komínů elektráren. Po docela úspěšném projektu, který vedli ekomaniaci, jejichž tváře a jména znal jen z televize, se vzduch pročistil.

Absence bot mu vrásky nedělala, odhodil je pod postel úplně dobrovolně. Bez nich se cítil volnější.

Bez nich ho nic netížilo.

Vevnitř v nich pobýval, ale kdykoli měl šanci vystrčit prsty ven a vystavit je tak chladnému vánku, nezdráhal se chodit bosky i po namrzlých dlaždicích.

Jizvy po puchýřích se hojily pomalu, ale nic z toho ho už nebolelo. Nahrazená růžová kůže byla pouze upomínkou na jeho pokus o vzdor nad strachem, který sice nějakou chvíli fungoval, ale brzy se kolem něj opět sevřel a za trest ho srazil na kolena.

Bál se tak moc, že se mnohdy neodvážil ani nadechnout, když Hubert zaklepal na dveře a hlásil, že je Inteligence poblíž.

Nasál do nosu příjemně chladivý vzduch přicházející zimy. Podzim měl sice rád, jeho pochmurnost se odrážela v listopadovém počasí, ale zimu měl mnohem raději. A hlavně sníh.

Nikdy nedokázal zapomenout na bílou pokrývku, která skryla hrůzy bitvy u Újezdu pod sebou. Ačkoli se krev vsakovala, nedokázala se šířit věčně, proto se i ona musela jednou zastavit a nechat sotva puberťáka s jídlem v žaludku.

Ten den, kdy vylezl ven a našel hromady mrtvých těl, si pamatoval, jako by to bylo včera.

Od té doby, co utekl od armády, mohlo uběhnout tak pět let. Tehdy ještě žili s Hubertem spolu, oba si v přežívání pomáhali, byli si navzájem oporou si rodinou.

Ale tehdy šel ven sám.

Už před třemi týdny si přísahal, že sám dál nikdy nebude.

Musel se té vzpomínce zasmát. Porušil to hned druhý den, kdy se probudil tady a zamknul se, aby za ním nikdo nemohl.

Nebylo se taky čemu divit, potřeboval alespoň několik hodin na uspořádání myšlenek. Ale z hodin se staly dny, ze dnů týdny a on si na samotu tak zvykl, že se stala jeho novou rutinou.

Výpravu za starou nostalgií mohl pokládat za naprosté fiasko.

Nepodařilo se mu najít Android – ačkoli, ono se mu to vyvedlo, jen u ní nemohl zůstat tak dlouho, aby si její přítomnost užil –, tudíž se mohl ihned rozloučit se životem o šest týdnů mladšího Davida a přijmout nový.

Sice čistější, lepší po jakékoli stránce fyziologických potřeb, ale osamocenější a smutnější.

Byla to jen jeho volba, na nikoho svádět vinu nesměl. Když se rozhodl zachránit si krk tak, že se uzamkne před celým světem, nikdo mu to nemohl vymluvit, ani se pokoušet ho přesvědčit o výhodách hrdinství.

A on si stál pevně za svým zbabělstvím. A strach stál zase za ním.

Mělo to něco do sebe. Spousta lidí, kteří se snažili si hrát na hrdiny, zemřela hned v prvních dvou letech. Muži, jimž odvedli manželky, děti, které osiřely, ženy bez dětí a svých drahých choťů. Neměli co ztratit, když se pouštěli do nerovného boje.

Mohli buď jen padnout a shledat se s milovanými v Nebi, nebo nějakým zázrakem zakopnout, rozbít si nos, získat rozum a utéct. Pokud je ten pád nezabije, mezi těmi miliony určitě takoví byli.

Nebo jim dřív dojde, že Nebe vlastně neexistuje. Je jen obloha a i tu má každý raději zeleninovou.

Slunce už zmizelo mezi skelnými zdmi vysokých budov za kopci Oderských vrchů. Dokonce nezapomnělo pohladit Fidlův kopec posledními paprsky tohoto dne, aby se ani nejvyšší bod, kdysi pokryt stromy ve vojenském prostoru, dočkal nějaké něhy z vesmíru.

Společně s odchodem slunce povrch pokryla mléčná mlha. Drobné kapičky lámaly umírající paprsky na spektra barev, zákal však nedovoloval prohlédnout dále než pár metrů za ni.

Táhla se od kopců, valila se dolů jako lavina a objímala jak mladé rašící stromy, tak i stavby, z nichž vyrůstaly.

Ten pohled bral dech. David se nemohl nabažit obrazů přechodu mezi dnem a nocí. Tolik mu připomínal jeho samotného na přelomu, kdy se snažil být hrdina. A jak to nikdy nevyšlo.

Poprvé to bylo pro Sáru. Když ji neochránil, propadl opět strachu.

Poté to byla Android. A zase ji nahradila zbabělost.

A nakonec Míša s Janou. A to padl na kolena naposledy.

A byl si jistý, že tentokrát už nebude tak snadné vstát.

„Věděla jsem, že tě tady najdu," ozvalo se za ním.

Nemusel se otáčet. Věděl naprosto přesně, komu ten nepřirozeně pisklavý hlas patřil.

S povzdechem a zklamáním, že si na něj dupla, se posunul na stranu, aby se mohla vměstnat za ním.

Kaizer jeho výzvu pochopila mnohem dřív, než vůbec očekával. Brzy se vedle něj opřely hranaté lokty, které už pomalu ztrácely poslední známky opálení. Ven se drala jogurtově bledá barva kůže, jež barvila také jemné chloupky do toho nejsvětlejšího odstínu. Ve ztrácejícím se světle se mírně leskly společně s kůží, pak se zatřpytily, když se na nich uchytily malinké kapičky.

Neviděl ji celé tři týdny, proto ho překvapilo, že si dokázal zapamatovat přesný tón její pleti.

Byla pravda, že na ni před usínáním myslel – to hlavně tehdy, když docházel k názoru, že by se přece jen ukázat měl –, ale nechápal, proč mu to utkvělo v paměti. A proč raději nevzpomínal na její podivné závislosti a chutě, včetně podivnosti s plechovkami od broskví.

Třeba barvu jejích očí už zapomněl.

„Je to docela hezký," promluvila po chvíli ticha. „Pamatuju si doby, kdy s tmou přicházela Klekánice a rodiče popoháněli svý děti, aby zalezly do postelí. Táta mi často vyprávěl příběhy z jeho cesty po světě. Moje nejmilejší byla lama v holínkách. No jo, co si ti lidi v Argentině nevymyslej."

David se kousl do rtu, ale neřekl ani slovo. Nebylo pro něj těžké mlčet, dokonce ani projevovat nezájem a nespokojenost s její společností, byl však stále ještě bytost s mozkem a ušima, proto mu informace do hlavy přeci jen pronikly.

Ale nic podmětného nespustily, snad pouze lítost nad ztrátou otce.

I jemu maminka vyprávěla. Sice ne z vlastních zkušeností, ale vymýšlela si své pohádky, které nikdy neměly konec.

David od ní neslyšel „A žili šťastně až do smrti". Pro ni byl konec vždycky jen smrt. A o ní svým dětem vyprávět nechtěla.

„Dávo... pokud jsi na nás naštvaný, fajn. Neznám teda důvod, ale ty ho znát musíš, když už tak dlouho trucuješ. Ale máme tě rádi. A nechceme, aby ses tam takhle trápil," pokračovala, jako by jeho ignoraci chtěla přebít tou svou.

„Všechno šlo do sraček," zamumlal nakonec a sklopil pohled na ulici pod sebou.

Mlha se dostala i tam. Na dlaždice už nedohlédl. Vypadalo to, jako by svět přestal existovat a byli pouze oni a jejich nové útočiště.

„Nesmíš to tak snadno vzdát," namítla dívka a dloubla do něj loktem. „Kanibal a Jana někde čekají. Podle toho, co o nich od tebe vím, jsou dost houževnatí na to, aby plecháčům utekli."

„Ne, ty to nechápeš," bránil se.

Když už promluvil, mlčet nemělo smysl.

„Nic už nemá cenu. Jsem... špinavý."

„Co to meleš? Vždyť z tebe táhne ovocná vůně! Máš umytý vlasy – jsi hezky oholenej, mimochodem, skoro bych to mládě nepoznala –, vydrhlou všechnu špínu, na kterou jsem si u tebe zvykla. Vlastně tě vůbec nepoznávám."

„Jsem špinavý uvnitř, Káj. Všechna špína se mi vežrala do těla, uhnila na srdci, zahnisala ho. Je jen otázkou času, kdy se zhroutím úplně a zblázním se."

Skoro šeptal. Bál se to vyslovit nahlas, stále to byly jen jeho osobní myšlenky a pocity, s nimiž se mu těžko svěřovalo.

Cítil však potřebu se s tím někomu svěřit, odevzdat část toho těžkého břemene a být opět lehounký, bezstarostný.

A mrtvý. Ale to mu nebylo dopřáno.

„Ty s tím filozofováním nepřestaneš, co?" poznamenala s tichým zamručením, ale i navzdory tomu, jak podrážděně její hlas zněl, se mile usmívala.

Koutkem oka ji pozoroval. Všiml si, že si ostříhala vlasy po ramena. Byla to dobrá volba, „zacuchatné chuchvalce", jak jim s oblibou říkal, konečně zmizely.

Bylo vidět, že i ona o sebe začala pečovat, když našla čistou koupelnu a čas hodit alespoň jednou za den sprchu.

Možná to nepřeháněla tak jako David, ale vypadala mnohem lépe. Jako člověk před Inteligencí. A dokonce jí to slušelo, musel uznat, že taková změna byla rozhodně vítaná.

Odvážil se otočit hlavu úplně, aby se přesvědčil, že její tvář je skutečně beze skvrny. A měl pravdu, byla dokonale hladká a jedinou chybou byla jizva, která se táhla přes spodní ret až k bradě. I ta se však stáhla do pozadí. Nebo na sobě měla pudr, to už nepoznal.

„Někdo by myslet měl," vysvětlil, když usoudil, že se na ni dívá nepřístojně dlouho.

„Ale to neznamená, že na sebe vezmeš všechno myšlení světa."

Podívala se na něj. Šedomodré. Takové ty oči byly.

„Dej si pauzu, Davide. Přenech pro jednou myšlení nám obyčejným smrtelníkům."

Možná nad tím ani nepřemýšlela. Davidovi to znělo jako prázdná slova, vypuštěná do vzduchu jen tak, bez možnosti na zachycení.

Ale v jednom měla pravdu. Pauzu potřeboval. Musel alespoň na pár hodin nemyslet.

„Neumím nemyslet," vypadlo z něj.

„Střízlivý to asi sotva umět budeš," odvětila s úšklebkem a spiklenecky na něj mrkla.

Mimoděk se mu vybavila jeho poslední zkušenost s alkoholem. Konečně si i vzpomněl, co to bylo.

Červené víno.

Nahořklá, až skoro trpká chuť by k tomu pasovala, i minimální množství způsobilo pálení a zastření mysli.

Taky si vybavoval, jak snadné pro něj bylo se opít.

Ano, byla pravda, že tehdy skutečně nemyslel. Alespoň ne v tu chvíli, kdy byl v bdělém stavu.

Ale jakmile zamhouřil jen na pár minut oči, mozek se opětovně zapojil a promítal mu na tmavém plátně vnitřní strany víček jeden z nejhorších dnů jeho života.

Jeho velké zklamání.

Stálo mu to za to? Ta krátká chvíle prázdnoty sice byla k nezaplacení, ale ta kocovina ho skoro skolila.

Chtělo by to přesně naměřit koncentraci alkoholu v krvi, aby nemohl čistě myslet, ale zároveň se vyhnul tomu, co má přijít později. Nebo by mohl vyzkoušet jiné povzbuzováky. Pamatoval si, že když byl malý, byly v módě lentilky.

„Vy něco máte?" podivil se.

Nejprve by měli něco mít. Z vody se opít nedá. Většinou.

„Ty jsi zavřenej jen v tom pokoji. Já chodím pro zásoby. Máme pár lahví. Zubra, Loštičáka a Templářský," odpověděla téměř okamžitě, očividně nadšená, že konečně na něco přistoupil.

„Loštičáka."

Pamatoval si, že je to pivo s mladinou, do níž byly místo kvasnic přidané tvarůžky.

Nechápal, jak mohl takový nápoj vůbec dozrát, ale v Olomoucké aglomeraci se z toho stalo tradiční pití na slavnosti a důležité dny v roce. Na fakt, že olomoucké tvarůžky vlastně z Olomouce nejsou, se v průběhu tak nějak zapomnělo.

Kdo měl Loštičáka, ten byl za vodou. A on ho ještě nikdy neochutnal.

„Fajn, řeknu Hubertovi, aby ti to nevychlastal."

Na ostrá slova si u ní zvykl docela rychle, ale toho údivu nad tím, jak ty dětské rty vyslovují něco podobného, se už nezbavil.

Ač byla starší než on, viděl v ní malé dítě. Nejen ve rtech, ale také v jejích očích a přehnaných reakcích. Občas se však uměla chovat i dospěle. Byly to světlé chvilky, nikdy netrvaly dlouho a spíše škodily, než že by byly užitečné, ale přesto je mívala. Výjimečně.

Což nebyl tento případ. Nyní by ji přirovnal k nadšené puberťačce, která sotva včera poprvé slyšela o alkoholu a už je z ní přeborník a mistr na cokoli, co my mohlo při větším množství zblbnout její smysly.

Místo odpovědi jen kývl a otočil hlavu zpět na město. Kaizer ho ještě letmo políbila na tvář a opustila balkón.

Nemohl říct, že by něco v tu chvíli cítil.

Neměl by, byla to jeho dobrá kamarádka a on o ní nikdy jinak nepřemýšlel. Možná byla i hezká, ale rozhodně si nedokázal představit život s ní. Kdyby náhodou měli děti, musel by k nim vždy připočíst plus jedna.

Proto zůstala jeho tvář zachmuřelá a rty stažené k sobě.

Jeden den bez myšlení ničemu uškodit nemůže. Chtěl to podstoupit i za tu cenu, že by nakonec musel vytrpět kocovinu.

Ale pokud by se měl odpoutat od myšlenek jeho hlavy, zkusí to rád.

Ovšem to až zemřou i poslední zbytky dalšího nudného dne plného nové nostalgie, strachu a jeho špíny.