Na to se musel posadit.

Všechno to do sebe zapadalo, dávalo to smysl. On si Android neupravil, on ji postavil podle vzoru jeho manželky, aby v ní uchoval ten kus člověka, který miloval.

Už jen při pouhém pomyšlení na to, že by měl té ubohé ženě brát srdce a dávat ho do stroje, se mu zvedal žaludek. Ano, mohl mít pravdu, mohl vytvořit dokonalou kopii své manželky, ale nechtěl tomu uvěřit bez důkazu – nechtěl se zklamat.

Ty jsi fakt tragéd, Dejve, zazněl mu otravný hlásek v hlavě.

Ani nevěděl, jak dlouho vysedával na pohodlné matraci, než získal dost sil na to, aby se zvedl.

Ihned se mu zatočila hlava, proto se musel chytit nejbližšího kusu nábytku – tou obětí se stal noční stolek, z nějž dávkovač magicky zmizel –, aby nespadl na zem.

Jakmile získal i rovnováhu, pomalu se narovnal a podíval se na dveře. Lákalo ho je otevřít a vyplížit se ven tak nenápadně, jak jen dokázal, ale neuměl se přinutit k dalším pohybům.

Jen stěží odtáhl ruku od hlavy, kam automaticky zamířila, když se bolest ozvala, a spustil ji podél těla.

Tenhle stav si pamatoval. Takový býval při velké dávce lentilek. Netušil, jak si dokázal vybavit jeho první zkoušku této drogy, dokonce si vzpomněl i na den, kdy to bylo.

Ale byl si jistý, že před několika lety strašil ještě v bunkru v podzemí.

Vyhověl tělu a zůstal chvíli nečinný. Nechtěl, aby na místě zkolaboval, zatím měl práci. A když nemohl najít Sáru, musel doufat, že ona si najde jeho. Do té doby měl dost času na pořádnou prohlídku.

Mohlo to trvat pět minut, než byl schopen přinutit nohy, aby udělaly pár nervózních krůčků. Skoro instinktivně také nekráčel ke dveřím, ale tajnému východu – což si uvědomil, jakmile se jedno z oken změnilo na dveře, když dostoupl bosými chodidly na nízký parapet.

„Drsný," zašeptal si pro sebe a prsty opatrně zatlačil.

Dveře se ani neotevřely, prostě zmizely – tak jako spousta věcí, které tady stačil potkat. Dlouho se nerozmýšlel, nechtěl, aby ho našla Klára při zbabělém útěku z jejich společné ložnice, proto překročil okenno-dveřní rám a proklouzl dovnitř.

Očekával, že se objeví v jedné z těch kobek, které znával ze starých filmů ze začátku století, ale to, co viděl, ho překvapilo. Všude byla skla.

Už se tomu pomalu přestával divit. Navíc se domníval, že se jednalo o speciální zrcadla – tedy okno z jedné strany, zrcadlo z druhé. Když se nad tím zamyslel, bylo to dokonalé krytí.

Otočil se za sebe. Už ani nepředstíral překvapení. Okno se vrátilo do původního stavu, dokonce viděl na druhou stranu pokoje – ale věděl s jistotou, že tam je, protože se okraje mírně leskly.

Vytáhl koutky do úsměvu.

Pokud byl i tohle jeho vynález, zbytečně se spoustu let podceňoval.

Jakmile se otočil zpátky, všiml si, že i jeho kombinéza se změnila. Chvíli si myslel, že vzplanul, pak mu došlo, že jen zářila, aby ho skryla před očima, co za zrcadly byly.

A tak trochu se mu líbilo, že na sobě neměl tu podivnou barvu – ačkoli ani teď ji určit nedokázal.

Pomalu vyšel chodbou dál. Měl štěstí, že tu byla jen jedna dlouhá ulička, jinak by se jistě dokázal ztratit. Tady se neorientoval tak dobře jako v podzemí.

Tady byl vysoko nad zemí, to bylo něco, o čem tam dole mohl jen snít.

A z krtka se stal pták.

Našlapoval jen na špičky. Bál se, že by se pod ním sklo mohlo rozbít, mohl by se pořezat a spadnout dolů. S údivem zjistil, že i boty, které v pokoji jako by ani neexistovaly, se vrátily zpět na své místo na chodidla.

Kdybych měl takový boty i... tam, nemusel jsem spěchat do obchodu s botama, pomyslel si. To je aspoň vynález. Ten na rozdíl od Inteligence funguje.

Zvedl pohled ze špiček svých bot a zabodl ho před sebe do dálky, kde světlo pomalu sláblo. Nešel rychleji, vlastně si ten pocit v oblacích užíval.

Koukal se kolem sebe na mlhu, která město obklopila, skoro ji mohl sevřít v prstech, kdyby si to přál. Nechtěl však riskovat prozrazení, proto se neopovážil okna otevřít a šel dál s tím, že si držel ruce, aby neudělaly nic, čeho by později musel litovat.

Za nedlouho došel až na konec chodby. Ani tentokrát nemusel nic dělat, aby se sklo proměnilo na dveře – díra se vytvořila úplně sama a umožnila tak mladíkovi projít.

Neváhal ani sekundu. Tady se mu sice líbilo, ale už chtěl být pryč.

Prolezl do tiché a tmavé místnosti. Rukou nahmatal stěnu vedle sebe, podél níž ji posunoval, aby našel vypínač. Než ho však stačil najít, ještě třikrát do něčeho narazil – jednou mu dokonce ujelo pár nehezkých poznámek z úst.

Jakmile jeho hlas zazněl místností, rozsvítilo se samo.

Narovnal se a prohýbal prsty na nohou, které utrpěly největší válečná zranění.

Možná by si je i pofoukal, šeptal jim slova útěchy, jen aby přestaly bolet, ale to by si na ně musel dosáhnout.

Byl si jistý, že se péči o tělo – alespoň ne cvičení, což usoudil podle stavu jeho nohou – příliš nevěnoval.

Kousal se do rtu. Tohle místo poznával. Znal ty tmavé stěny, ta teplá světla, která místnost prosvěcovala, dokonce poznával i ten stůl a každý z těch nástrojů na něm. Byl si jistý tím, že věděl, co se skrývalo pod tou tmavě modrou plachtou.

Tohle byla jeho pracovna. Znal každičký její detail. Trávil tady více času než kdekoli jinde, párkrát se stalo, že u práce i usnul. Tohle byl velký kus jeho světa, ne-li celý.

Téměř ztratil dech. Vše bylo přesně takové, jak si hlava vybavovala.

Už skoro ani nevěřil tomu, že by to mohl být jen silný efekt dejà vû, tahle vzpomínka byla tak skutečná jako všechno ostatní. Pamatoval si i to, že včera večer odcházel pozdě, protože dokončoval detaily.

Spustil prsty ze stěny a pomalu vyšel ke stolu. Ano, napadlo ho se první podívat na výtvor pod plachtou, ale nejprve se chtěl přesvědčit, jestli vše bylo na svém místě.

Proto, jakmile došel ke stolu, chvíli rukou mával nad deskou, jako by se ji snažil začarovat kouzlem temné magie, než prstem urovnal šroubovák, který byl posunutý trochu doleva.

Vše to krásně zapadalo do vzpomínky. Tu radost, když mu došlo, že tenhle svět je ten reálný, vyjádřil nejen hlasem, ale také nemotorným tancem, při němž téměř poshazoval zbytek nářadí.

Ale nebál se pochybovat, už nechtěl nikdy riskovat, že by se jeho jistota stala lží, do níž se ho snaží Sára zabalit.

Uklidnil se a zvedl šroubovák k očím. Byl si jistý, že přesně takový měl. Nerezavý, čistý, připravený k vykonání jen kvalitní práce.

Jeho nejvěrnější společník, ten, co mu cinkal v kapse častěji než peníze.

S úsměvem ho sevřel v pěsti a hrotem namířil na stěnu před sebou. Najednou se cítil jako malý kluk, který zrovna dostal dřevěný meč – v této době už rarita – a měl potřebu do něčeho ihned praštit.

Za pravdu mu dala i Gustavova figurka, která hlavní zbraně mířila na stejné místo.

Chtěl ho položit zpátky, ale to vnitřní dítě, které bojovalo za jeho ztracené dětství, ho nutilo poskočit vpřed tak, jak to viděl ve starých filmech, a mávnou šroubovákem před sebou ve víře, že je to kord.

U toho se i uchechtl, když cestou srazil stoličku s malinkým přístrojem, co vypadal jako brouk. Jakmile však dopadlo na zem, rozsvítilo se, což přilákalo jeho pozornost.

Spustil paži se šroubovákem podél těla a sehnul se pro broučka, nad nímž se vznášela fotka.

Naklonil hlavu na stranu, aby si blíže prohlédl toho muže, který stál vedle Kláry, a tu další starší ženu, vedle níž stál zarostlý dlouhovlasý bezdomovec – jak muže barvitě označil.

Zamračil se. Skoro by se tam nepoznal. Rukou si automaticky sáhl na hlavu, aby zkontroloval, že má vlasy maximálně po ramena, ale trvalo mu, než našel jejich konec.

Prameny byly tak dlouhé, že si na ně viděl, zůstávaly slepené, jako by si je lakoval.

Ohrnul nad tím nos. Netušil, jestli mu náhodou nepřeskočilo, když si usmyslel, že se stane špatnou imitací Vendy Staré – moderátorky jediného seriózního pořadu, kterou kvůli přehnaným implantátům nikdo nebral vážně –, nebo jestli je to z hlavy někoho jiného.

Ale podle výrazů Kláry a té druhé blonďaté ženy usoudil, že se jim jeho volba příliš nezamlouvala.

Slíbil si, že se ještě dnes ostříhá – a když vyzkoušel i strniště, které by se nedalo nazvat ani keřovím, usoudil, že by se mohl i oholit –, aby si neudělal před velkými jmény ostudu.

Skutečně už začínal uvažovat i nad tím, že by svůj výtvor předvedl, ačkoli neměl nejmenší tušení, jak by se před nimi měl chovat a co by měl říkat.

Fotku opatrně položil zpátky. Všiml si, že když opustil brouček teplo jeho dlaně, fotka se změnila. Lidé tam byli stejní, jen se více usmívali, jako by to, že je svět v naprostém pořádku, chtěli dokázat pouhým výrazem obličeje.

Bylo až podivné, jak jiný byl. Ještě před pár hodinami měl za to, že je zbabělec, muž, který se bál velkých rozhodnutí, proto se skrýval před kýmkoli, kdo by ho do nějakého nutil.

Ale teď byl z něj velký vynálezce, génius. Obětavý člověk, šťastný.

Cítil se skvěle. Teď, když už věděl, že tahle realita je ta pravá, se nemusel trápit tím, co se asi stalo s Evou a Hubertem.

Netušil, proč si na ně vzpomněl až teď – možná potřeboval chvilku na samotce, aby začal pořádně myslet i na někoho jiného než jen na sebe –, ale mohl být rád, že jim věnoval alespoň pár myšlenek.

Zajímalo ho, jestli byli vytvořeni podle pravdivých vzpomínek, nebo jestli si je nevymyslel. V tom případě už ani nemusel pátrat po tom, co Evu tak naštvalo, že na něj byla taková, nemusel přemýšlet nad jménem toho psa, z nějž se vyklubal jediný společník, který ho dokázal pochopit.

Jeho starostí najednou ubylo a on byl tak lehký, že by snad začal i tancovat, kdyby si neuvědomoval, že to není nejlepší nápad.

Odstoupil od stolu. Šroubovák si v ruce nechal, ten tam patřil. Cítil se s ním jistější, ačkoli se nemusel obávat žádného nebezpečí.

Tady, někde v srdci Olomouce, v centrále Inteligence, byl v bezpečí. A jak viděl venku, prospělo to nejen jemu, ale i ostatním lidem na tomto světě.

Byl se sebou spokojený. Po dlouhé době se mohl plácat po rameni, vychvalovat se, že neudělal tu osudovou chybu – že neutekl s nějakým Hubertem, neskrýval se většinu života v podzemí, nepokoušel se zničit něco tak krásného, čím Inteligence byla.

Pomalu došel ke stolu, kde byl zakryt jeho největší výtvor modrou plachtou. Opatrně prsty plachtu uchopil a stáhl ji, aby si mohl to mistrovské dílo prohlédnout.

Nemýlil se. Skutečně to byla ona. Jeho Android. Nechápal, proč přesně se mu o ní zdálo, možná se ho mozek snažil připravit na to, že až Klára odejde a on ji vloží do tohoto těla, bude prakticky ženatý se strojem.

A to jsem jí hodněkrát opakoval, že bych ji v žádným případě nechtěl za matku, nebo hůř – manželku.

Z přepracovanosti pomalu bláznil. Už chápal svou potřebu pít, bylo to nejen odreagování, ale také cesta do světa fantazie, do světa, kde bylo vše jinak, kde by nechtěl žít.

„Ahoj, Android," pozdravil ji, když odkryl plachtu i z obličeje. „Jednou budou všichni jako ty. Viděl jsem, co jsi dokázala. A chci, aby to uměli i další."

Položil dlaň na její čelo. Byla to dokonalá kopie jeho živé manželky, ale na rozdíl od ní byla chladná.

Nehýbala se.

David se ji neodvážil aktivovat, bál se nejen její reakce, ale hlavně té své. Netušil, jestli by to v tuto chvíli zvládl.

Jeho výtvor byl dokonalý. Vzpomněl si, že na ní pracoval několik měsíců, snažil se do ní vkládat emoce, cítění, lidské reakce, reflexy.

Chtěl ji udělat co nejlidštější, aby měli co největší šanci uchycení lidského vědomí v její hlavě. Musel Kláru hodně milovat, když pro ni tohle dělal.

A nedělal jsem to spíš pro sebe?

„Společně změníme svět. A začneme dneska večer," oznámil stroji.

Jakmile se dotkl syntetické kůže, ucítil mírné teplo.

A než to stačilzastavit, androidka lidsky nakrčila nos a pomalu otevřela oči, jejichž každičký detail moc dobře znal.