Nebylo to správné, moc dobře to věděl, ale nemohl si pomoct.

A ačkoli si přísahal, že nikdy – nikdy – se jí nedotkne jinak než za účelem rozebrání a opravy, teď to vědomě porušoval každou další setinou sekundy, kdy nebyl schopen ustoupit zpátky.

Stále se divil tomu, jak příjemně hřála. Kdykoli předtím se jí dotkl, byla jako led obalený falešnou kůží, ale tentokrát z ní cítil teplo života, které jen dokazovalo, že nebyla tou jeho Android, již znal. A přestože tak vypadala, přestože byla člověk a pro něj jako stvořená, necítil se dobře.

Zoufalče, ty opravdu toužíš po stroji.

Opatrně se odtáhl a uhnul pohledem, jen aby se nemusel dívat do jejích očí. Byl si jistý, že musela vypadat zmateně.

On sám prožíval spíše bolest než nadšení a zájem o blondýnku, která by nejspíš s potěšením přikývla na cokoli, o co by ji požádal.

„Promiň," zamumlal a poškrábal se na zátylku.

„Musel to být hodně ošklivý sen," řekla opět klidně, nerozrušeně. „Opravdu to nemám promazat?"

Zavrtěl hlavou. Byla to jeho realita. Nebyla dokonalá, občas ji spíše nenáviděl a proklínal, kdykoli měl možnost, ale tam patřil. Tam byl ten zbabělec, co přežil, pracoval jen na vlastní pěst a pro sebe.

Opatrně se zvedl z pohodlné pohovky a ustoupil o krok zpátky, aby ho to nelákalo tu vzdálenost zase zkrátit a brát si to, co mu nepatřilo.

Za to by se nenáviděl snad i víc, než se nenáviděl nyní.

A netušil, jestli by něco takového vydržel.

Klára – Android jí už říkat nemohl, tohle nebyla ona a už si to uvědomoval – si přehodila pramen, který jí spadl před rameno, zpět na lopatku, a opřela se paží o pohovku. Její rameno se téměř dotýkalo kulaté tváře, která se stále mírně červenala.

Moje Android se nedokázala červenat. Nehřála. A takhle se nedokázala usmívat, pomyslel si.

Měl v tom jasno. Nebylo mu dovoleno žít takový život. A i kdyby opravdu moc chtěl zůstat, nemohl, protože by musel žít ve lži.

Pár týdnů by to možná vydržel, snažil by se předstírat, že sem zapadá a že je to jeho místo, ale později by z toho bláznil.

David Merkl byl zvyklý na to, že mu jde každou chvíli o život. Je zvyklý utíkat, dokud se nedostane na hranice svých sil a výdrže, dokud nedoběhne do bezpečí.

Byl zvyklý na to, že po každém probuzení na něj čekala odporná káva, kterou mu Android vařila, instantní polévka a občas i kousek šivčího.

„Nech mě ti pomoct, Davide," ozvala se po chvilce ticha a natáhla k němu volnou ruku.

Opravdu ho lákalo ji vzít. Ale nemohl. Nesměl pocítit hřejivost toho tepla, co z ní sálalo, nesměl mít ani pomyšlení na to, že by mohl zpátky k ní, posadit se, užívat si to, co mohl ten David, kterému tohle všechno patřilo.

Jak on tomu bastardovi záviděl, jaký život si zvolil.

A nezávidím jen sám sobě?

„To je dobrý. Vypořádám se s tím sám," odvětil a chytil si zápěstí, aby ho to nelákalo.

„Jen už to nepřeháněj s lentilkou, prosím," žadonila.

Pamatoval si, že lentilky kdysi dávno bývaly pochoutkou jak pro děti, tak i dospělé. Byly to barevné bonbóny s čokoládovou náplní, sladké už při posazení na jazyk.

Ale dokonce i něco tak nevinného bylo změněno na jednu z nejnávykovějších, ale zároveň méně nebezpečných psychotropních látek.

Takže tady se sjíždím lentilkama.

Pousmál se. Tentokrát to nebyl ten úsměv, který jí daroval prvně, jen chabý pokus o něj. Když už věděl, že neměl šanci Android potkat, že místo ní si našel Kláru, která jí byla až podezřele podobná, neměl v sobě dost nadšení na to, aby byl ten úsměv pravý.

Ale nejhorší na tom bylo to, že už si ani nebyl jistý, jestli on nebyl tím Davidem, který v téhle realitě žije.

Co když byl jen jeden David Merkl, který se ztratil?

Co když to opravdu v noci přehnal, co když je svět v pořádku?

Zatřepal hlavou. To byla hloupost. Mohl si to nalhávat, mohl doufat, mohl si přát, aby se pravá realita změnila na podobnou téhle, ale ve skutečnosti změnit nedokázal nic. Mohl se jen nechat unášet tímto světem, občas se zapojit, aby nepoznali, že sem nepatří.

„Lásko, jsi v pořádku? Jsi nějaký... pobledlý," zašeptala a opatrně se zvedla, aby prsty zkusila teplotu čela.

David ucouvl ještě o krok dozadu, aby se ho ani nedotkla. Stále měl problém s ovládáním a nechtěl, aby na to oba doplatili.

„Není mi úplně nejlíp," přiznal.

Daleko od pravdy nebyl. Ze zmatení ho bolela hlava, nedokázal myslet normálně. Pouhé pomyšlení na to, že by se měl pokoušet dostat zpátky, aby tuhle očistu dokončil, způsobovalo muka.

Prsty si přiložil na spánky a pevně je stlačil, ale bolest nemizela, ani se nezeslabila. Neočekával žádný zázrak, byl to jen jeden z reflexů, kterým se pyšnit nemohl – něco jako dloubání se v nose, kdykoli ucítí, že by měl jít usušený hlen ven.

„Měl by sis odpočinout, ať jsi do večera v pořádku. Nesmíme nechat pana Ponošku čekat. Financuje celý nový projekt a potřebuje vědět, do čeho ty peníze šly."

Mávl rukou na znamení, že tomu rozuměl, a spustil paže volně podél těla. Doufal, že to na ni zahrál tak dobře, že ho nechá v posteli a nebude ho rušit.

Musel se co nejrychleji vypařit, ale hlavně to musel udělat nenápadně.

Klára ho opatrně vzala za paži, jako by se ho už bála dotknout, a odvedla ho z místnosti s pohovkou k dalším dveřím, které ji oddělovaly od ložnice. Tentokrát nemuseli dokazovat, že to jsou skutečně oni – pokud to neurčili podle chodidel, protože jakmile se postavil na práh, zastudila.

Ložnice nebyla tak velká jako vstupní místnost, ale byla to přesná definice toho, čím by označil něco podobného slovem moderní.

Na rozdíl od ní byla po celém obvodu obrovská okna z průhledného skla, trochu zbarveného do příjemně chladivých tónů modré. A výhled, jakého se mu naskytlo, bral dech.

Téměř by s úžasem vyšel k jednomu z obrovských oken a nalepil by se na sklo, aby mohl sledovat Olomouc z výšky. Byl by tam tak dlouho, dokud by se kolem jeho horké kůže nevytvářel mléčný opar, možná déle – než by se plně nabažil.

Ale nesměl tam jít, dokud byla s ním.

Bylo to zvláštní. Jakmile ji tam na chodbě spatřil, to jediné, co si přál, bylo být s ní tak dlouho, jen mohl, ale teď toužil po tom být sám.

Chtěl z této příliš dokonalé reality pryč, nelíbila se mu, protože ji musel milovat. A přitom chtěl jen něco tak prostého, jen svou nostalgii a Android, která mu ji mohla poskytnout.

Ale tady bylo všechno až moc skutečné na to, aby se to odehrávalo v jeho hlavě. Navíc by sem zapadalo i to, že pije a zdrogovává se, možná kvůli vině.

Nebo je být šéfem až příliš vyčerpávající.

„Madam Vodičková tě chce vidět ještě před zahájením," oznámila mu, když ho posadila na postel. „Chce s tebou probrat detaily ohledně předvedení projektu."

„Jakýho?" zajímal se.

„To bys měl vědět ty. Pracuješ na něm ve dne v noci, nikomu to nechceš ukázat. Říkal jsi, že je to překvapení a že to změní svět," namítla a zeslabila světlo lampy.

I okna se zakryla šedivou záclonou.

„Vždycky jsem věřila, že nás zachráníš. Ale už začínáš bláznit."

„Přepracovanost," zamumlal na odpověď a složil ruce do klína. „Zlepší se to."

„To doufám," zašeptala, políbila ho na čelo a tichými krůčky odcupitala ke dveřím. „Odpočiň si. Potřebuješ to."

„Díky... K-áro."

Ihned by si za ten přeřek nafackoval. Klára se však tiše uchechtla a široce se usmála. Ten úsměv se mu líbil, rozhodně byl krásný, i ten smích se mu zamlouval. Ale musel se nutit k tomu, aby ho nenáviděl. A to se mu hnusilo.

Musel si místo ní představit někoho jiného. Ale ať se snažil, jak chtěl, Simonu Dohnalovou ani Briketu před očima neviděl – jen tu dokonalou ženu, která mu připomínala jeho Android.

„Pak tě probudím," dodala ještě šeptem a zacukala tenkými prsty, jako by na něj mávala.

„Dík."

Pak se dveře zavřely. Byla pryč. A David se znovu cítil sám.

Litoval toho, že jí musel takhle lhát, aby dosáhl svého. Byla to přece jen jeho žena. Bál se, že ho dokonale zná a že bude sledovat všechny dveře, aby se nedostal ven.

A taky chtěl být zase s ní, tak mizerně na tom první dvě minuty byl.

Ač byla postel vskutku pohodlná, musel se z ní zvednout. I tentokrát byl bosý, ale nohy ho nestudily, právě naopak – podlaha příjemně hřála, jako by chodil po srsti spícího obrovského huňatého zvířete.

Neodolal a nejprve došel k oknu. Bylo to takové, jak si to představoval. Olomouc byla obrovská, rozpínala se do všech světových stran.

Končila někde v nedohlednu, tam, kde by mohl být jeden z Újezdů, ale tak daleko viděl jen mlhu a kopce.

Pod ním se tyčily střechy vyšších budov, které také poznával, sem tam se mu podařilo zahlédnout i hlavičku semaforu.

Po tmavé silnici jezdila auta, sem tam se někdo objevil na elektrokole, které bylo roku 2072 prohlášeno za dopravní prostředek, když k němu byla přidána další dvě sedátka, a museli na něj lidé skládat zkoušky.

Dokonce zahlédl kamion – a to si myslel, že už nejezdívají.

Bylo to zvláštní. Nebyl zvyklý na to, že ve městě někdo byl – alespoň ne živý. Ale tohle si pamatoval z dob, kdy býval ještě malý kluk.

Jako by se vracel zpátky tam, kde byl život úžasný, kde se nemusel bát každého špatného rozhodnutí.

Tady seshora vše vypadalo jinak. Toužil po tom, aby mohl to okno otevřít a prostrčit ruku ven – aby se dotkl oblohy, která se mu nabízela, nasál vzduch nosem, pak i ústy, ochutnal ho.

Chtěl být znovu tím dítětem, které poznává, hraje si na hrdinu a průzkumníka. Na Gustava Holešinského.

Opatrně přiložil dlaň na sklo. Byl tak blízko svobodě, stačilo jen otevřít tohle okno a skočit. Byl si jistý, že by byl jeden z mála letců, co to zkoušeli bez letadla, kola i padáku.

Ale po létání už tolik netoužil, ta touha se stáčela spíše k ulici plné živých lidí. Chtěl je pozdravit, obejmout.

Zaslechl klepání. Ihned ruku stáhl zpátky a otočil se ke dveřím. Ze strachu, že by to mohla být zase ona, vyběhl k posteli, na niž skočil, a natáhl se po peřině.

Bohužel, peřinu nenacházel, ale jakmile ulehl, protože se domníval, že má málo času, deka se na něm jako zázrakem objevila.

Okamžitě zavřel oči. Spánek předstíral, už když byl malý, i tohle mu pomohlo si vzpomenout, jak dobře tehdy musel hrát, aby maminku přesvědčil.

Nebyl ve hraní zrovna špatný, vlastně byl mnohem lepší než Sára, kterou téměř vždy prokoukla – a ihned nato si vydedukovala, že když nespalo jedno dítě, automaticky to hrálo i to druhé.

Skoro se i schoval pod deku, aby neslyšela jeho zrychlený dech, když vcházela do pokoje. Oči nechával zavřené, aby to nezjistila, ale opravdu moc je chtěl alespoň na škvírku otevřít. Zajímalo ho, pro co sem přišla, proč klepala, když stejně vešla bez výzvy.

Držel se. Jen naslouchal. Ale podle tichých dunění poznával jen pokládání předmětů na noční stolek, možná voňavky nebo něčeho takového.

Pak se ozvalo táhlé hluboké pípnutí, po něm následovala další tři a opět předmět položila.

Netrvalo to ani dlouho a byl zakryt až po ramena. Nebrblal, jen tiše zamručel. Pak mu odhodila vlasy z očí – odkdy je měl tak dlouhé? Ani ho nenapadlo se na sebe do zrcadla podívat –, políbila ho na čelo a místnost opustila.

Otevřel oči a pomalu se posadil. Podíval se vedle sebe na místo, odkud zvuky slyšel, ale nic tam nenacházel. Skopl ze sebe peřinu, aby mohl nohy spustit dolů z postele, a zvedl se. Pak pomalými krůčky došel na druhou stranu postele.

A jakmile se jeho chodidla dotkla podlahy, stolek odkryl svá tajemství.

Dávkovač. Neopovážil se ho zvednout, aby si ho prohlédl, jen se sklonil a zamračil se. Vypadalo to na silnou dávku léků, nejspíš nějakou vakcínu.

Dokonce poznával tu barvu – bledě červená značila látku, které se začalo přezdívat guma, protože údajně dokázala vymazat některé druhy nemocí a vážných chorob.

Podíval se ke dveřím. Bylo možné, že by se tato žena léčila z něčeho vážnějšího? Byl tohle ten důvod jeho častých výpadků?

Jistý si nebyl. Ale jak se znal, pravděpodobně by se pokusil najít řešení, které by ji zachránilo.

Narovnal se v zádech a zaměřil pohled do neznáma. Už chápal. Možná i tušil, co to měl předvést za vynález, za nový projekt.

Měl vytvořit tělo pro svou ženu. Androida. Android.