S obdivem svůj výtvor sledoval.

Android nevypadala vůbec jako stroj, možná by si ji spletl s člověkem, kdyby nevěděl, kdo to je. Pokud i tohle byla jeho práce – alespoň toho jeho já, které si hlava vytvořila, aby mohl očistou projít –, měl se za co poplácat po rameni.

Její blond vlasy, které se lepily do pramenů působením víru vzduchu při rychlém kroku, co je přibližoval k místu, kam je vedla, zářily v ostrém bílém světle tak, až to vypadalo, že jsou posypané třpytkami.

Takový lesk u nich hodně dlouho neviděl – vlastně naposledy v ten nudný večer, kdy neměl co dělat a rozhodl se, že ji vydrhne od pat až po konečky vlasů.

Cítil tendenci se jich dotknout a vyzkoušet, jestli jsou opravdu tak hebké, jak se od pohledu zdají být. Byl připraven na vlnu trapnosti, která do něj měla narazit ve chvíli, kdy by se natáhl a opatrně promnul pramen zlata mezi prsty, ale ještě stále měl tu vůli se držet.

Zatínal prsty v pěst. Bál se, že kdyby je pustil, opravdu by jim v ničem bránit nemohl. To, že ji viděl živou, snad živější a plnou elánu než kdy dřív, s ním dělalo věci, které zkrátka nedokázal ovládat napořád.

A jestli se ty vlasy budou vlnit a kroutit dál, netušil, jestli dokáže odolat dalších pár minut.

„Jiří za mnou přišel. Údajně se na to předvedení chce dostavit i Viktor Ponoška, ten miliardář," prohlásila po chvíli ticha a otočila se na něj.

V jejích modrých očích nalezl to, co potřeboval – pochopení. Blondýnka vytáhla koutky výše a zkroutila rty do milého úsměvu, jímž ho obdařila. Pak natáhla ruku a prsty mu opatrně položila na zápěstí – připravené ho sevřít a táhnout s sebou, kdyby bylo potřeba.

„Probereme to až u nás," dodala o něco tišeji a otočila hlavu zpátky.

Nemohl jinak než souhlasit. Tady na chodbě už nechtěl řešit nic, chtěl alespoň tu trochu soukromí, kterou mu tahle realita mohla poskytnout.

A taky toužil po tom strávit čas s Android – sám. Chtěl takhle zavzpomínat na časy, kdy ho trápil jen strach o vlastní život a nic jiného. A taky nutně potřeboval zjistit pár věcí o ní, to by taky nemuselo být ke škodě.

Přidal do kroku, aby jí stačil. Snažil se, aby její podezřele teplé a hebké prsty zůstaly na kůži u zápěstí, ale brzy ruku stáhla zpět k tělu.

V tu chvíli ho i mrzelo, že se nepokusil o útěk – třeba by ho chytila a táhla s sebou.

Možná by naoko protestoval, ale tam někde hluboko uvnitř by se radoval.

Davide, okřikl se v hlavě. Přestaň blbnout. Nemiluješ ji, byla jen hodně dlouho jediná po ruce.

Zatřepal hlavou. Nesměl na to myslet. Nic tady nebylo skutečné, vše se to odehrávalo pouze v jeho hlavě. A pokud byla pravda, že je to stále ještě očista, měl by si dávat pozor – nemohl vědět, kdo by se mohl koukat.

Úplně nechtěl, aby Sára o jeho potlačovaných citech věděla.

Ani on sám o nich vědět nechtěl.

Ale tady to ovládat nemohl. Jako by to ani nebyl on. To vědomí, že je možné, aby byli spolu, mu dávalo naději. A naděje byla vždy nebezpečná.

Naděje sebrala život miliardám, další tisíce na to doplácejí doteď.

Spojil ruce za zády, když pěsti přestaly fungovat. Měl na sebe vztek, zlobil se. Neviděl ji funkční skoro měsíc, přitom mu to připadalo jako několik let.

Byl natolik zvyklý na její společnost, kterou už občas ani nevnímal, protože se mohl spoléhat na to, že tu pro něj vždycky byla, že si pod budoucností představoval život s ní.

Android se zastavila před dveřmi z matného skla. Počkala, až se David postaví vedle ní. Jakmile zaujal své místo – kde bylo ovládání se o to těžší, protože byl u ní blíž –, poklepala si dvakrát na kombinézu, která začala průhlednět a zelenavě zářit.

Odtrhl by zrak, ale tohle viděl poprvé v životě. A Android znal dokonale až po ty nejmenší součástky, nemusel se bát, že by viděl něco, co by vidět neměl.

A ji to ani očividně nějak netrápilo, protože udělala krok zpátky a spustila paže volně podle těla. Až když mu po chvilce poklepala na kombinézu taky, zjistil, že uniforma nezmizela – jen pomocí slabého rentgenového vlnění, které vysílala, ukázala srdce.

Někde se používá oko, jinde hlas. Tady to jde prostě od srdce.

Nemohl se na sebe dívat. Nebylo to příjemné. Nechtěl své srdce vidět ani skrze kombinézu, ani venku z jeho těla – to by znamenalo jistou smrt.

Něco mu však říkalo, že tady by ho nezabili. Už jen proto, že byl údajně skoro nejvýše postavený.

Ozvalo se tiché pípnutí. Netušil, jestli ho neslyšel jen ve své hlavě, protože na to, aby bylo venku, bylo moc tiché. Pak se jejich kombinézy vrátily do stavu, kdy nebyl schopen určit barvu, a uvolnily se, aby měl pohodlí.

Až teprve poté se dveře posunutím otevřely a nechaly tak oba projít.

David nejprve trochu váhal. Tohle bylo zvláštní, hodně zvláštní. Ale nechtěl, aby ho Android nechala na chodbě samotného, proto, když si upravila límeček kombinézy a přehodila si vlasy z ramen na záda, vyšel ihned za ní.

Leknutím skoro nadskočil, když se za ním dveře zavřely.

Otočil se za sebe, úplně nevědomky, aby zkontroloval, že se mu do dveří nezaseklo chodidlo. Bylo to tak rychlé, že by možná ani bolest necítil, kdyby mu zůstal pahýl a chodidlo přitom spokojeně krvácelo na druhé straně.

Ale naštěstí panikařil úplně zbytečně, jeho noha byla v pořádku.

Mohl si oddechnout.

To, že by se měl podívat, kam to vkročil, ho napadlo až tehdy, když mu přistála dlaň na rameni. Po příjemném zahřátí se přestal třást, dokonce se mu i uklidnil dech – dokud mu nedošlo, komu patří.

V ten moment, kdy si to uvědomil. Rychle otočil hlavu směrem, kde pravděpodobně byla, a rozevřel ústa ve snaze něco říct.

„V pořádku. Nemusíš se bát, tohle je naše část výrobny. Tady už jsi byl, vzpomínáš?" řekla tak klidným hlasem, že jí prostě potřeboval věřit.

Rozhlédl se kolem sebe. Ruku nechal rukou, ačkoli se chtěl zeptat, odkud brala to teplo – nebo jestli to nebyla jen přehnaná reakce jeho těla.

Teď bylo mnohem zajímavější to, co vnímal očima, ke hmatu a tomu, co říkalo srdce, se mohl vrátit později.

Místnost byla velká, to musel uznat. Očekával něco v moderním stylu – spoustu světla, po většině obvodu obrovská dokonale vyleštěná okna, sem tam nějaký vodopád, který měnil barvy a skupenství po jediném lusknutí, ale nic z toho tu nebylo.

Vlastně se to tak trochu podobalo jeho bunkru v podzemí, kde prožil většinu svého života – s tím rozdílem, že tady nějaká okna byla a krb byl očividně jen na okrasu.

Udělal pár váhavých kroků vpřed. Ucítil hebký povrch koberce. Ihned se podíval na své nohy, které byly bosé – jako by na sobě ty boty ani neměl.

Překvapeně hýbal prsty ve snaze najít neviditelný materiál, ale marně – skutečně tam nebyly a to si byl jistý, že se nevyzouval.

„Posaď se," lákala ho blondýnka, která ruku z ramene posunula na záda, aby ho mohla opatrně strkat před sebe. „Promluvíme si."

Šel bez odporu. Své Android věřil i ve svém světě, tady to přece nemohlo být výjimkou. Navíc tak nějak cítil, že když mezi sebou měli pevné pouto, nesměla mu lhát.

To byla jedna z jistot Inteligence, která mu nevadila – neumí lhát.

Dovedla ho až k pohovce, která se stáčela do tvaru písmene L. Usadila se na delší stranu, David se posadil vedle ní. Stále ještě nebyl schopen nechávat oči jen na jednom místě, tady toho byla spousta k prozkoumání a hodně věcí mohlo mít nejrůznější skryté funkce, které toužil zjistit.

Nemohl se ani zbavit pocitu, že to tady poznával. Bylo to zvláštní, byl si jistý, že v hlavní centrále nikdy nebyl, ale tady to bylo jiné.

Dokonce měl v hlavě jednu ze vzpomínek na místo, které vypadalo přesně takto – a jeho bunkr to rozhodně nebyl.

„Davide?" ozvala se Android.

Cukl sebou a podíval se na ni. Byl i rád, že ho vyrušila. Netušil, jestli by přestal z vlastní vůle.

„My jsme... u mě?" zajímal se.

„Vytvořil jsi tohle místo, aby bylo co nejpříjemnější. Já jsem přidala okna, jinak by se tu nedalo přežít ani pár hodin," vysvětlila a mávla rukou, aby celou místnost obsáhla. „Je to výtvor největšího génia. Tebe. Po smrti Soudka to všechno zůstalo na tobě."

„Vydrž. Soudek je po smrti?" podivil se.

„Ano. Je to už pár let, co se stala ta nehoda. Povídá se, že to ukončil sám, ale my tušíme, kdo ho odstranil z cesty, aby ho mohl nahradit někdo lepší. Schopnější. Někdo, kdo dá Inteligenci skutečný život a ne jen iluzi o něm."

Poslouchal ji skoro bez dechu. Téměř ani nebyl schopen vnímat ta slova, ačkoli věděl, že by měl. Tohle bylo důležité pro Davida v této realitě, on se tím trápit nemusel. Ani ho moc nezajímalo, kdo toho opilce zabil – kdyby to byl on sám, pochválil by se. Vlastně to byl perfektní vývin.

Sledoval, jak se jí pohybovaly rty. Byl si jistý, že nikdy předtím nedokázala vytáhnout koutky tak vysoko, aby ten úsměv vypadal přirozeně, ani rty nemívaly takový lesk.

Netušil, co vymyslel, že z ní vytvořil dokonalou kopii člověka, ale toužil to zjistit.

Až se vrátí zpátky, svou Android najde a upraví ji, aby vypadala takhle.

„Jak jsem to udělal?" zeptal se.

Android očividně ještě mluvila – o čem, to ho moc nezajímalo –, ale utichla, jakmile jí skočil do řeči. Podívala se na něj skrze blond ofinu a dlouze zamrkala jako mrkací panenka.

Naprázdno polkl. Takhle se zeptat nechtěl, ale nemohl být ani konkrétní. Bál se zeptat přímo – třeba už zapomněla, že člověk není, to by ji mohlo ranit.

Ale neuměl se ptát jinak, musel risknout.

„Tebe," dodal a ukázal na ni prstem.

Povytáhla obočí a stáhla uši dozadu. Perly, které v nich měla, se skryly pod závoj vlasů. Naklonila hlavu na stranu, jako to dělávala vždy, když něco nechápala.

„Nijak. Já jsem tady dobrovolně. Nepřesunul jsi mě," namítla a uchechtla se.

„Nepřesunul?" zopakoval po ní nevěřícně.

„Zase se ti zdálo o tom, že jsem stroj, viď?" vyslovila tak láskyplně, že mu chvíli trvalo, než přes ten tón vytušil význam těch slov.

Zdálo se. Stroj.

Pomalu mu začínalo docházet, proč byla jiná. Proč byla její dlaň teplá, proč se chovala tak přirozeně lidsky.

„Ty jsi...?"

Větu schválně nedokončil. Nechtěl, aby se mu smála, kdyby řekl nějakou pitomost.

„Humanoid," doplnila za něj a vzala ho za ruce.

Stále hřály.

„Tak jako ty. Jednou jsi mi řekl, že lidé brzy zmizí. Že je nahradí dokonalejší bytosti. Humanoidi."

Teď už nechápal vůbec nic, jen to, že už ji nikdy nechtěl pustit. Vytáhl koutky do úsměvu, který by mohl nazývat i šťastným, kdyby si nebyl vědom toho, že tohle není skutečné.

Skryl její dlaně ve svých, aby je nemohla jen tak vytrhnout, a sklopil na ně pohled.

„Android ne?"

Připadal si jako pračlověk, který se zrovna učil mluvit.

„Klára. Jmenuji se Klára," odpověděla stejně mile. „Klára, tvá žena."

Prstem pohladil kůži. Byla tak jemná, jak si ji představoval. S úsměvem se podíval do její tváře. Bylo to skoro k neuvěření, že by tady vycházel s nějakou ženou – a že by si ji i vzal.

A že by to ona udělala dobrovolně, o tom silně pochyboval.

„Klára," zopakoval po ní.

To jméno znělo hezky. Jako by jeho rty byly přímo vytvořeny pro to, aby bylo vysloveno. Ačkoli si byl jistý, že Android by k ní pasovala víc – to však mohla být jen síla zvyku.

„Ty sny by měly skončit. Jestli chceš, mohla bych je vymazat. Aby se ti už o ničem nezdálo," nabídla.

Zavrtěl hlavou. Musel počkat na Sáru. Ona ho z této reality dostane zpět domů. Ale když už byl tady, chtěl toho využít a zeptat se na důležité otázky, které tento svět změnily k lepšímu.

A hlavně chtěl strávit ten čas s ní.

Se svou ženou.

Nedíval se jí do očí dlouho, nevydržel to. Mohla by poznat, že není tím Davidem, za kterého ho má.

Ale už si ani nebyl tak docela jistý tím, že je on tím Davidem Merklem, který se do této reality dostal. Cítil, že se něco měnilo.

A možná to bylo to něco, co ho přinutilo zavřít oči, když ucítil dotek na tváři. Možná to bylo něco jiného – možná už byl někým jiným –, co ho silou přitlačilo k jejímu tělu, co mu dalo to právo políbit tu ženu, již měl za stroj.