Ani netušil, kolik času s ní strávil tím, že ji držel.

O tomhle snil spoustu let, takhle nějak si představoval, že jejich setkání bude pokračovat, pokud by si připustil, že ji Inteligence nezabila, ale nechala ji žít.

A nemohl říct, že by mu to vadilo, snad naopak – konečně si začínal uvědomovat, že Inteligence nebude tak úplně krutá, že ačkoli k ní občas přidával i svou Android, která ho nutila činy ostatních androidů pochopit, sám nyní byl schopen si připustit, že s tou krutostí přeháněl.

Jeho rodina je naživu, to bylo mnohem víc, než v co mohl doufat. Byl spokojen s vývinem událostí natolik, že by poděkoval tomu osudu, co je konečně svedl dohromady – ihned poté, co by mu zakroutil krkem za to, čím si musel projít, aby se sem vůbec dostal.

Kdyby býval tušil, že jsou obě jeho milované naživu, vzdal by se už dávno. Dokonce by dobrovolně nakráčel přímo do Velké rtěnky – už to bral jako oficiální název této skleněné budovy – a zvedl ruce nad hlavu, pochválil každému titanovému člověku jeho extravagantní obleček a příšerné sandále, které v centrálách nosili.

A byl by u toho nadšením bez sebe.

Mohlo uplynout pár sekund, mohlo to být několik minut, než byl ochotný sevření povolit a svou sestru pustit.

Nepouštěl ji však daleko, rychle ji chňapl za ruku, aby neodkráčela ke zdi na druhou stranu, a opatrně se zvedl z postele s cílem se s ní projít, aby rozhýbal ztuhlé končetiny.

Jakmile stál naproti ní, všiml si, že ačkoli bývala v dětství větší než on – nehledě na to, že on byl starší –, tentokrát mu kořínky jejích upravených zlatých vlasů sahaly sotva po nos.

A i když si v hlavě připravoval – jako šestiletý, ještě před tímhle vším –, že se jí vysměje, až se ukáže, že tím vyšším bude on, mlčel.

Byl tak šťastný, že ze sebe nedokázal dostat normální větu. Nejraději by ji už nikdy nepouštěl, nutil by ji, aby tady zůstala s ním – nebo by ji prosil, aby ho odvedla za maminkou, což se ihned při vzpomínce na její teplý huňatý župan a krásný úsměv zdálo jako ten nejlepší nápad vůbec.

„Sáro?" zeptal po chvilce, když byl opět schopen se jí podívat do očí.

Ještě nikdy si nebyl tak jistý jejich podobnosti s těmi svými.

„Co máš na srdci, bráško?" zajímala se.

Bráško.

Řekla mu bráško. Nepamatoval si, kdy naposledy ho nějaké oslovení takhle zahřálo u srdce.

Chtěl se zeptat na maminku. Toužil po tom vědět za každou cenu, jak se jí daří, jak vypadá. Jestli je pořád tak krásná, jak si ji pamatuje.

Ale neodvážil se to téma začít. Jeho rodina tady žila hezky pospolu skoro dvacet let.

Chtěla by ho vůbec vidět?

„Jen jsem se chtěl zeptat... Proč jsi tehdy neutekla? Když si pro tebe ty plechovky přišly?" zeptal se nakonec.

I to ho zajímalo. Mnoho nocí si nad tím lámal hlavu, snažil se přijít na to, proč s nimi odcházela dobrovolně – a hlavně bez něj. Ano, on měl dost rozumu na to, aby se dobrovolně nedal, ale i tak to byla rána pod pás, která ho trápila ještě hodně dlouho.

Sára nakrčila bambulkovitý nos tak, že ani jeden ze záhybů po celé délce nosu jí nedokázal ubrat na kráse.

Podle něj byla tím nejkrásnějším, co za poslední roky viděl, byla jeho vysněným snem, jeho milovanou sestrou. Netušil, jestli tu krásu neviděl jen svýma očima, ale upřímně? Bylo mu to jedno.

„Řekli mi, že mě vedou domů," odpověděla a vycenila zoubky do úsměvu.

Kdyby to nebyla Sára, toho úsměvu by se možná bál.

„Že tam na nás maminka čeká. Nepřála jsem si nic jiného, Davčo. Chtěla jsem být s ní, byla jsem hodně malá a život v armádě nebyl nic pro mě. A ani pro tebe."

„A proč... proč jsi mi to neřekla? Proč jsi jim nepřikázala, aby odvedli i mě?"

„Ale oni se pro tebe vrátili," namítla. „Když táta zjistil, že jsi naživu a že jsi v armádě s lidmi, co nemají kapičku svědomí, nechal pro tebe poslat. Ale když se tam dostali, čekali na ně. Byla tam spousta mrtvých, spousta. Lidi na ně útočili, i když věděli, že nemají šanci. No, a když se probili dovnitř, nebyl jsi tam."

Musel si srovnat nové informace. Řekla toho moc najednou. To, že utekl těsně před masakrem – bitvou u Újezda – věděl. Ale že byla ta bitva kvůli němu, to netušil – a netipoval by to, ani kdyby to byl jeho sen.

Možná poprvé v životě litoval toho, že Huberta poslechl.

Že s ním utekl.

Cokoli dalšího mu řekla, nevnímal. V hlavě měl tolik otázek, které se týkaly průběhu bitvy, že si je ani nedokázal sestavit podle prioritního pořadí, aby se mohl začít vůbec ptát.

Většina z nich se týkala právě toho, proč kvůli němu vyvraždili celý tábor – jedna, ta poslední, která ho nutila otevřít ústa a promluvit, byla o jejich otci.

Zmínila se o něm, ne snad?

„Otec... je naživu?" vyslovil nevěřícně.

Do této chvíle pro něj byl mrtvým mužem. Jeho maminka o něm nemluvila, doma se nikdy neukázal. David si ani nebyl jistý tím, jak vypadá, ale vždy si myslel, že to bude velmi elegantní pán v obleku, který nosí v kufříku kostky cukru do kávy a bublifuk, aby, kdyby náhodou zavítal k nim domů, své děti potěšil.

Bolelo ho, že ho neznal. Byl to někdo, ke komu měl vzhlížet, koho se měl tak trochu bát a mít k němu respekt. Ale to všechno mu tu chvilku, co rodinu měl, nahrazovala maminka.

Pak se o to snažila Dohnalová, občas i Filip, který spíše připomínal mámu, nakonec i Hubert a Briketa. Možná to byl důvod, proč Briketu nenáviděl.

Byla poslední, kdo se snažil být autoritou, kterou měl poslouchat, a on toho měl plné zuby.

„Víš, proč si tady žijeme v luxusu? Daleko od nebezpečí?" zeptala se ho namísto odpovědi.

Vzala ho i za druhou ruku, kterou s tou první spojila, a skryla obě dlaně mezi svými.

„Protože jste naživu?" zkusil.

„Protože táta byl velký muž. Pořád je. A tohle všechno udělal pro nás. Víc vědět nepotřebuješ," odpověděla na svou otázku a ruce stáhla zpátky k sobě.

„Kdo to je?"

„Ne, Davčo. Zatím nechce, abys to věděl. Jsi nebezpečný. Táhneš se s androidy, co se postavili systému. Musíš být očištěn, než se s ním setkáš," pokračovala o něco chladněji, jako by mu recitovala pořádkový řád.

„Android jsem si upravil," namítl. „Nepostavila se... žádnýmu systému, pokud myslíš tohle. Já jsem jen –"

„Chtěl někoho u sebe. Já vím. Proto jsme tě hledali. Chtěli jsme tě přivést domů. Ale schovával ses. A vždycky jsi byl ve schovávané lepší než já, Davčo. Vždycky."

„Kdybych to věděl... přišel bych sám. Dobrovolně. Přísahám."

„Ne," sykla a o krok od něj odstoupila. „To bys neudělal. Nevěřil bys jim. Věřil bys jen sám sobě. Naše poslední pokusy jsi zničil. Oni nebojovali. A vy jste do nich stříleli, jako by to byly terče. Vy, lidi tam venku, jste opravdové zrůdy."

To ho ranilo. Víc, než si hodlal připustit. Kdyby si to řekl sám, kdyby si to každou noc opakoval, nebolelo by to ani zdaleka tolik, jako to bolelo teď.

Jeho Sára ho označila za zrůdu, protože jejich zprávu nepochopil. Bylo to zvláštní, když se na nádraží ti androidi zastavili a dožadovali se ho. Ale nikdy by ho nenapadlo, že to bylo pod příkazem jeho rodiny, která chtěla svého syna a bratra zpátky.

Ani nepostřehl, že by se začal třást. Ramena sebou škubala nahoru a dolů jako při pláči, celé tělo těžklo a kolena se mu podlamovala.

Měl sto chutí klesnout na zem a rozbrečet se, pustit ven to všechno, co v sobě zadržoval, být raději tím zlomeným člověkem, jakým si zakázal být, než aby si ponechával masku tvrdého humanoida.

Protože tady se Sárou už humanoid být nemohl.

Musel být zase člověk.

„Vzhlížela jsem k tobě. Jsi můj starší bratr – ten velký bratr, který se o mě staral, když bylo nejhůř. Snažil ses, abych přežila, bránil jsi mě, dokonce jsi kvůli mě snášel tu plešatou krávu Dohnalovou, aby sis byl jistý, že mě dokážeš ochránit, až dojde k útoku. Ale nikdy jsi ani nepomyslel na to, že já jsem chtěla to samé."

Měla pravdu. Ve všem. Tak moc si přál, aby Sára žila, aby ji uchránil před vším zlým, co na ně venku čekalo, že si nepřipouštěl, že by ona mohla bojovat taky.

Vždy v ní viděl nevinnou bytost – tu, která si za žádnou cenu nesměla zašpinit ruce od krve.

Ale myslel si, že činí dobře.

„Kdybys tam byl, nic z tohohle by se nestalo. Kdybys tehdy zůstal doma, kdybys mamince otevřel, když klepala, většina planety by byla naživu. Jejich smrt je tvoje vina, Davide. A není jediný den, kdy bych nelitovala toho, že jsem s tebou utekla z domu. Ani jediný."

„Chtěl jsem tě chránit," bránil se.

Hlas se mu lámal. Její slova mu ubližovala, byla horší než rozpálené hřebíky přibité k mozku.

Nechtěl ji poslouchat, ale zároveň chtěl slyšet všechno, co měla na srdci, aby věděl, co má napravit. Ale bál se, že pokud má pravdu a všechny ty smrti padají na jeho hlavu...

Ne. To je nesmysl, pomyslel si. Nikdo by nepovraždil skoro celou planetu kvůli dvěma malým dětem.

Vzchopil se. Vtloukl si do hlavy, že mu jeho sestra lže. V tu chvíli, kdy se odvážil jí pohlédnout do očí, to fungovalo, dokud v nich nespatřil tu samou jiskru, která se objevila už na začátku, když ji ještě nepoznával, a pochopil, co znamená.

Proč si udržovala odstup, proč se mu hned nevrhla kolem krku, když se se starším bratrem setkala.

Sára ho nenáviděla.

Nechtěl si to připustit, ale pravdu změnit nedokázal. Její dětská láska k bratrovi, kterého znovu našla, byla hraná – a musel uznat, že hodně dobře.

V tom případě jí nemohl věřit všechno, co mu říkala.

Mohla tu být jen proto, aby ho zlomila.

Najednou si vzpomněl na Soudkova slova:

„Očistěte ho, než půjde ke mně."

Už možná chápal. Tohle měl být jeho trest. Jeho odpovědnost za vlastní činy, trest za vše, co spáchal, čím vybočil z cesty člověka.

Sára tady nebyla proto, aby ho přesvědčila o tom, že je jeho rodina naživu, byla tu, protože si zasloužil být potrestán. Protože už dávno nebyl tak lidský, jaký by měl být, aby si tuhle rodinu zasloužil.

„Chtěl jsi hodně věcí. Auto na hraní, co se vznáší, novou akční figurku Gustava Holešinského, falešné bezpečí pro nás oba. Ale víš co? Všechno to jsou zbytečnosti. A až budeš schopný si to připustit, můžeš za mámou. Protože až teprve tehdy, až konečně zahodíš tu masku, kterou nosíš, jí budeš hoden."

Chtěl poznamenat, že zní jako rozzuřený poskok, který ho měl odvést za královnou, ale mlčel.

Nedokázal odpovědět slovy. Souhlasil s ní. K mamince se musí vrátit jako ten syn, kterého vychovávala, ne jako tahle troska. A hlavně se k ní musel vrátit jako David Merkl, člověk.

Přikývl na znamení, že tomu rozuměl. Jeho koutky sebou při kývnutí cukaly, snažily se ho přinutit, aby ten úsměv, co mu na rtech zůstával, skryl, ale nedokázal to. Stále tu před ním byla jeho sestra, živá a zdravá.

A na to myslel více než na to, že na něj pohlížela jako na zrůdu.

„Dobře. Jsem ráda, že si rozumíme," prohlásila Sára a položila mu ruku na rameno.

To příjemné teplo, které při jejím doteku cítil předtím, bylo pryč. Ale šimrání se přece jen dostavilo.

„Všechno se v pravý čas dozvíš. Ale nejdřív si musíš projít očistou."

Už se chtěl zeptat, co to znamená, ale zadržel se. Vše se dozví v pravý čas. A pokud to znamenalo, že je to cesta, na jejímž konci se bude moct setkat se svou rodinou, hodlal projít všemi zkouškami světa.

„Rozumím," řekl s takovou dávkou sebevědomí, jakou v sobě našel.

Přesto si nebyl jistý, jestli mluvil jako se svou sestrou, nebo jako s někým, koho musel opět poslouchat na slovo.