Probral se s tím, že to bylo do dalšího normálního rána nového dne. Svou ranní rutinu – otření si rtů do kůže zápěstí, olízání zbytků, aby nic nevynechal, a až poté i otevření očí přesně v tomto pořadí – provedl tak pomalu, jak jen to šlo.

Pral se se svou rozespalostí.

Až když otevřel oči, uvědomil si, že to nemohlo být normální ráno – možná to ani ráno nebylo, nepoznal to. Vlastně vůbec nepoznával, kde byl, dokud si nevzpomněl, co se stalo.

Na kůži po celém těle mu naskočila nepříjemná husina, jakmile jen pohnul rty ve snaze vyslovit jeho jméno.

Vzpomínal si na tu bolest v očích, jíž by ho dozajista srazil na kolena, kdyby ho ten android nedržel.

Proto bylo těžké uvěřit tomu, že by někdo takový, kdo byl Davidovi více podobný než kdokoli jiný, koho potkal, by mohl být takhle krutý.

Nebo jsem krutý taky. Tak jako on, pomyslel si, když si zvedl dlaně nad obličej, aby si je prohlédl.

Stále to nechápal. Ani se to nesnažil pochopit. Jeho snaha opravit Android, mít ji zpátky u sebe, vyhřívat se u té nostalgie až do konce svých dní, ten krásný sen, jímž si pomátl hlavu, ho připravil o život.

Ještě nebyl mrtvý, to ne, ale měl takové nepěkné tušení, že nebude trvat dlouho, než se dostane k přesunu.

Přesně před tímto utíkal, tomu se snažil vyhnout většinu svého života, kdy se schovával v podzemí jako krysa.

Najednou se všechny ty roky, které strávil strachem o vlastní život skrytý někde u Huberta pod stolem, nebo u sebe v bunkru na provizorní posteli, zdály zbytečné. Jako by tu velkou část své existence jen oddaloval nevyhnutelné.

Ale tys to věděl. Já jsem to věděl. Jedině takhle to mohlo skončit. Nijak jinak.

Nevydržel se na své dlaně dívat dlouho, nutilo ho to k pláči – a byl už dávno dospělý, dospělí mohli slzy zadržet.

Ale zkrácené a ukradené dětství, které mu chybělo čím dál víc, si vybralo svou daň na několika slaných slzách, jež kanálky opustily, aby svým třpytem ozdobily strhanou tvář.

Jakmile ucítil vlhko na lících, přestal se tomu bránit. Nejprve si zkusil dlaněmi obličej zakrýt, aby měl alespoň ten dojem, že to nikdo nevidí, ale když už měl i dlaně mokré, odtáhl je a položil si je na hrudník, který sebou škubal tak rychle, jak popotahoval hlen zpátky do nosu.

Takhle mizerně mu ještě nebylo. Myslel si, že když už všechno ztratil, když se se svou smrtí dávno smířil, nebude cítit vůbec nic, ale opak byl pravdou – cítil vše mnohem silněji, byl tak zoufalý a vystrašený jako nikdy dřív.

A hlavně nebyl připravený zemřít.

Ale na to se připravit nemohl.

Litoval toho, že tu budovu opustil. Kdyby zůstal se svou skupinkou – se svou rodinou –, nemusel by být v takové situaci. Pokud už se pustili do jejich posledního úkolu, nejspíš zemřeli někde uprostřed boje.

A to bylo něco, co si David přál, ale nikdy by si to dobrovolně nevybral, s nimi by však ani na vybranou neměl. S nimi by zemřel rychle.

A nemusel by se takhle trápit.

David Merkl nikdy nebyl voják. Bojovat neuměl, neměl v sobě ani takovou trochu odvahy, která by mu stačila k tomu, aby se postavil do řady mezi ostatní a bojoval po jejich boku.

David Merkl byl zbabělec tělem i duší, až do morku kostí. Třepal se, kdykoli jen zaslechl o tom, že se nějaký zoufalý člověk postavil na odpor, měl naděláno v kalhotách, jakmile mu Android oznámila jen to, že je Inteligence v okruhu tří kilometrů u jejich bunkru.

Ale nejhorší na tom bylo, že byl na svou zbabělost pyšný.

Pýcha předchází pád, problesklo mu hlavou pořekadlo, které mu říkával dědeček.

Trvalo hodnou chvíli, než pláč začal ovládat natolik, aby se pokoušel přestat. Stále ještě potahoval, snažil se, aby se mu hlen nedostal do úst – o tom, že by si ho setřel hřbetem ruky, už ani neuvažoval –, a vymrkával poslední zbytky slaných slz, které se v očích usídlily.

Byl klidnější, když ho neovládaly jen emoce. Pouze silou vůle se zvedl na pažích do sedu a spustil nohy z lůžka. Až teprve poté, když se jeho bosá chodidla dotkla země, si všiml, že na něčem ležel.

Ale kdyby lůžko nebylo docela vysoko, ani by rozdíl mezi tou tvrdou matrací a podlahou nepoznal.

Zrak měl stále ještě zamlžený. Krčil obočí blíže k očím ve snaze zaostřit na předměty, které v místnosti byly, ale bylo zde příliš velké šero na to, aby něco rozeznal.

Okno sice neměl, ale svítila mu malá lampička na stolku u lůžka.

Bez váhání mezi prsty sevřel otoční regulátor světla a zatočil s ním. Chabé světlo lampy, které ho kolébalo ke spánku, se během zlomku sekundy změnilo na pronikavou záři silného lustru.

David ji musel trochu zeslabit, aby neoslepl.

„Pořád ti dělá problém se koukat, když řožneš," ozval se ženský hlas.

Mladík sebou škubl a vrtěl hlavou na strany, aby dotyčnou našel. Rudl až za ušima, když mu pomalu začínalo docházet, že s ním mohla být celou tu dobu. Mohla ho vidět brečet.

Nerad si to přiznával, ale nutilo ho to se rozplakat znovu.

Nakonec ji našel stát u stěny. Chvíli mu trvalo, než rozeznal ženské křivky, které určitě nemohly patřit Briketě, na ni byly až příliš vykrojené, a Eviny také nebyly, ta byla jako prkno.

Nepoznával ji. Ani útlý krk, ani zlaté vlasy, které byly volně spuštěné přes ramena ve dvou velkých pramenech.

„Ty si na mě nepamatuješ?" pokračovala.

Nemohl se zbavit pocitu, že už ji někde viděl – a nejen že ji viděl, ale i dobře znal. Přesto si nebyl jistý, proč si pamatoval přesné kroucení těch vlasů, proč si je vybavoval stažené v copáncích.

„Za svůj život jsem potkal hodně lidí," vysvětlil a složil ruce do klína.

Žena se odrazila od stěny a spustila paže, které doteď držela zkřížené na hrudníku, podél těla.

Poté několika krátkými krůčky došla k němu.

Jakmile se ukázala ve světle, zalapal po dechu. Poznával ji, jak by nemohl? Chtěl si nafackovat za to, že ji nepoznal hned.

Na ni by nikdy nezapomněl, nikdy. Byla to poslední, co mu tehdy zbylo.

„Sáro? Ale... ale to není možný, vždyť tě odvedli a... a zabili," vykoktal, jakmile našel vhodná slova a dostal je na jazyk.

„Odvedli mě sem. Ó, Davčo, je to tady nádherné! Každé ráno se probouzím v novém pokoji, můžu si říct, o cokoli jen chci, a to bude splněno."

Hleděl na ni jako na svatý obrázek. Byl si jistý, že má halucinace. Jeho sestra – jeho milovaná malá sestřička, kterou mu vzali – už dávno nebyla mezi živými.

Měl za to, že ji zabili, přesunuli. Ale tahle žena nevypadala jako android.

„Co se stalo? Po tom, co tě odvedli," zajímal se.

Potřeboval získat čas. Musel se nad tím zamyslet, probrat v hlavě všechny možnosti a najít to správné řešení, ale musel ji zdržet.

Co kdyby tohle byla jeho poslední cesta?

Ta nejmilovanější osoba v jeho životě, která ho má odvést na sál, aby se tolik nebál?

„No co by, zavedli mě za mámou," odvětila tak klidně, jako by to byla samozřejmost, a vytáhla koutky bonbónově růžových rtů nahoru.

Šokem oněměl. Ústa otevřel dokořán. Ano, snažil se jí nevěřit, stále si nebyl jistý, jestli je skutečná, ale to, že by i jeho maminka mohla být naživu, chtěl ze všeho nejvíc.

Chtěl mít svou rodinu zpátky, chtěl zpátky svůj dokonalý život.

Byla pravda, že ani jednu z nich zemřít neviděl. Přesto nedávalo smysl, že by zrovna ony dvě zůstaly naživu.

Na světě bylo skoro osm miliard lidí, každý byl zabit a jeho srdce bylo vloženo do stroje v domnění, že v něm člověk bude přežívat staletí, ale ještě se nesetkal s tím, že by ty bezcitné zrůdy nechaly někoho naživu.

„Máma je mrtvá," prohlásil po chvíli ve víře, že se mu podaří ženu přesvědčit o tom, že v ni nevěří. „A ty taky."

„Myslím, že jsem živá dost," namítla blondýnka a položila mu dlaň na tvář. „Jsem jako ty."

Ten dotek byl skutečný. Cítil ho. Bylo to jako pohlazení na duši, opravdový balzám a mast na jizvy, které za svůj život utržil. Že by to nebyla halucinace?

Přestával své teorii věřit čím dál méně.

„Sáro?" zašeptal nalomeným hlasem.

Ač všechno napovídalo tomu, že je Sára živá, nechtěl tomu uvěřit. Bylo mu z něj samotného zle. Přál si, aby byla skutečně mrtvá, aby to vypadalo, že vše špatné musel dělat kvůli ní – aby ji pomstil.

Ale kdyby se ukázalo, že je naživu... Jeho iluze se rozplývala.

Oslovená na něj vycenila dokonale bílé zoubky a pokývala hlavou na souhlas. Prsty, které byly k dlani na jeho tváři ukotvené, pomalým pohybem pohladila kůži tak, jak to uměla jen maminka.

Možná se to opravdu naučila od ní.

Musel uznat, že si Sáru nikdy nepředstavoval dospělou. Jeho malá Sára, kterou se paradoxně nikdy neodvážil oslovit zdrobnělinou, byla ztělesněním jeho vzpomínek na ni.

Pokaždé, když na ni pomyslel, viděl svou malou copatou sestřičku, jak si hraje na podlaze v hromadě hraček a hledí na něj podobně hnědýma očima s dětskými jiskrami.

Jeho vysněná Sára.

Pochopitelně nemohl tuto Sáru už nikdy potkat.

I to dítě, které pro něj navždy bylo jen malým človíčkem, muselo nakonec vyrůst a dospět. Jen nečekal, že to bude tak rychle – během několika minut.

„Jsi doma, Davčo. Tady je tvůj domov, kde jsem já a máma. Pamatuješ, co říkala, když jsme se stěhovali na kraj města?" pokračovala stejně nevinným hláskem plným nadšení a radosti a stáhla ruku zpátky k sobě. „Domov je tam, kde jsme spolu."

„Ano... to si pamatuju," dostal ze sebe skoro omámeně a zvedl k ní zrak.

Téměř se lekl té jiskry, která se v jejích očích na krátký moment objevila.

„A ty ses konečně vrátil domů," dokončila s pořádnou dávkou entuziasmu a bez dalšího čekání ho sevřela v pevném objetí.

Voní jako kokos, byla první myšlenka, která mu prolétla hlavou, jakmile měl u nosu její vlasy.

Pokud pochyboval o skutečnosti této ženy, už nemusel. Ani jeho halucinace nemohly být tak silné, aby tělo přinutily si myslet, že zažívá doteky.

Mimoděk vytáhl i on koutky do nervózního úsměvu a obmotal kolem těla paže tak, aby se prsty dotýkal jemných vlásků, které tak rád česal.

„Chyběl jsi nám, Davčo. Moc jsi nám chyběl," zamumlala mu u ucha.

„I vy jste mi chyběly. Ani si neumíš představit, jak moc," zašeptal nazpátek a přivinul ji k sobě pevněji, aby mu už nikdy neutekla.

Bylo to krásné rodinné setkání. David pomalu zapomínal na to, co se stalo předtím, jaká cesta ho k ní dovedla. A upřímně? Bylo mu to jedno.

Všechno zlé, co udělal, vše, co ukradl, každý člověk, jehož smrt měl na svědomí, byl pryč. Se Sárou se vracel do dob, kdy se mohl pyšnit svou nevinností, kdy bylo správné být neschopný.

Byl šťastný. Věděl, že by v to neměl věřit tak rychle, ale to nadšení bylo nakažlivé a představa jeho rodiny příliš krásná na to, aby se před tím skrýval.

On tomu nejen věřit chtěl, ale i musel – kdyby zjistil, že je to jen iluze, zničilo by ho to. Tím, že by dostal to, co si vždycky přál, a to by mu znovu vzali, by ho rozdrtili na malinkaté kousky.

Ani na to nemyslel. Jeho Sára byla u něj. Jeho malá sestřička, která za tu dobu, co ji neviděl, stačila dospět, ho držela v objetí ještě dlouho poté, co pravidla slušnosti nakazovala, aby ho pustila.

Ale ani on ji pouštět nechtěl.

A kdo ano? Kdo by pustil svůj splněný sen?

Pro nikoho jiného než pro ni v jeho hlavě nebylo místo. Zapomněl na svou náhradní rodinu, se kterou strávil sotva měsíc, zapomněl dokonce i na Huberta, který mu byl víc otcem než ten skutečný – a že se Hubert ani nijak nesnažil, sám se považoval spíše za takového hodného strýčka, co dělal všechno proto, aby se postavil pravidlům, jaká stanovil jeho otec.

Zapomněl i na Android, ten stroj, který mu měl Sáru nahrazovat.

Sára byla u něj. Už nepotřeboval nikoho jiného, kdo by u něj byl. Protože se Sárou se bát nemusel.

Se Sárou byl doma.