Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Kapitola 20. - Plechovčí náměstí veřejných poprav

Po dlouhé době se opět probudil s úsměvem na rtech.

Vzpomínka na Filipa sice nebyla tak silná jako na Sáru nebo maminku, ale rozhodně patřila mezi ty oblíbené.

Přesně si nepamatoval, z jakého důvodu ho Dohnalová tak zbila, ani se nesnažil si na to vzpomenout. Nejspíš by se mu to ani v nejmenším nelíbilo.

Dokud měl dobrou náladu, chtěl si ji ponechat alespoň do doby, než ho do odporné reality vrátí jeden z jeho šílených společníků.

A není celý lidstvo šílený? Snažíme se utýct něčemu tak přirozenýmu, ale nakonec tomu vběhneme do náruče jako naivní třináctka chlapovi ze seznamky.

Pomalu otevřel oči. Už nemohl spát, ačkoli si to přál. Svou odměnu dostal, vyčerpal si ji na nejspíš svou poslední noc.

Sice se mu mohlo zdát něco lepšího, něco, co by v sobě mělo jak Filipa, tak i Sáru a maminku – a možná by se tam mohl objevit i otec, když už to bylo naposledy –, ale byl spokojen s tím, co dostal.

Nestěžoval si.

Jakmile je protřel a pořádně promrkal, pomalu zvedl hlavu. Tentokrát věděl, že usnul pod stolem, díky tomuto magickému místu se mu vybavila zrovna tato vzpomínka.

Děkoval své paměti a jejím ubývajícím nedostatkům a výpadkům a rozhlédl se po místnosti.

Jak očekával, všichni spali. Dokonce i Briketa – fúrie, k níž mu nic lidského nepasovalo – tiše oddechovala na pohovce, kterou jí očividně Eva s Hubertem nechali.

Ani to mu nevadilo, její pohodlí znamenalo, že od něj bude co nejdál.

Už chtěl vylézt ze svého dočasného útočiště, když vtom si vzpomněl na posledního člena jejich sebevražedné jednotky – a ne, pes to nebyl, toho se mozek odvážil zmínit až teprve tehdy, když ucítil puch výkalů.

Androidčina hlava, která si poklidně hověla v jeho náruči i ve spánku, spadla na zem se zaduněním.

Mohl být jen rád, že to nikoho nevzbudilo.

Leknutím hlavu rychle vzal a skryl ji pod paži. Byla mrtvá – ne mrtvá jako mrtvá, ale to byl pro něj nepodstatný detail –, nemohla cítit bolest, ačkoli si byl jistý, že normálně by ji cítit mohla.

Přesto v něm zůstal ten pud, co ho nutil hlavu chránit vlastním tělem, dokud nedojde na nože.

Opatrně vylezl ven a vytáhl se na nohy. Bolelo ho celé tělo z nepřirozené polohy, kterou si ke spánku vybral, ale to musel ignorovat. Další výpadek mít nemohl, proto si ani nedovolil se protáhnout, aby svaly a jejich napětí uvolnil, a i s hlavou vyšel k místu, kde nechal svůj batoh.

Uvědomil si, jakou pitomost udělal, když si nevzal k sobě i její srdce.

Čekal ho ještě poslední úkol, který zkrátka nesměl zanedbat. Poslední zoufalý krok zpátky do dob, kdy si žil ve své nostalgii spokojeně a v takové míře strachu, že se to dalo snášet.

Po krátké rozvaze vytáhl z batohu vše nedůležité, což v podstatě zahrnovalo jak léky, tak i jídlo a tekutiny, a opatrně do něj vložil blonďatou hlavu.

Srdce, stále ještě ukryté v jeho šále, položil na ni, aby se mu nic nestalo, a nasadil si batoh na záda.

Utíkání před povinností se stalo jeho špatným zvykem. Nebyl na to pyšný, ani trochu.

Ještě nedávno si přísahal, že už utíkat nebude, že zůstane po boku svých druhů až do smrti posledního z nich – nebo potažmo jeho smrti, ale o tom, že zemře mezi posledními, nepochyboval.

Dlouho nad tím nepřemýšlel. Ten nápad se mu vlastně nabídl sám, on po něm jen skočil a chňapl ho do hrsti.

Nemohl unést tu skutečnost, že mířil plechovému hrobu naproti bez té, která byla jeho sestrou snad i víc než Sára. Bez své Android, která by nechápavě pozorovala všechny jeho reakce na nejrůznější podněty, se cítil neúplný. Nebyl v bezpečí. Proto jí musel sehnat tělo.

Ani tentokrát nenechával žádný vzkaz. Měl za to, že minimálně Hubert s tím počítat bude, Briketa to mohla odhadnout, i od ní už utekl, a Eva se poučí, že by mu opravdu důvěřovat neměla.

Než prošel dveřmi na chodbu, naposledy si je prohlédl. Měl v plánu se vrátit, aby neztratil ani ty poslední, co v něj vkládali naděje, ale pro případ, že by na lovu zemřel, si chtěl jejich obličeje zapamatovat.

I ten Briketin, potřeboval někoho, na koho by mohl ukazovat prstem a prohlašovat, že je zlý.

Zastavil se u psa. To zvíře na něj hledělo obrovskýma černýma očima tak, že měl sto chutí se na místě propadnout do země za to, co se chystá udělat.

David ho mlčky prosil, aby neštěkal a nebudil je, pes na oplátku žádal Davida, aby od šíleného plánu upustil a raději se držel toho původního.

Ale neštěkal.

„Vrátím se," ujistil ho tiše.

Upravil si popruh na rameni a vyšel z místnosti ven.

Netušil, jestli tím utěšoval tu nevinnou žijící bytost, nebo sám sebe.

Musím se vrátit.

Batoh byl těžší s každým dalším krokem. Netušil, jestli i tímto způsobem fungovala známá fráze „vina tíží", ale nechal to být.

Teď nesměl myslet.

Kdyby začal, ihned by si to rozmyslel a raději se nechal popravit ve velké rtěnce.

Tam to údajně dělali rychle a téměř bezbolestně.

Minul svou oblíbenou krvavou stěnu. Přidal do kroku. Ani nevěděl, jestli se v okolí nějaká Inteligence objeví, ale jelikož byli opravdu blízko jejich hlavního centra, takového plechovčího náměstí veřejných poprav, předpokládal, že minimálně jednu skupinu potká.

Vyšel z budovy ven. Nezdržoval se na prahu, tentokrát se rozhodl nezastavovat.

Zastavíš se? Zemřeš.

To znal mnohem lépe než nespolehlivost svých starých bot.

Prsty uchopil popruhy batohu a seskákal schody, které se táhly kousek ode dveří až na zasněžený chodník. Až teprve v tu chvíli si všiml, že jeho výhoda byla pryč – nesněžilo a slunce už bylo vysoko nad jeho hlavou.

Odhadoval to na poledne. Zakručelo mu v břiše na souhlas.

S lupáním sněhu pod podrážkou jeho stále ještě relativně nových bot pokračoval svižným krokem co nejdále od budovy.

Netoužil po tom, aby ho našli tak brzy a tam, kde se jich soustřeďovalo nejvíce. Hodlal dýchat ještě pár dalších hodin, aby dal Android zase dohromady a mohl i s ní vyrazit na smrt, jako to měl udělat už hodně dávno.

Kdysi, když na světě chodilo takových padesát procent populace – a z toho dalších dvacet tři reálně bojovalo, takže mohl mazat další procenta co hodinu –, sžíralo ho svědomí tak silně, že ho párkrát dělila jediná sebezáchovná myšlenka od toho, aby si sbalil svých pět švestek a šel obětovat vše, pro co utekl.

Ale měl strach.

Bylo mu devatenáct, když potkal jiného člověka než Huberta. Dobře si pamatoval, jak vypadal. Na ty ustrašené pomněnkové oči tehdy myslel každou noc, vybavovaly se mu, kdykoli ty své zakryl víčky, aby mohl sledovat jejich krátké setkání a pár prohozených slov znovu a znovu, opakovat si to, dokud se dočista nezblázní.

Byl to bývalý podnikatel, David ho párkrát viděl ve zprávách. Nepamatoval si, jak se jmenoval.

Dal mu proto jméno Patrik, podle identifikační karty, která ležela vedle jeho mrtvoly – tu našel dva roky po jejich až příliš krátkém rozhovoru, když šel shánět zásoby.

Patrik – bylo-li to vůbec jeho pravé jméno – zřejmě zemřel hlady, protože díru v hrudníku neměl.

Kolega zbabělec.

Bylo by to bezvýznamné setkání, kdyby mu to nepomohlo pochopit něco velmi důležitého. Patrik ho naučil, že strach – to jediné, co se Davida drželo celý jeho život – zachraňuje krk.

A toho se držel, tím se řídil. Až do chvíle, kdy se mu začal rozpadat svět.

Zatřepal hlavou, aby se těch myšlenek zbavil. Nebyly příjemné, nebylo to nic, na co by mohl být pyšný – což ostatně byla většina jeho zbrklých činů, a že byly zbrklé všechny.

Se skousnutým rtem, na nějž se snažil dostat trochu teplého vzduchu z úst, zabočil do první uličky, kterou našel, aby nebyl na hlavní silnici.

Rozhlížel se na strany. Doufal, že nějakého osamoceného androida potká, že to bude co nejdříve. Měl v plánu se vrátit ještě za světla, přivést Android zpět k životu a se skupinkou svých oblíbených sebevrahů – a Brikety – se pustit do posledního úkolu, který před sebou měl.

Zemřít.

Podíval se vedle sebe. Toho humanoida, který s ním kráčel bok po boku v každém skle, jejž míjel, nepoznával.

Ano, byl čistý, upravený, mohl vypadat jako každý jiný normální člověk, ale nebyl to on. Kráčel s cizincem, žil s ním, bydlel v jeho těle.

Lákalo ho dojít k vitríně a prohlédnout si ho. Kouknout se mu do očí, hledat jakoukoli známku šílenství, ale nedokázal se k tomu přinutit.

Věděl, předpokládal, zároveň si byl i jistý tím, že by se mu jeho vlastní odraz hnusil.

Protože ani to, co je čistý zvenku, není nutně čistý i zevnitř.

Už se na sebe takhle díval. Byly to čtyři týdny, nebo čtyři roky?

Netušil, kdy naposledy si byl jistý svou špínou a puchem, jizvami na těle i na duši.

Po důkladném drhnutí, jímž se v nemocnici zabýval každé ráno i večer, si nejspíš vymyl i kousek mozku.

Anebo to má na svědomí ta hloupá kniha o ještě hloupějších lidech a jejich pitomých problémech.

Na nemocnici vzpomínal nerad, to si uvědomil ve chvíli, kdy mu došlo, kolik času v ní strávil – a hlavně úplně zbytečně ztratil.

Ale to samé mohl tvrdit i o jeho dočasném útočišti u Jany a Brikety, jeho návštěvě v obchodě s botami – což považoval za jednu z největších chyb svého života a paradoxně za výborný nápad – i o jeho několik let střeženém bunkru, který se stal jeho domovem.

Všechny zastávky byly důkazem toho, jaký zbabělec a mizerný člověk byl.

Z myšlenek ho vytrhlo zamlaskání. Prvně se lekl, že by to mohlo být nějaké divoké zvíře, ale vzhledem k tomu, že se v okolí nepotulovala, tuto možnost vyloučil.

Ze strachu, že by to mohl být člověk, který se dal na dráhu kanibalismu – netušil, proč si vybavil zrovna tohle, možná proto, že vzpomínka na Janu s sebou nesla i někoho dalšího – ucouvl o krok zpátky.

Kdyby ho nenapadlo se podívat pod botu, byl by vystrašený ještě dlouho poté. Jakmile si však uvědomil, že hledí na namrzlé holé břicho, které mohlo patřit tak sto dvaceti kilovému řezníkovi – také zběžný odhad, po mase a krvi páchl kdekdo –, znechucením nakrčil nos.

Bylo zajímavé, jak si takovým věcem navykl natolik, že ho to ani neděsilo, ani nenutilo vyvrátit to, co do sebe nějakým zázrakem dostal.

Sehnul se k tělu a odkryl sníh z místa, kde se domníval, že by se mohl nacházet obličej. Musel to zkusit třikrát, aby se trefil – ani na to nebude vzpomínat rád –, poté podřepl tak, že jeho kolena téměř skončila ve sněhu, a soucitně si ho prohlížel.

Měl pravdu, byl to muž. Věkem ho odhadoval na padesát let, možná čtyřicet pět, nebo tak nějak kolem. Tmavé vlasy měl slepené mrazem k sobě – což měli v tuto chvíli společné –, pod nosem se blýskal zmrzlý hlen.

Odhadoval, že zemřel docela nedávno, možná před pár dny. Nebo týdny, sníh a mráz tělo dokonale zachovával.

Nenapadlo ho nic jiného, než prohledat kapsy širokých kalhot – proč neměl bundu ani tričko, to nechápal –, aby zjistil, kdo to je. Chtěl si jeho jméno nést s sebou, aby ho dostal na konec, lepší konec, ačkoli to vypadalo, že si zvolil jednodušší cestu.

Opět nebylo po díře v hrudníku ani známky tak jako u Patrika, ale tento zemřít hlady nemohl. Možná se otrávil, možná skočil ze střechy. Domy na to byly vysoké dost.

Našel kartu. Zdeněk Malošek. Nebyl to hrdina, byl to stejný zbabělec jako všichni ostatní lidé, co přežili všechny náběhy Inteligence, ale v něčem se přece jen lišil.

Dokázal se zabít sám, z vlastní vůle. Za to si zasloužil Davidův obdiv.

On to nedokázal, kupodivu v sobě měl dost sebezáchovy.

„Ahoj, Zdeňku," pozdravil ho a spojil ruce, které si lokty opíral o stehna. „Já jsem David. Jsem jako ty. Teda, z většiny. Neboj se, až nás Inteligence vyhladí, nikdo si na nás nevzpomene."

Nikdo nebude vědět o tom, co všechno jsme museli dělat, co jsme museli obětovat, abychom přežili, doplnil si v hlavě a vytáhl se do stoje.

Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl, proto mrtvolu opět zakryl. Co bylo pod sněhem, to bylo skryto. Co bylo pod sněhem, to spalo celou zimu až do jara, kdy to vykvetlo a ukázalo svou zvrácenou krásu prvním očím, které ji spatřily.

Nebylo mu ho líto. Ano, schoval si jeho kartu k sobě, aby u sebe měl další kousek člověka, ale nenašel v sobě nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ho litoval. Obdivoval ho, to byla pravda, ale zároveň ho nenáviděl za to, že žil tak dlouho.

Znamenalo to, že udělal hodně špatných rozhodnutí, možná taky někoho zabil. Možná už ani člověk nebyl, možná byl jako on.

Možná nejsem jediný humanoid. Co když jsme humanoidi všichni, kdo jsme přežili? Co když už lidstvo opravdu vyhynulo?

Odvrátil od těla zrak. Takhle myslet nemohl, zradil by tak ten poslední kousek člověka, co se v něm ukrýval. Lidé existovali. Umírali.

„Sbohem," rozloučil se s tělem a pomalu si ho obešel. „Snad si tam v posmrtným světě užíváš návštěvy fastfoodů. Za tu kartu mi dlužíš hambáč."

Brzy se k tobě připojíme. S láskou, David Merkl, humanoid. No, to bych mohl vyčůrat do sněhu a dokreslit srdíčko.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro