„Davide?"

Bylo to sotva pět minut zpátky, co ji přinutil držet jazyk za zuby, ale její tvrdohlavost si to konečně sklapni vyložila jinak.

Jakmile zaslechl ten pisklavý chraplák – očividně venku nastydla, nemohl však říct, že by ho to nějak extra mrzelo –, se zamračením se na ni podíval.

Přesně věděl, co bude hlavním tématem nadcházející velmi krátké diskuse.

„No?"

Skoro mu to nešlo přes rty, ale Eva by mu nedala pokoj.

„Víš, co je vtipný?" pokračovala spokojeně.

„Překvap mě."

„Že opravdu vypadáme, jako bychom zdrhali ze špitálu. Starouš je zralý na hřbitov, ty na kazajku. Jako soráč, ale nikdo si netáhne hlavu a srdce svojí ex."

„Děkuju za užitečnou poznámku," zabrblal si pod nosem a pohozením si upravil hlavu, kterou držel pod paží.

Nepotřeboval, aby mu někdo říkal, že se na něm začínal jeho stav podepisovat. Stále ještě blázen nebyl, plně si uvědomoval, jak to s ním je, a odmítal si připustit, že by si to jen nalhával a pouze se to snažil v sobě potlačit, aby se cítil lépe.

Ale srdce v šále byl dostatečný důkaz, proti němuž bylo těžké se ohánět.

Eva možná ještě něco říkala, ale neposlouchal ji. Byl rád za vítr, který se mu prohnal kolem červených tváří, za sníh, jenž se usadil v tmavých loknách, k sobě slepených vodou i mrazem.

Mohl být vděčný i tomu, že se naučil dokonale ignorovat vše kolem sebe, ušetřil se tak spousty nepříjemných pošťuchování.

Protože Hubert odmítal vzít hlavu do rukou, táhla vozík Eva. Nevypadala moc nadšeně, bylo na ní poznat, že se jí takové připoutání vůbec nezamlouvalo.

Její divokost zůstala potlačená, aby veteránovi neublížila, ale touha jejím pažemi cloumala tak silně, že se to ukázalo i navenek.

David kráčel v čele. Olomouc sice neznal tak dobře jako jeho přátelé, ale rád si myslel, že když tady vyrůstal, měl by alespoň přibližně vědět, kde je hlavní budova Inteligence – občas přezdívaná Továrna na věčnost – a ta, kam se mají ukrýt, než se spustí na kýčovitý balkón. Proto se mohl považovat za docela obstojného velitele.

Alespoň dokud ho Hubert neupozornil, že si spletl odbočku.

Se zamručením se otočil na patě a svižným krokem vyšel zpátky. Eva s Hubertem byli kousek před ním, ti se kupodivu otočili rychleji než on.

Spolkl všechny nadávky, jimiž chtěl svou opožděnost barvitě popsat, přehodil si androidčinu hlavu pod druhou paži a odskákal k nim.

Sníh pod podrážkami jeho stále ještě nových bot křupal, jako by chodil po milionech střípcích rozbitého skleněného lustru. Občas, když na něj Hubert posvítil baterkou, to svou září a hrou světel na povrchu skleněný lustr připomínalo, ale to jen hodně vzdáleně.

Sklopil pohled na zem a udělal před sebou čáru. Už dříve si všímal toho, že někde bylo sněhu méně. Vítr to nebyl, ten tak silně nefoukal a nedokázal by vyfoukat tvar oválu s půlkruhem za sebou.

Podpatek. Ten neviděl už dlouho.

Aby taky jo, podpatky jsou zlo. Další geniální věc – mimo vyhlazení planety, samozřejmě –, kterou Inteligence vymyslela, bylo odstranění všech podpatků, náušnic a dalších kovových věcí po těle.

Když už kov, tak ať je z něj to tělo celý.

Musel to být člověk. Bylo více než pravděpodobné, že to mohl být ten chudák, kterého Inteligence proháněla, když šli k nádraží. A pravděpodobně to byla žena – některé si zakládaly na tradicích a podpatky nosily, ačkoli to už společnost nepožadovala.

Možná v Olomouci ani jiný přeživší nebyl. Možná už ho chytili a i tento ohrožený druh pomalu vymíral na bílém stolku, kde polehával s hrudníkem dokořán a srdcem na dlani.

„Co myslíš?" zeptal se hlavy a natáhl ji k zemi. „Docela hezký, že je další asi po smrti, hm? Škoda, mohl jsem mít dalšího povedenýho kamaráda."

Přitáhl si ji zpátky k sobě a chytil ji pod bradou, aby se držela lépe. Blonďaté vlásky ho polechtáním přesvědčily o tom, že neměl prsty zimou znecitlivělé úplně, ačkoli je cítil velmi slabě.

Ale syntetickou kůži, kterou znal výborně jak po hmatu, tak i očima a nosem, už pod polštářky rozeznat nedokázal. Byla nejspíš stejně chladná jako ta jeho.

„Tak jdeš?" ozval se výjek.

Ihned se podíval před sebe. Viděl jen vzdalující se kužel světla a matnou siluetu dvou postav, které byly před ním. Pak se světlo po kružnici otočilo proti němu.

Nebylo to zrovna příjemné, jeho oči si za tu dobu stačily zvyknout na šero. Zakryl si je volnou paží a pokýval hlavou. Neměli šanci to vidět, byla to odpověď jen pro něj samotného.

Jakmile se dal opět do kroku, otravné světlo zmizelo a zanechalo po sobě pouze rudé skvrny na víčkách. Cestou k nim se snažil jednobarevnou paletu vymrkat, ale dařilo se mu to pouze zeslabovat, dokud se svět neponořil do úplné tmy.

Když se mu vracela schopnost rozeznávat stíny, všiml si, že byl opět před nimi a šel mnohem rychleji, než oni zvládali.

Nezastavoval se, ani nezpomaloval. Nechtěl se zdržovat dalším přemýšlením, když tu stále existovala nemalá šance, že je v okolí několik androidů Inteligence.

Potřeboval se schovat mezi čtyři zdi, někam do bezpečí, kde by mohl v litování se pokračovat.

Matně rozeznával některé domy, na které se světlo dostalo. Vybavoval si, že tudy někdy procházel, ale to bylo snad vše.

Ani jeho paměť nesahala zrovna daleko, sotva si dokázal uvědomit, že ještě včera se touto dobou docela dobře bavil v kroužku s přáteli a uleželým Loštičákem.

Zabočil do další ulice. Doufal, že už byli blízko, protože se příjemné teplo bot začínalo míchat s mokrým chladem rozpuštěného sněhu.

Netušil, jak dlouho vydrží s čachtáním, když si stačil zvyknout na luxus, jejž nemocnice nabízela.

Nebylo to poprvé, co pomyslel na návrat.

Ale naposledy to taky nebylo.

Nelíbil se mu nápad, že by se měli uvnitř skrývat další den, než padne šero znovu. Ano, potřebovali pořádně prostudovat vnitřek budovy, ale nejraději by tam vtrhl hned hlavním vchodem, pokusil se toho zničit co nejvíc, nechat se chytit a plivnout do tváře každému, kdo by se dostal do oblasti hygienické vzdálenosti dvou metrů.

Ten plán by se však nemusel zamlouvat jeho společníkům.

„Podívejte. Přímo před náma," upozornil je Hubert a posvítil baterkou nad střechu budovy.

Světlo tam sice nedosáhlo, ale ta budova za ní měla tak charakteristický tvar, že to poznal i jen ze stínů, které ji dotvářely.

A když sníh zpomalil svůj nebeský pád, všiml si i toho, že tam malá okénka svítí nepříjemným bílým světlem.

To by jednoho zabilo, kdyby tam mělo být příjemně.

„Opravdu to chcete udělat?"

„Ani nevíš, jak dlouho tam chci vlítnout a ničit. Přesně tak, jak oni vběhli do našich lidí a všechny je zabili. Jako zabili tátu," odvětila Eva mnohem vážněji, než by u ní kdy čekal, a zaměřila šedavě modré oči na Davida.

Nevěděl, co na to říct. Ona měla cíl. Ona měla důvod. Chtěla pomstu. Davidova chuť po pomstě vyšuměla v tu chvíli, kdy poprvé dostal do ruky zbraň.

Nevyšuměla záměrně, jen se zkrátka smířil s tím, že nemá šanci, a vzdal to. Teď bojoval jen za sebe a za to, aby se vše vrátilo do starých kolejí.

Mimoděk se podíval na hlavu Android. Ona byla jízdenkou do stanice nostalgie, jeho nejmilejší a nejvíce navštěvovanou za posledních šestnáct let. Ale nic nedělal kvůli té kupě součástek.

Ani nevěděl, jestli to, co k ní cítil, byl skutečný vděk. Ne, když ztratil maminku i Sáru, Míšu i Janu, nesměl ztratit toho posledního, na kom mu záleželo nejvíce.

Stejně je to tak. Na nikom nám nezáleží víc než na sobě. A když se to pokusíme popřít nějakou odvážnou volovinou, tělo i mozek nás na pád nedokážou připravit.

„Tak pojďme. Pokud to má být náš poslední spánek, tak ať stojí za to," řekl po krátké odmlce – která byla očividně opět delší, než si myslel, protože už se na něj dívali oba – a otočil se na patě, aby jejich vyčítavé a zmatené pohledy neviděl.

Něco se mu otřelo o nohu. Nejprve leknutím téměř vyskočil z kůže, během pár vteřin si však uvědomil, že to byl jen pes. Vlastně na něj dočista zapomněl, jinak si nedokázal vysvětlit, proč měl takový strach během zlomku sekundy.

Srdce mu bilo zběsile, ale už nečekal, až se mu alespoň trochu zklidní. Vzal hlavu do dlaní, jako by věřil tomu, že se může Android koukat s ním, a vyšel k poslední úzké uličce, které – jak poznal ze štítku – se říkávalo kdysi Slepička.

Ten název si vybavoval pouze matně. V těchto místech města se moc nepohyboval.

Kdyby ji měl popsat pár slovy, přezdíval by jí Zkáza klaustrofobiků. Sám se v ní zrovna příjemně necítil. Domy sice vypadaly nově i na to, že v nich nikdo minimálně deset let nebyl, ovšem občasné nahnědlé nápisy – v moment, kdy je uviděl, opravdu silně doufal, že to není krev – v něm strach ještě posilovaly.

Necítil se mezi dvěma stěnami příjemně.

Bylo tam méně sněhu než jinde. Vítr se přes vysoké budovy také nedostal, takže mohl slyšet hlasité lupání několika tisíců vrstev sněhových vloček pod podrážkami jeho bot mnohem zřetelněji.

Konečně si uvědomoval, jaké štěstí vlastně mají, že je ještě neobjevili, když dělají takový rámus.

Ucítil menší odpor u špičky bot, pak se ozvalo zadunění. Okamžitě sklopil pohled na zem a rozkročil se. Kovový lesk mu napověděl, že by se mohlo jednat o plechovku, která si na ně ve sněhu číhala jako ten zombie z televize, jak vystrkoval ruku z hlíny, ale jeho konečnost v krátké vzdálenosti to popřela.

Kdyby to měl být android, tak to byla jen jeho část.

Znechuceně zkroutil rty do šklebu a utrženou část těla překročil. Něco takového by mohl považovat za barbarství, kdyby si plně neuvědomoval, že v rukou držel hlavu své neživé přítelkyně.

Naštěstí byla ulička krátká a končila za třetím domem. Přitiskl si hlavu k hrudníku a na chvíli zavřel oči.

Jakmile se vydýchal pořádně, pomalu je otevřel. Nic. Bál se, že by se za tu chvíli mohlo něco stát.

Naštěstí při něm štěstí stálo. Alespoň tentokrát.

Za sebou zaslechl to dunění znovu. Hubert s Evou zjevně narazili na to samé. Pak se mezi zdmi rozléhaly i tiché nadávky a klení, které přisuzoval spíše Evě, protože byl hlas komicky pisklavý a mezi některými slovy byl doplněn i o jakýsi tichý jekot.

To mu vykouzlilo malý úsměv na rtech, který mu vydržel až po zbytek cesty k vysoké budově naproti velké rtěnky.

Zrychleným krokem si to vykračoval ke dveřím, kde se ramenem opřel o stěnu, protože na zádech nesl batoh s jídlem a srdcem v šále, a vyčkával na opozdilce.

Cítil se trochu jako vychovatel v mateřské škole, jenž vyčkává, až si děti dohrají.

Eva vozík přivezla na chodník a zaúpěla. Uvědomil si, že by jí mohl pomoct, Hubert nebyl zrovna lehký a sedavý způsob života mu přidal několik kilo navíc. Stejně jako jemu.

Ačkoli nechtěl, odložil hlavu ke stěně a vyběhl k nim. Beze slova chytil vozík za kola a pomohl ho dostat na chodník i do schodů. Poté, když mu Eva zamručením poděkovala, se otočil zpátky.

Leknutím sebou trhl. U dveří stála silueta postavy a v rukou držela hlavu, kterou si tam jen na chvíli odložil.

Ihned vytáhl zbraň. Nehodlal váhat. Adrenalin, jenž se mu vlil do krve, ho nabádal, aby zariskoval a stiskl spoušť, ale Evina ruka na rameni ho zastavila.

„Vydrž. To je on. Ten člověk, kterýho honili," zašeptala mu do ucha, ale sama zůstávala v pozoru se zbraní po boku.

„Co když ne?" zavrčel.

Nechtěl přijít hlavu. A ani o tu svoji.

„Davide. Nestřílej. Stejně se netrefíš."

„David?"

Natáhl ruku se zbraní k osobě. Ten hlas zněl... žensky? To musel mít štěstí jen na ženy? A bylo to štěstí, nebo byl jen magnet na psychicky labilní existence?

„Polož. Tu. Hlavu," odsekával a pomalu vyšel k siluetě. „Hned!"

„Jen se uklidni, Merkle. Nemáš důvod mě zastřelit," řekla s klidem nová žena a hodila hlavu na zem.

Ten hlas poznával. Ano, znal. Nedokázal si to uvědomit, když byl v zabijáckém módu. A ihned nato litoval, že nevystřelil.

„Jo? Já myslím, žedůvodů mám hned několik, Briketo."