„Netušila jsem, že se vyznáš i ve vnitřku Inteligence," poznamenala Eva – tento den už potřetí v docela malém časovém rozestupu – a opřela si lokty o desku stolu před sebou.

„Svoji Android jsem musel přeprogramovat," odbyl ji, aby ho zase nějakou chvíli nerušila.

Dostat se do hmotného těla bylo jednoduché. Nemusel se bát, že by jediným špatným típnutím vše zničil. Jistě, mohl by omylem urvat důležitý drát, ale tak nešikovný vskutku nebyl.

Zato Eva by mohla pokazit všechno, čeho by se dotkla, dokonce i bez návodu pro tupce.

Další ticho milerád uvítal.

Dokázal se sice soustředit i při hluku, ale její otravný nosový hlas, kdy občas ještě zapištěla, aby to vyhnala na novou úroveň, byl něco jiného než to, s čím se v podzemí setkával. Což bylo hlavně cupitání malých nožiček divokých krys, příležitostné zamňoukání zatoulaného kotěte, nebo nějaká z androidčiných průpovídek.

Opravdu netušil, který z těch rušivých elementů by vymazal raději.

S povzdechem přitlačil konektor do zdířky, když mu display zablikal znovu. Možná byl rychlejší a přesnější než ten, který nechal doma v podzemí, ale rozhodně s ním nemohl závodit ve spolehlivosti.

Věděl, že to ani nemuselo být způsobeno tím zařízením – pravděpodobně byl problém v připojení –, ale na něčem si vybít vztek musel.

Ozvalo se další zalupání. Podle něj se naučil poznávat, kdy se zařízení restartuje. Nespokojeně zamručel a odložil datapad na stůl. Poté si o desku opřel lokty po vzoru jeho otravné společnice a promnul si prsty spánky.

„Obávám se, že to potrvá," oznámil skoro šeptem, jak se další rány od ženy bál.

Žádný pohlavek nedostal.

„Ztratili jsme dost času tím, jak jsi trucoval na samotce. Sebelítost těm mrňatům život nevrátí, Davide," odvětila s až obdivuhodnou vážností a poklepala nehtem na display blikajícího zařízení. „Kdybys neměl mozek, dávno bych ten pokoj vyhodila do povětří."

„Jako kaše bych ti byl k ničemu," namítl mladík.

Už mu to začínalo lézt na nervy. Oba dva, Kaizer i Hubert, měli poznámky, až když bylo moc pozdě.

Měla pravdu v tom, že lítost Míšu s Janou nezachrání, ale stejně tak mohl tvrdit, že kdyby se je pokusil zachránit bez pořádného plánu – který mu Hubert zamítl –, přišel by o život.

Ten vlastní je mi stále milejší. Zvláštní, po tom všem, čím jsem si kvůli své sobeckosti prošel...

„Neříkám, že bych tě zabila. Jen bych si zajistila, abys tam už nebyl," vysvětlila blondýnka na obranu.

„Šlechetný, opravdu. Chytrý s tebou spolupracovat nebude, pokud z něj uděláš bezdomovce."

Než stačila říct něco dalšího, přístroj naposledy zablikal, čímž si získal Davidovu plnou pozornost. Ignoroval vše, co Eva říkala, a natáhl přes ni ruku.

Sevřel okraj v prstech a přitáhl si zařízení zpět k sobě.

Tentokrát neblikalo. Vypadalo to, jako by svůj marný boj vzdalo a konečně se podvolilo tomu, co po něm jeho nový majitel chtěl.

Na displeji ukazovalo malé červené tečky v modravém poli, které byly spojené zlatými čárami, na nichž byl také nespočet podobných teček. Vzhledem to připomínalo světélka na vánoční stromeček.

„Co ty tečky znamenají?" zajímala se.

Poznal, že se chtěla zeptat na mnohem víc věcí, ale krotila se.

„To jsou složky s informacemi. Ty větší jsou hlavní, menší doplňkové, které už souvisí s tím, co je na další s ní spojenou," odpověděl, kupodivu s klidem.

Líbilo se mu, že si před ní mohl hrát na chytrého.

„A my se potřebujeme dostat do který z nich?"

„To právě nevím. Potřebujeme najít –"

„Plán budovy a rozvrh," doplnila za něj a samolibě se zazubila, když přikývl na znamení, že to tipnula správně.

„Vím, že někde jsou záznamy. Jejich mozek funguje tak, že každou novou informaci ihned zařadí k jí podobné. Často se stane, že se objeví totožné, což řeší tím, že duplikát hodí mimo síť, kde na něj stroj zapomene. Úložiště má určitou kapacitu, bylo by to plýtvání místem, kdyby to nedělali," pokračoval už nepřerušeně Merkl a ukázal na jednu z větších teček. „Tahle je větší než ostatní."

„A to něco znamená?"

„To podle toho, jak starý model to je. Pokud je čerstvý, je to složka s obecnými informacemi, jako je právě to, co my hledáme. Plus další nepěkný tajemství, který před námi Inteligence tají. A jestli je starší, je to vjemový centrum. Aneb co vidí, slyší, vůbec vnímá. Protože toho zažil víc, než získal uměle, bude logicky největší."

„Takže velikost je úměrná množství," zamumlala blondýnka a zamračila se. „A zvládneš odhadnout stáří?"

„Kdybych měl celý tělo," odvětil a ukázal za sebe na hlavu, která si stále nevědomky hověla na pojízdném stolku. „Z tohohle to nebude snadný. Nejlehčí je odhad podle oblečení. Ti starší mají tělově zbarvené kombinézy, sem tam nějakou šedou vestu, novější modely mají křiklavější barvy."

„Myslíš, že je vyblutý barvy omrzely?"

„Spíš že je sžíral stereotyp. Na to trpí i lidi, tak se není čemu divit," opravil ji David a luskl prsty, aby mu hlavu podala. „Dál se to dá poznat podle nedokonalostí obličeje."

„Čím novější, tím dokonalejší?" zajímala se.

Ne, byla si jistá, jen to dala do otázky, kdyby to tak náhodou nebylo.

„Právě naopak. Androidi, se kterýma jsem se setkával na okrajové centrále, měli jizvy, znaménka. To bývalo běžný za prvních odbojů, museli úplně do detailu připomínat člověka. Ale postupně, když lidi mizeli, se měnili. Jednou z těch věcí jsou různé oči, tenčí rty."

„Považuješ nedokonalosti za dokonalost," upozornila ho. „Myslela jsem, že nejdokonalejší pokožka nemá mít jedinou jizvu."

„Ideál krásy se holt mění. A navíc – hele, můžeš mi to podat? –, člověka nedělají člověkem jeho přednosti, ale jeho chyby."

Eva opět zmlkla a vydala se pro hlavu. Bylo na ní vidět, že si přebírala jeho slova a snažila se je si vysvětlit po svém.

Jestli se jí to dařilo, to z výrazu jejího obličeje nevytušil. To krčení nosu a obracení očí v sloup mohlo znamenat úplně cokoli.

Dál se obešli bez nějakých důležitých diskusí. Jen co mu Kaizer tu hlavu podala, pořádně ji prozkoumal.

Snažil se nemyslet na to, že to mohl být kdysi člověk, když nahlížel dovnitř do úst a prstem zkoušel vlhkost. Podle toho nezjistil zhola nic, ale jen na zrak se spoléhat taky nemohl. Tentokrát skutečně nesměl stáří odhadnout špatně.

S podobným modelem se ještě nesetkal, tudíž usuzoval, že to mohlo být něco novějšího. Měl v sobě některé znaky, které znal i u Android – bambulkovitý nos, pár pih –, a jedno velké znaménko na bradě.

Za ta léta, kdy se skrýval, se naučil nikdy nepodceňovat smysly. Instinkt byl podle něj zbytečný risk, jímž by si mohl zajistit místo pod hlínou.

Nesměl na něj dát, i kdyby ho nabádal sebevíc. Ten android byl starší, tak to bylo a mozek se musel uklidnit.

Tak, jak řekl Evě, rozlišil několik teček od sebe. Našel si tu největší z nich, která v sobě měla obsahovat veškeré vjemové postřehy, a vyřadil ji ze seznamu vhodných kandidátek.

U starších modelů to bylo horší k rozpoznání, protože zbytek si byl hodně podobný.

Věděl, že jedna z nich patří příkazům. Ty se stále měnily, nemohl vytušit, která z nich to mohla být. Pak tam někde musel ukládat vlastní vnitřní dojmy – ta nejmenší složka ze všech, protože se to nejvíce podobalo lidskému vědomí.

Z dalších deseti vyloučil šest, i tak to bylo hlavně hádání.

„A budeš už něco dělat?" vyrušila ho Eva ze soustředění.

„Už to skoro mám. Mohla bys být zticha? Potřebuju klid," zamrmlal si pod nosem.

Musel uznat, že manuální práce mu šla mnohem lépe. Takhle daleko se dostal už několikrát – ale byla pravda, že jeho datapad byl poškozený a většinou ani neukazoval všechny složky –, nikdy si to však neužíval tak, jako se bavil zbavováním lidského vzhledu.

A bylo to na něm znát.

Přemýšlel nad tím déle, než bylo zdrávo. Eva ho ještě několikrát klepla přes rameno, aby jí věnoval pozornost, ale ničeho nedosáhla.

Tentokrát musel těžit ze svých zkušeností, jež byly uloženy někde v mozku. Chtěl si vzpomenout na to, kdy si upravoval Android. Ale to si nevybavoval nikdy.

Nakonec se mu podařilo vybrat dvě možnosti s tím, že těch informací muselo také přibýt a bude to jedna z těch větších složek.

S nově nabytým sebevědomím zvolil tu menší z vybraných. Z prostých důvodů, ono těch základních informací nemělo být tolik.

Dál již neváhal. Dvěma prsty soubor přiblížil a kliknutím do něj vpustil slabý impulz, který tečku oddělil od zbytku sítě. Tím vymazal vše ostatní, co možná mohl využít, ale nijak zvlášť ho to netrápilo.

Nyní jen doufal, že vybral správně.

„Kdybych věděla, že je to tak jednoduchý, mohla jsem to udělat sama," zabrblala Eva podrážděně.

Ani trochu se jí nelíbilo, že se ji rozhodl ignorovat.

„To bych ani nechtěl vidět," zamumlal David, duchem přítomný úplně jinde, přesto jí však bez problémů rozuměl.

„A je to hotovo, ne? To už je ono? Otevřeš to?"

„Otevřu. Ale budu to muset přeložit," odvětil a promnul si zamyšleně bradu. „Už je to dlouho, co jsem se to učil."

„Ale zvládneš to."

Ačkoli to mohlo znít jako otázka, ani nepoužila intonaci.

Bylo to pouhé konstatování.

„Je to sedmnáct let zpátky," namítl. „Nevím, jestli si pamatuju, jak se to převádělo."

„Však je to jen binara, ne?"

„Soudek vymyslel nový jazyk, dost podobný našim psaným slovům. Binární jazyk na to nefunguje. Ani to není jazyk jako takovej... Podívej, tohle nemůžeš udělat manuálně. Oddělil jsem to, teď to musím zprávě rozkmitat."

„Budeš do toho cvrnkat?"

„Budu na to mluvit."

„Už jsem viděla člověka, co si povídal s knihou –"

„To jsem byl já," přerušil ji ihned.

„Fajn, i se šroubovákem –"

Opět nestačila nic doříct, protože jí odpověděl odkašláním.

„Prostě to tak je. Neptej se, když tomu nerozumíš. Ty pitváš lidi, já plechovky. Vlastně... v tom stejně není rozdíl," prohlásil nakonec, aby tuto nikam nevedoucí konverzaci ukončil.

„David Merkl, zaříkávač plechovek," dodala ještě.

Mávla rukama nad sebou, když se pokusila tomu přidat pořádný důraz na absurditu.

Zavrtěl nad tím hlavou a pokračoval v rozdělané práci. Nebyl daleko od jejího dokončení, přesto se však bál, že by tam mohla být nějaká další klička.

„A ublížím tomu, když na to sáhnu?" zajímala se.

„Jo. Nic nezkoušej."

„Ale já to chci zkusit!"

V tu chvíli věděl, že je zle. Než se stačil vůbec ohlédnout, Eva mu zařízení vytrhla z ruky a odskákala dozadu, aby k ní tak rychle nemohl. Její roztěkané pohyby evokovaly nervozitu, očividně způsobenou dlouhým čekáním na výsledek.

Nemohl se divit tomu, že to vzala do vlastních rukou.

Doslova.

„Kaizer, opovaž se!" zakřičel na ni.

Ani se nemusel snažit se k ní dostat.

Blondýnka vyplázla špičku jazyka do koutku a bez nějakého zdržování několikrát zaťukala na display.

David se zastavil v polovině kroku a chytl se za vlasy. Jeho snažení bylo zmařeno. Měl chuť ji chňapnout pod krkem a pevně stisknout, dokud by se čas nevrátil.

Nebo dokud by nepřestala dýchat, i s tím by se spokojil.

„Jsme uvnitř," řekla Eva klidným hlasem a ukázala mu obrazovku.

Vzhlédl k ní. Zaraženě civěl.

On se tím páral tolikrát a tak dlouho a ono to šlo tak jednoduše?

Poslední dobou se mu dařilo vše, když byla ona poblíž.

Až podezřele.

„Ale ty klikyháky tu taky máš. Někdo asi nechtěl, abys byl zklamaný."

Spustil paže podél těla a s pár hlubokými nádechy a výdechy došel k ní. Ani se neptal na povolení – proč by měl? On na tom měl největší zásluhu – a vytrhl jí zařízení i s šiškou z ruky.

Bylo to tam.

Všechno, co se snažil celé ty dlouhé roky získat. Moc si nepamatoval, co jednotlivé čáry znamenaly – na úhly se bude muset ještě podívat –, ale dokázal si odvodit pár slov, která důvěrně znal.

Projekt.

Inteligence.

Merkl.

„Co se to sakra děje?"