Nikdy pro něj nebylo těžké se přizpůsobit rozdílnému typu života, než na jaký byl doposud zvyklý.

Zatuchlý vzduch podzemní kanalizace milerád vyměnil za desinfekcí načichlé prostory bývalé nemocnice, která se stala jejich dočasným útočištěm.

Vlastně bylo vše mnohem lepší, než očekával. Nemusel se dělit o jednu nevelkou postel s někým z jeho společníků, dokonce měl i svůj vlastní pokoj, pokud se tomu dalo tak říkat.

Netajil se tím, že chtěl soukromí. Oba museli jeho rozhodnutí akceptovat, ale později už jeho společnost začali vyhledávat.

Stranil se všeho, co by ho mohlo vyrušit z rozjímání. Proto se po čase naučil ignorovat Hubertovy výzvy, aby alespoň někdy vylezl ven, i Kaizeřiny rány do dveří, které každým dnem nabývaly na intenzitě.

Divil se, že to vydrželi tak dlouho. On by konverzaci s náfukou vzdal po prvních pár minutách.

Dnes se ještě nikdo neozval, tudíž očekával, že není ani poledne. Digitální hodiny nade dveřmi už od té doby, co sem vkročil, ukazovaly jen osmičky. Kdyby v hlavě měl o něco méně pilin, myslel by si, že je čas 88:88 nějak podezřele často.

Když se nudil, pokoušel se je sundat a opravit, ale nikdy se nedostal tak daleko, aby se nebál sáhnout po šroubováku, který našel ve vitríně za sklem.

Kdykoli, kdy se na ten nástroj jen podíval, mu před očima proběhlo několik obrazů z posledních několika týdnů.

Jeho útěk před Inteligencí, když je s Hubertem objevili v podzemí, záchranu od Brikety, kdy jí vyhrožoval ublížením právě jeho věrným šroubovákem. Jana, útěk, Míša, tma, Briketa, radost, Jana, Míša, Kaizer a Hubert.

Když se na to díval zpětně, vlastně jen utíkal. Před čím, to netušil ani on sám. A upřímně? Ten přízrak mu dýchal na záda dost dlouho na to, aby se o něj přestal zajímat.

Mohly uběhnout sotva tři týdny od doby, co překročili hranice města s Hubertem na zádech a nadšenou průvodkyní před sebou. Nezazlíval ani jednomu z nich, že padl vyčerpáním před práh nemocnice. Odpočinek potřeboval a tohle byl nejlepší spánek, jakého se mu zatím dostalo.

Nový život nebyl moc zajímavý. Plány na vniknutí k Inteligenci se jen zamotávaly, až na tom byl ve výsledku ještě hůře než na začátku. Prostý návrh „Tak tam vlezu a nějak to dopadne" si své přívržence nenašel ani v řadách skleniček s léky, s nimiž občas rozmlouval.

Kupodivu se s nimi dalo rozumně mluvit, když venku padla tma a paranoia stahovala své paže kolem křehnoucího těla poraněné duše. Rozhodně byly lepšími posluchači než zbytek živého obyvatelstva Země. Ani nemusel dodávat, že když jich tak moc není, někdo by je nahradit měl.

Třeba léky. Několik let prošlý. Asi bych umřel hned potom, co bych se je pokusil otevřít.

O jídlo a vodu se bát nemusel. Jeho osobní místnost, jež se stala jeho útočištěm a skrýší před realitou, byla slušně zařízená. Na pravé stěně bylo umyvadlo, hned nad ním skříňka s léky a obvazy. Pod polštáři nacházel čokolády, ovšem už staré a v nejlepším jen pokryté bílým mazem.

Ale v lednici byl plísňový sýr – alespoň tedy doufal, že to tak mělo být – a pět krabic tvarůžků, jež spořádal do tří dnů.

Ačkoli pil mnohem více než dříve, záchod v malé přístavbě skoro nepoužíval. Těsný prostor, spousty mrtvých pavouků a prach v pavučinách mu připomínaly bývalý domov. A na něj myslet nechtěl. A hlavně ho znervózňovala ta mrtvá tělíčka. Některá na něj zamrkala – to už se musel plácnout do čela, že se nechával představivostí unášet až moc.

O zábavě by se mluvit nedalo, nebylo tu nic, co by mohlo zkrátit dlouhé chvíle. Jen v povlečení od polštáře našel kartu se srdcovým esem, ale zbytek si majitel očividně odnesl s sebou domů.

Nebo do hrobu, problesklo mu hlavou.

Tím, že odmítal společnost, se poddával nudě zcela dobrovolně a sám. Stěžovat si prakticky nesměl, když si to vybral. Ale bylo mnohem jednodušší svést vinu na celý svět, který ho do této místnosti zahnal, než aby se tím trápil on. Měl na sobě krve dost, nepotřeboval se očerňovat ještě víc.

Papíry, které byly poházené po zemi, už když přišel, pokreslil nebo popsal, zmuchlal do kuliček a vyhodil je všechny z okna. Jako zábava na jeden den se to hodilo, ale ničemu to nepomohlo.

Stále měl potřebu zaplnit ta prázdná místa, kam se nuda dokázala vměstnat i přes své astronomické rozměry. Ale kreslení na stěny kazilo dojem dokonalé místnosti a o tetování stejně nestál.

Jeho jediným propadnutím výstřednosti – nebo alespoň důkazem toho, že se i do tohoto moře přišel smočit – byl ten prsten, který ho nepříjemně tlačil a připomínal mu, že začal nabývat na váze.

Desátý den od svého zabydlení v nové rezidenci našel při noční procházce budovou na recepci knihu. Byla vázaná, s papíry. Už jen ta vůně způsobovala jakousi extázi, v níž se topil kdykoli, kdy ji otevřel a vrazil špičku křivého nosu mezi stránky.

Tištěné černé písmo přímo nabádalo ke čtení, nutilo Davida, aby oprášil své znalosti písmen a zabil čas dlouhým civěním na trouchnivějící a postupně také plesnivější a plesnivější stránky. Ale přesto o nich uvažoval jako o něčem, co mu sem musela seslat hodně milá bytost z jiného vesmíru.

V sedě na kdysi bílém povlečení tvrdé matrace se otočil přes rameno, zdali knihu nespatří. Přečetl ji už dvakrát, ta slova, která autorka použila, se mu zajídala už při prvním čtení. Proto více pozornosti věnoval právě vůni stránek než tomu, že by to pozorně četl. Ale pro zbavení se nudy nakonec musel překročit i tuto hranici.

Nebyla to literatura pro něj, nikdy by po červené knihovně nechmátl, ani kdyby byl svět jiný. Ale tragédie mezi Philipem a Tracy mu pomáhala odpoutat mysl od přemýšlení. Hlavně ve chvílích, kdy se navzájem obviňovali, křičeli po sobě a o pár řádků níže si to spolu rozdávali na kulečníku v přeplněné hospodě. Musel uznat, že autorka měla bujnou fantazii – a nulové zkušenosti jak s jednáním s lidmi, tak i se psaním.

Jakmile jeho zrak ulpěl na světle modrém obale s červeným pírkem na hřbetě, musel se opravdu ovládat, aby knihu znovu nevzal do ruky a zhltal alespoň pár slov, aby měl nějaký kontakt se člověkem. I k tomu byla kniha dobrá. Sice byla autorka – a postavy taky vzhledem k tomu, že je na konci knihy nechala dost brutálně ubít členy nepřátelského gangu – nejspíš dávno mrtvá, ale i tento odkaz v sobě nějakou lidskost ukrýval. Alespoň minimální.

Odolal pokušení se zvednout jedinou myšlenkou na to, že by tak musel spustit nohy na zem a dát se do pohybu. A taky se mu úplně nechtělo nahlížet na stránku, kde si nechal záložku.

Přesně v takových chvílích litoval, že neovládá telekinezi. A když se nad tím zamyslel více, uznal, že ani telepatie by nebyla úplně špatná. A vlastně cokoli, co by obsahovalo část tele, protože i po televizi se mu každým dnem stýskalo víc a víc.

S povzdechem položil ruce hřbety na kolena, dlaně nechal otočené ke stropu. Turecký sed se stal jeho oblíbenou pozicí. Když si na něj zvykl, už to ani tak moc nebolelo a jen málokdy odpoutal nohy z uzlu a vystavil je tak chladu, který z celé místnosti přímo čišel.

Ačkoli to tak nevypadalo, byl rád, že může být sám. Občasné návštěvy v podobě klepání a proseb byly výjimečným stavem, který jeho nově vytvořenou rutinu narušoval.

Nestěžoval si, on ani neodpovídal. Celé ty tři týdny ani jednou nepromluvil.

To ovšem neznamenalo, že by neměl kontakt s okolním světem. Každý večer, kdy věděl, že už oba jeho přátelé spí, vylezl z pokoje ven, aby se mohl projít po dokonale vytřené podlaze.

Odhadoval, že to má na svědomí Kaizer, očividně v sobě nalezla své nové čistotné já.

Minuty ubíhaly a jeho myšlenky se ubíraly různými směry.

Někdy myslel na to, že vyleze a oba pevně obejme, promluví si s nimi, zažene nudu i strach ze samoty, který se k němu vrátil a odmítal odejít. Jindy se mu hlavou honily představy o skoku z okna, jímž by celé tohle divadlo ukončil cestou ven do náruči těch plechovek, které kolem pochodují a hledají poslední přeživší.

Někdy mu jich bylo až líto. Ale sebelítost vždy zvítězila.

Ztráta Android byla den ode dne méně bolestivá. Možná vskutku otupěl a zbavil se všech emocí, které by mu bránily v přežívání. Nebo mu nová filosofie Tracy a jejího stupidního přítele ukázala, že ta jeho stojí nanejvýš za pár děravých ponožek.

Nebo k tomu stroji skutečně necítil nic jiného, než pouze odpor a opovržení.

A Míša s Janou?

Někdy jim věnoval pár myšlenek před spaním. Věděl, že pokud má Hubert pravdu a oni je opravdu odtáhli, nemají šanci na přežití. Pokud je už nezabili, brzy k tomu dojde. A on si nemohl dovolit takhle myslet v nemocnici – v místě, kde se nejspíš umíralo tak často, že by si to ani jeho cvičený mozek nedokázal představit.

Možná litoval, možná se s tím jen snažil smířit. Zkouškou, která měla prokázat, že si zaslouží být člověkem, neprošel.

Nemohl říct, že by to nečekal, ale předpokládal, že při tom nikdo nezemře. A ztratil tři další lidi, kteří mohli mít budoucnost. Poslal je na smrt.

Necítil nic. Bál se, to ano, ale strach se stal jeho věrným druhem už dávno před projektem Inteligence. A nebál by se pouze ten, kdo čeká na smrt s otevřenou náručí.

Ten a také hrdina, co se vrhá statečně do chřtánu nějaké příšery, aby dostal princeznu a odskákali spolu za ruce při západu slunce.

Zašklebil se. Tahle naivní představa o šťastném konci se mu hnusila. Ve světě – v tom skutečném světě – neexistovali hrdinové. Byli to jen falešní lidé s ještě falešnějšími sliby, co si uměli uvázat tkaničky od bot, ale tam jejich statečnost i um končily.

Poslední dny ubíhaly tak pomalu, že mu připadalo jako věčnost, než skrze zatmavěné sklo nemocničního pokoje prosvitly první paprsky slunce. Vysoké budovy, které stály jen několik kilometrů od nemocnice, dělaly obrovský stín, kvůli němuž se na slunce podíval až kolem poledne. Nebo pozdního dopoledne? S hodinami plnými osmiček si jistý nebyl.

Zvedl bradu, aby nechal propuštěné světlo pohladit snědou tvář. Měla na sobě sice stále pár jizev, ale ty mizely po každém umytí. A mnohé z nich byly jen zažranou špínou, jíž se snažil zbavit při každé návštěvě koupelny.

Ale i když se pravidelně myl a pečoval o sebe, holil se, štípal do tváří, nedokázal se ze sebe dostat tu tíhu viny, která mu nedávala spát.

Ač by se měl cítit jako nový člověk, co člověkem není, bylo mu mizerně.

Možná byl rád, že se tomu všemu rozhodl čelit sám. První den tady jen tak trucoval, snažil se myslet, vzpomínat, plánovat. Ovšem ihned druhý den vše vzdal a jen tupě civěl do stropu. Nechával se volně unášet vlastními představami a bludy, jako by byl před usínáním. Co by si o něm pomysleli, kdyby ho viděli?

Nemluvil, aby nemohli vytušit, že vše pomalu vzdával. Nechtěl jim brát tu iluzi o tom, že on je silný vůdce a oba je dostane na vrchol jejich cesty.

Ačkoli tomu sám nevěřil, něco jim nechat musel.

Stín člověka, přízrak.

Toho, co chtěl příliš velké sousto a ze strachu ani nekousl. Davida Merkla.

Neviděl rozdíl v sobě a v tom uplakaném chlapci z armády. Oba měli chuť to vzdát, přestože by se měli zvednout na nohy a bojovat do posledního dechu.

Oba se váleli ve vlastních výměšcích, rochnili se v bahně lidstva, plahočili údolím slz a střetávali se s osudem na odbočce z dané pouti. Ale malý David měl Sáru. Koho měl on?

David Merkl, ten humanoid, co se bál strojů tak moc, až se nakonec napůl jedním stal, měl pouze svůj strach. Alespoň ten stál po jeho boku za každé situace a odmítal ho opustit. Byl skoro jako jeho stín – jen s tím rozdílem, že v noci, když přicházely na řadu noční můry, sílil.

Strach a víru v pomíjivost, v konec jeho bytí na světě, jenž jeho duší opovrhoval. On byl na smrt připraven, ale ona nebyla očividně připravená ho přijmout.

Slova útěchy nebyla pro uši někoho, kdo neposlouchal. Dlouhé dny ignoroval vlastní hlas, jenž se mu snažil nalhávat, že vše bude jednou dobré.

Tyto sladké lži platily pro člověka, humanoid se jimi svést nenechal.

Posunul ruce po stehnech a všiml si, že mu v klíně zůstal starý digitální zápisník.

Nejspíš ho zapomněl uklidit pod polštář, kde spaly všechny nepotřebné věci, jako byla ta karta a malý šroubovák – ten se odvážil vzít a skrýt ho tak blízko k sobě, jak se jen odvážil. Nenáviděl ho, ale kdyby sem vtrhl nezvaný host, bránit se musel.

Prsty vyhledal okraj a otočil ho na hranu. Byl vlastně docela tenký, ono se ke konci civilizace vše dělalo menší, praktičtější, skládací.

Ale u tohoto modelu skladnost riskovat nechtěl. Vypadal jako exemplář z dvacátých let. Takové retro.

Nechtěl ho otevřít znovu, aby zbytečně neplýtval baterkou. Nebyly tam uložené žádné zápisy, ale zdál se nepoškozený.

Vyvolávalo to otázky, zdali se jeho majitel vůbec snažil dobít do ochranného obalu, ale ten tam při objevení nebyl.

David si s tím zbytečné starosti nedělal. Složka obsahovala pouze jeden krátký zápis. Ten jeho.

Potřeboval se někomu svěřit s tím, co mu trýznilo mysl, a za neustálého mrmlání si pod nosem, že „papír je dobrý posluchač a špatná drbna", naťukával na display slova, z nichž se tvořily věty, až nakonec dokončil celý text.

Nepřemýšlel nad tím, co psal, jen zkrátka zadával, jak to cítil. Všechny emoce, které se snažil v sobě udržet, tak ulpěly na neživém příteli, který bude čekat na své další objevení.

Vysnil si, že až bude po smrti a objeví se tu nějaký zatoulaný člověk, jehož pozornost si tento přístroj získá, bude pochopen.

Nebo bude alespoň povšimnuta jeho existence.

Stiskl zápisník mezi prsty a odložil ho stranou, aby se nepoškodil.

Pokud se jeho vysněná a naivní představa vyplní, nechtěl, aby si o něm dotyčný myslel, že je barbar, co si neumí ochránit majetek. Moc na tom nesejde, alespoň by si nemyslel, že je David pouze sprostý zloděj a vrah.

Jizvy z minulosti jeho zločiny neomlouvaly. Cítil se být špinavý, kdykoli musel někomu lhát.

A tuto špínu nevydrhnul ani tím nejsilnějším mýdlem, jež v koupelně našel. Chtěl vyzkoušet přípravek, který mu propálil díru do kalhot, ale raději si to rozmyslel. Už jen název Savo zněl zlověstně. Nedokázal se jí zbavit ani svěřením se tomu zápisníku, trestáním se samotou, vzpomínáním na ty, na něž se vzpomínat zavázal.

Zavřel oči.

Světlo bylo, i přes to, že sem téměř žádné nepronikalo, nepříjemné. Bílá místnost pod ním zářila tak, že to vypadalo, jako by si skutečně život vzal a dostal se do Nebe.

Nebe přestalo existovat v tu chvíli, kdy si člověk vymyslel, že bude mocnější než Bůh.

V jeho snech neměla budoucnost místo.

Byl mučen vzpomínkami na minulost, nucen je sledovat noc co noc, aby se konečně naučil, že víra znamená smrt.

Kdokoli se chtěl vysvobodit a odpoutat od těla, věřil. Ale on ne.

Víra zabíjí pomalu, pomaleji než beznaděj. Ale při její ztrátě je bolest tak nesnesitelná, že jedince dočista změní.

Kdysi věřil, že jsou lidé jen ambiciózní. Že až přestanou snít, snílky nahradí realisté. Ale realita byla jiná. Krutější, skutečnější.

Svět, v němž kdysi žil, padl. Na jeho ostatcích se zrodila nová doba, čas strachu, smrti a bez emocí.

Tady mu bylo souzeno žít.

I zemřít.