Byla jsem rozhodnutá přijít tomu na kloub. Zjistit co se mámě vlastně stalo. Zjistit co všechno věděla. Došla jsem si do kuchyně pro pití. V kuchyni byla teta a tak jsme se jí na ni zkusila zeptat. " Této, jak vlastně máma zemřela? Nikdy jsem to nezjistila." Teta se odmlčela a tvářila se dost vážně. " Proč tě to zajímá?" " Jen tak. Skoro nic o mámě nevím. Jediné co mám je její fotka a prsten. Nic víc." " Tvoje máma byla úžasná. Byla to odvážná dobrodružka se smyslem pro humor. Ráda pomáhala lidem a snažila se působit positivně i když jí třeba do smíchu nebylo. Měla moc ráda tebe i tvého otce a nikdy vás tu nechtěla nechat, ale bohužel neměla jinou možnost." " Jakto, že neměla jinou možnost. Co se jí stalo?" " Zabili ji Lacey." " Kdo?" Teta byla smutná a zaražená. V očích se jí leskly slzy, ale já prostě musela vědět pravdu. " Tak kdo ji zabil?" " Upíři." " To není možné. Upíři nemůžou existovat. Jsou to jen výmysly. Jak se to stalo?" " To nevím. Nejspíš něco věděla, a proto ji zabili. Já sice nevím co věděla, ale můžu ti něco ukázat. Pokud mi věříš." " Věřím ti."

Teta mě dovedla na půdu. Kličkovali jsme mezi starými, zaprášenými krabicemi. Bylo vidět jak se na nich podepsal čas. Některé se už rozpadaly. Myslím, že mi kolem nohy proběhla myš. Nesnáším myši. Děsí mě. Nesnáším jak se za nimi táhne ten jejich plešatý ocásek. Teta došla k jedné z krabic a otevřela ji. Z víka se zvedla vrstva prachu. Samozřejmě jsem se ho trochu nadýchala. Teta vytáhla nějakou obálku a podala mi ji. " Tohle ti napsala před tím než umřela. Měla jsem ti to dát až budeš dospělá, tak ti to předávám." Rozbalila jsem obálku a začetla jsem se do stránek popsaných tím nejkrásnějším rukopisem.

Milá Lacey, pokud čteš tento dopis jsem buď po smrti nebo jsi se mi hrabala ve skříni. Pokud je to první možnost mám povinnost ti všechno vysvětlit. Moje sestra ti měla předat můj prsten. Ochrání tě před zlými vlivy tohoto světa. Přesněji před upíry. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně existují. V prstenu je bylina jménem Železník. Díky ní ti upíři nemohou ovládat mysl. Teď  k mé smrti. Už brzy si pro mě přijdou. Každým dnem čekám kdy mi někdo zaklepe na dveře a odvede mě od vás. Trhá mi to srdce, že vás musím nechat o samotě, ale jiná možnost není. Vím něco co se nikdo nesmí dozvědět. To jsem nevymyslela já. To oni nechtějí aby se to někdo dozvěděl. Kdokoliv. Pokud se ptáš kdo jsou Oni? Jsou to Původní upíři tohoto světa. Rodina původních upírů. Chtějí mi zabránit abych prozradila zbraň, která je dokáže zabít. Ty jsi jediný zdroj kterému to mohu svěřit, aniž by se to dozvěděli. Myslí si, že je to nějaký předmět, ale mýlí se. To ty jsi ta zbraň. Nejsi obyčejný člověk. Ty jsi čarodějka s mocí oživit mrtvé. Jediná svého druhu. Máš moc přivést kohokoli k životu. Musela jsem tě ochránit, proto jsem od vás odejdu a vzdám se. Zemřu s vědomím, že jsi v bezpečí a Mikaelsonovi nic nevědí. Tak se jmenují. Mikaelsonovi, rodina původních. Můžeš svoji moc použít proti nim. Stačí když najdeš hrobku Mikaela Mikaelsona. Je to jejich otec, který se je pokouší zabít už několik století. Nyní je mrtvý, ale ty ho můžeš přivést zpět. Věřím ti, že uděláš správnou věc. Tebe i tvého otce jsem milovala a vždycky vás milovat budu. Věřím, že se o tebe postará a ochrání tě. S láskou máma.

PS. Vyřiď otci, že ho miluji.

Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem četla. Ti Mikaelsonovi, kteří mě stále někam zvali a stále mě navštěvovali v baru ji zabili? Zabili moji matku. Usměvavého anděla kterého jsem si pamatoval, prostě zbavili křídel. Nic jsem nechápala a v tuto chvíli jsem se o to ani nesnažila. Jediné co jsem věděla bylo, že se jim musím pomstít. Vzali mi jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Chtěla jsem je zničit. Rozhodla jsem se najít Mikaela. Je mi jedno jestli mě to zabije. Pokud ho mám oživit aby zabil Mikaelsonovi, udělám to. Nikdy bych nevěřila, že se budu snažit někoho zabít. I přesto jak zdvořilý ke mě byli, vraždu mé matky tím neodčiní. Za chvíli jsem musela jít do baru. Věděla jsem, že tam přijdou. Musím se chovat přirozeně. Ale jak bych mohla po tom všem. Právě teď jsem nedokázala uvažovat racionálně. Cítila jsem jen touhu po pomstě. Chtěla jsem ji kůlem proklát jejich chladná srdce. Oni slitování neměli a já ho taky nemám. 

Vzala jsem si na sebe šortky, tílko a šla jsem do baru. Zatím tam nebyl nikdo krom Cami a kuchaře. Byla jsem ráda, že jsem nemusela uklízet. Tentokrát to udělala Cami. Začali přicházet hosté. Osoby na které jsem čekala s připraveným Železníkem se zatím neobjevili. Jedna moje část byla ráda, ale ta druhá se těšila až jim do skleniček nalije whiskey se Železníkem. Bude to jakoby pili kyselinu. Bohužel moje druhá a temnější stránka byla silnější. Mohla jsem ji zastavit, ale radši jsem ji nechala se projevit. Konečně jsem ucítila směs vůní za mnou. Byli to Kol, Elijah, Klaus a Marcel. Je mi jedno jestli on mou matku nezabil. Byl to jejich přítel a to mi stačilo k tomu aby se provinil. Zdvořile jsem se k nim otočila a věnovala jsem jim ten nejsladší úsměv. " Ahoj, co si dáte?" " Jako vždycky." Odpověděl mi Marcel. Já jsem jen přikývla a otočila jsem se k nim zády. Vzala jsem 4 skleničky a do každé jsem nalila whiskey s jednou tajnou přísadou. " Tady to je. Víte co by mě zajímalo? Jestli pijete i něco jiného než whiskey? Protože jednou dojde a to bude začátek konce." Samozřejmě jsem to myslela ironicky, ale vážně by mě to zajímalo. Teda jako pití samozřejmě nepočítám krev. To beru spíš jako jídlo. Teda ne jako jídlo, ale pro ně je to potrava. Chápete mě že jo?! To je jedno. Zkrátka a jednoduše jsem jim podala skleničky a čekala jsem až se napijí. Samozřejmě nejlepší by bylo kdyby se napili zaráz, ale jak toho docílit. Příležitost se našla. " Všechno nejlepší Lacey!" Zvolala polovina baru. Úplně jsem na to zapomněla. Dnes jsem měla narozeniny. Vůbec mi to nedošlo. Doma mi to připomínal táta neustálými dotazy co bych si přála. " Úplně jsem na to zapomněla. Nechápu jak jsi to věděla Cami." " Tvůj životopis. Máš tam toho víc než je obvyklé. Takže." Řekla a zvedla svou skleničku do vzduchu. " Na Lacey. Ať vedeš dlouhý a šťastný život. Na zdraví." Všichni si připili a já jsem sledovala jak mí hosté nebo spíš okupovatelé baru do sebe lijí ani neví co. Vipili to a po chvíli se všichni začali dusit. Jako by jim to rozežíralo vnitřnosti. Dalo mi to mírný náskok. Vyběhla jsem z baru a nastoupila jsem do připraveného taxíku. Srdce jsem měla skoro v krku stejně jako žaludek. Věděla jsem, že za tohle mě čeká jistá odplata, ale bylo mi to jedno. Byla jsem odhodlaná se jim postavit. Sice zcela bezmocná, ale čarodějka. Dokážu oživit mrtvé takže by to mělo jít i u mě. Tedy aspoň v to doufám. Nerada bych umřela těsně před státnicemi. Taxík jel rychle. Přesně jak jsem požádala. Potřebovala jsem se dostat co nejdřív domů. Tam jsem byla v bezpečí. Nikoho z nich jsem dovnitř nepozvala. Já ani nikdo z mých příbuzných. Z ničeho nic sjelo auto ze silnice. Jakoby mu něco skočilo do cesty. " Co se stalo?" Ptala jsem se zmateně a trochu hystericky řidiče. " Něco mi vlezlo do cesty. Jste v pořádku slečno?" " Ano já ano a vy?" " Já taky, ale asi budeme muset zavolat policii a odtahovku. Tohle auto už samo nikam nedojede." " Dobře. Já zavolám policii a vy sežeňte odtahovku."

Řidič přikývl na moje pokyny a byl až podivně klidný. No nic. Zavolala jsem policii a šla jsem zpátky k autu. Trochu se mi motala hlava. Došla jsem až k autu posadila jsem se k autu a opřela jsem se o auto. Bylo mi jedno, že budu umazaná. Potřebovala jsem se na chvíli uklidnit. Bylo mi neuvěřitelně zle. Kdyby aspoň nebylo takové vedro. Potřebovala jsem do stínu. Když je vám zle není moc dobré sedět na slunci. Vstala jsem a odebrala jsem se za auto. Auto vrhalo příjemný stín ve kterém jsem se mohla schovat. " Ahoj Lacey. Tvůj odchod byl velice nezdvořilý." Slyšela jsem klidný hlas Elijahe. Nebyla jsem vyděšená. Už ne. Nedovolím jim aby mi ublížili. " Copak vy víte co je to zdvořilost. Hrajete si se mnou jako kočka s myší." " Nechápu." Slyšela jsem jeden hlas, ale vím že tam nebyl sám. Nechali ho mluvit, protože se dokázal nejlépe ovládat. Vstala jsem obešla jsem auto a postavila jsem se proti čtyřem osobám. Vypadali jako poslové smrti. Což svým způsobem taky byli. Neměla jsem ve tváři žádný výraz krom nenávisti. Oni ji zabili. Vzali jí to nejcennější. Život. " Co nechápeš?" " Proč si myslíš, že si s tebou hrajeme a jak víš co jsme zač?" " Hrajete se mnou stejnou hru jako já s vámi. Vím to už delší dobu, ale tím hra končí. Vím co jste udělali." Všichni na mě vrhli nechápavé výrazy. " Zabili jste ji. Věděla příliš a to se nehodilo nikomu z vás. Mikaelsonovi, rodino původních. To by vám mělo stačit. A teď prosím odejděte." Byla jsem rozzuřená. Každou chvíli jsem chtěla praštit každého z nich. Nikdo se ani nehnul. " Tak půjdu já." Otočila jsem se a odešla jsem ani nevím kam. Prostě pryč od nich. Bylo mi neuvěřitelně zle. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Byla to taková ta nepříjemná chvíle před tím než omdlíte. Já ale nesměla omdlít. Ještě by mě někdo z nich chtěl odnést. Začalo se mi zatmavovat před očima. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku. Najít Mikaela. Musela jsem to udělat.Už jsem nedokázala jít dál. Sedla jsem si na zem. Nebo jsem se na ni spíš svalila. Bylo mi neuvěřitelné horko, ale zároveň mi byla zima. Viděla jsem rozmazaně a ani se mi nedýchalo jako v normálním stavu. Nechápala jsem co to se mnou je. Nikdy jsem nebyla nijak nemocná a s plícemi jsem nic neměla. Tedy pokud vím. Po chvíli jsem prostě odpadla. Najednou mě nic nebolelo. Jen tu byla tma. 

Konečně jsem dopsala další část. Doufám, že se vám bude líbit. Co si myslíte? Co se stane Lacey? Přežije? Kdo podle vás k ní cítí něco co se dá popsat jako láska? Svoje nápady mi určitě pište do komentářů. Jinak jsem hrozně ráda za vaše pozitivní ohlasy. Vždycky jsem z toho neskutečně na větvi. xoxo AknelD <3 <3 <3