Dnes jsem se hrozně těšila do práce. Nevím ani proč možná to bylo tím počasím. Venku už od rána zářilo slunce. Byla jsem ráda za klimatizaci, jinak bych se asi uvařila. Jako vždy jsem se osprchovala, najedla a oblékla jsem se. Dnes jsem si pro změnu vzala černou skater sukni k tomu obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem. Podívala jsem se na sebe a s výsledkem jsem byla spokojená. Kaštanové vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné. Měla jsem dlouhé atrochu vlnité vlasy, které mi dokonale doplňovali modro-šedé oči. Odešla jsem se nasnídat. Jako každý den ostatní spali. Tedy kromě tety, která byla na nohách už od rána. " Ahoj zlato, jak jsi se vyspala?" " Dobře díky. Už budu muset jít. Pozdravuj ostatní." " Ještě chvíli počkej zlato. Chtěla bych ti něco dát." Z kapsy vytáhla krabičku a v ní byl nádherný prsten s modrým kamenem uvnitř. Podala mi ji, ale já jsem si ji nevzala. " To nemůžu přijmout." " Ale můžeš. Patřil tvé matce. Chtěla abych ti ho dala. A mám ti od ní něco vyřídit." " Od mámy? A co?" " Prý ho nemáš nikdy sundávat. Má tě ochránit před zlem, které sídlí v NO." Přikývla jsem a prsten jsem si nasadila na ruku. Muselo se nechat, že byl opravdu dost nápadný. Trochu mě to dojalo. Máma mi něco zanechala. Něco víc než jen její jméno a fotografii. Chtěla mě ochránit. No nic. Musím se přestat utápět v sentimentu. Vyrazila jsem do práce a za chvíli jsem už viděla nadšený úsměv Cami. Přijela po týdnu kdy byla na dovolené. Musela jsem ji obejmout. Viděla jsem ji tak hrozně ráda. Moc mi v práci chyběla. Naštěstí jsem dnes byla na baru. Obsluhování sice nebylo špatné, ale unavovaly mě ty pohledy, které vždy směřovali k mému pozadí. Prostě musíte jim pro jejich objednávku dojít a couvat jsem nemohla. 

Připnula jsem si jmenovku, zavázala zástěru a šla jsem k prvnímu zákazníkovi. " Dobrý den. Co si dáte?" " Jednu whiskey." Byl moc milý. " Ty nejsi odsud, že ne?" Zeptal se mě. " Ne nejsem. A vy?" " Já jsem odsud. Tohle je prostě moje město. A odkud jsi? Máš přízvuk který nedokážu nikam zařadit." " Jsme z Česka. Tady jsem jen na prázdniny, kvůli brigádě." " Já jsem Marcel Gerard a tvoje jméno?" " Jsem Lacey Gilbertová. Těší mě." Řekla jsem a oplatila jsem mu podání ruky. " Mě taky těší Lacey." Povídali jsme si dál. Byl sice trochu zvláštní, ale co. Hlavně jeho chování bylo nějaké divné. Choval se jako já ani nevím jak to popsat. Prostě byl slušnost sama. Zjistila jsem o něm, že má dost velkou rodinu. Nebo spíše okruh přátel, které považuje za rodinu stejně jako oni jeho. Vídala jsem ho skoro každý den. 

O pár dnů později.

Zrovna jsem nalévala jednomu zákazníkovi whiskey. " Dám si taky." Ozval se za mnou ten tajemný hlas. Otočila jsme se a Marcel seděl na svém obvyklém místě. " Ahoj Marceli. Zajímalo by mě co by se stalo, kdyby ti tvoje místo někdo zasedl." " To bych asi nepřežil. Ahoj Lacey." Nalila jsem mu whiskey a podala jsem mu skleničku. " Lacey co děláš dnes večer?" " Nic moc proč?" " Pořádám menší večírek. Říkal jsem si jestli bys nechtěla přijít." " Jasně ráda přijdu." " Skvěle." Dopil zaplatil a na zadní stranu vizitky mi napsal adresu a čas. Už teď jsem nevěděla co si vezmu na sebe. Zbytek dne probíhal dost klidně. Až podezřele klidně. Na večer jsem se docela těšila. 

Jakmile jsem dorazila domů začala jsem se hrabat ve skříni. Nevěděla jsem jestli si mám vzít šaty nebo ne. Ale nakonec jsem se rozhodla, že si je vezmu. Ale teď nastalo dilema. Které šaty. Po několika hodinách zkoušení šatů jsem si na sebe vzala tmavě modré. Byly skoro černé. Byly kousek nad kolena a volnou sukní a měly krajku na konci sukně. Rukávy měli tříčtvrteční a z krajky.  ze stejné z jaké byl lem u sukně. K nim jsem si vzala černé boty na podpatku a vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Neměla jsem prakticky žádné doplňky. Až na prsten od mámy, který jsem nesundávala. Měla jsem pocit, že je se mnou když mám svůj prsten. Navoněla se svým oblíbeným parfémem a vyšla ze dveří. Rozloučila se s tetou a taky se strýcem  nastoupila do taxiku. Dojela na domluvené místo. Jakmile vystoupila, nemohla uvěřit svým očím. Stála před obrovskou vilou. Všude byla vidět světla a hudba byla slyšet až na ulici. Zhluboka se nadechla a zazvonila na dveře. Otevřel jí Marcel a hned jí táhl někam k baru. " Budu hádat co máš ve skleničce. Whiskey?" " Páni jak jsi to věděla?" " Asi jsem jasnovidka." Zasmála jsem se tomu. Večírek byl v plném proudu. Moc jsem se tam bavila. " Pojď za mnou." Volal na mě Marcel. " Kam mě to vedeš?" " Chci ti někoho představit." Dovlekl mě k nějakému muži. " Lacey, tohle je Klaus Mikaelson. Klausi tohle je Lacey Gilbertová." " Těší mě. Klaus Mikaelson." Řekl a políbil mi ruku. " Taky mě těší." 

Musela jsem uznat, že byl docela hezký. Dobře ne jen docela. Byl zatraceně hezkej. Chvilku jsem si s ním povídala a během toho jsem si všimla jeho přízvuku. Jen nevím odkud pocházel. Nechtěla jsem se ho ptát. Za chvíli mě odvedl dál od párty. " Proč jsme tady?" " Proto." Moc jsem to nechápala, ale nechala jsem to být. Stejně jsem už chtěla vypadnout. Moc světla. Nemám ráda blikající světla. Po chvíli mě z nich začnou bolet oči. Klaus se na mě otočil a podíval se mi do očí. " Je mi to líto." " Co?" Jakmile jsem to dořekla jakoby mě někdo řízl do krku. Teprve teď mi došlo co se děje. Klaus mě kousl do krku a teď mi sál mou krev. Začala jsem zmatkovat. Už jsem slábla a nemohla jsem se bránit. Odtáhla se ode mě a podíval se mi do očí. " Tohle si nebudeš pamatovat. Zakopla jsi a o obrubník jsi si roztrhla krk." " Nebudu si to pamatovat. Zakopla jsem a krk jsem si roztrhla o obrubník." Opakovala jsem to po něm. Asi mě chtěl ovlivnit. Díval se mi do očí a já pozorovala jak se mu zvětšují a zmenšují zorničky. Otočil se a odešel. Já chvíli počkala a pak jsem si zavolala taxik a odjela jsem domů. Vzpomněla jsem si na tátu. Když jsem byla malá vyprávěl mi děsivé příběhy o upírech, kteří uměli ovládat mysl. A jediné co jim v tom mohlo zabránit byla tajná bylinka o které nikdo nevěděl. Věděli o ní jen upíři a postarali se aby ji nikdo nenašel. Podívala jsem se na svůj prsten. Pokusila jsem se ho otevřít. Povedlo se mi to a všimla jsem si nějaké byliny zatavené v sáčku, který byl v prstenu. Takže máma se mě snažila chránit před upíry. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem vypadat jako chudinka, které se stýská po rodičích. Právě teď jsem chtěla mít u sebe tátu. Abych ho mohla obejmout a vyplakat se mu na rameni jako když jsem byla malá a něco mě trápilo. 

Když jsem dorazila domů všichni už spali. Nechtěla jsem je vzbudit a tak jsem si sundala boty a potichounku jsem našlapovala. Povedlo se mi dorazit do koupelny. Opláchla jsem si krk a nalepila jsem si na ránu náplast. Ráno jsem se vzbudila dřív než teta. Šla jsem do sprchy a smyla jsem si z krku zaschlou krev. Vyhodila jsem náplast. Vzala jsem si jinou a okolo krku jsem si obvázala šátek. Naštěstí dnes moc slunce nesvítilo. Spíš to vypadalo, že bude pršet takže jí šátek nebude vadit. Vzala jsem si na sebe černé džíny, bílé tílko a přes to jsem hodila bílo-modrou volnou vestu. Nebyla to ani vesta. Spíš kus látky s otvory na ruce. 

Dorazila jsem do práce a pokusila jsem se nějak odreagovat od všech těch věcí s upíry. Utřela jsem všechny stoly, porovnala jsem skleničky a láhve s alkoholem. " Zbláznila jsi se nebo jo?" Ptala se mě ode dveří Cami. " Ani ne. Jen jsem se potřebovala odreagovat. Aspoň budeš mít míň práce." " Tak v tom případě ti děkuji dobrá vílo." Řekla a usmála se na mě. Alespoň někdo v mém životě byl normální. Dnes do baru Marcel nepřišel. Za to přišel někdo jiný. Zrovna jsem si brala něco z pultu u alkoholu. Nemohla jsem najít svůj telefon. " Nehledáš tohle?" Ozval se za mnou tajemný hlas ze včerejška. Otočila jsem se a uviděla jsem Klause. Seděla tam spolu s dalšími muži. On si myslel, že nevím kdo je. Musela jsem to hrát. Nechtěla jsem aby mě zabil. " Přesně tohle jsem hledala. Děkuji. Co si dáte?" Vzala jsem si od něj telefon a lekla jsem se když jsem si všimla jak ledové ruce má. Byl jako smrt. " Třikrát whiskey." " Hned to bude." Nemohla jsem uvěřit svým očím. Radši nechci vědět co jsou zač ti další. Nebo co je Marcel. Doufám že on není to co si myslím. Podala jsem jim tři skleničky a snažila jsem se působit co nejnenápadněji. Chvíli si povídali se sebou, ale pak si začali povídat i s ní. " Odkud jsi? Máš zvláštní přízvuk." " Jsem z Česka." " A co v NO?" " Mám tu na léto brigádu." " A co se ti stalo?" " Nevím očem mluvíte." " Z krku ti teče krev." " jo tohle. Zakopla jsem a trochu jsem si roztrhla krk o obrubník. Já vím jak někdo tak nešikovný může dělat za barem. Můžu se na něco zeptat já vás?" Všichni 3 přikývli. " Kdo vůbec jste. Ptáte se mě na spoustu věcí a já ani nevím komu je říkám." Představili se mi. Ten v obleku byl Elijah Mikaelson, tam ten druhý byl Kol Mikaelson a Klau byl prostě a jednoduše Klaus. " Já jsem Lacey Gilbertová. Těší mě." " Hej Lacey. Pojď sem prosímtě." Volala na mě Cami. " Omluvte mě." Odběhla jsem za Cami. " Co potřebuješ. Něco není v pořádku?" " S kým se to tam bavíš?" " Proč?" " Ten uprostřed je neskutečně sexy. Seznam nás." " Myslím si, že nás slyší. Jsme sotva dva metry od nich." Otočila jsem se a vrátila jsem se zpátky. Musela jsem se smát. Cami je vážně cvok. " Všechno v pořádku?" Ptal se mě Elijah. " V naprostém." Po chvíli se Kol zvedl a někam pozval  Cami. Stejně už měla padla a navíc se jí Kol líbí. Ani se jí nedivím. Ale jestli jí něco udělá. Těsně před zavíračko se Kol vrátil i s Cami. Dobré bylo, že jsem na ní neviděla žádné stopy po zubech. Bohužel Cami vypadala naštvaně. " Jdi pryč ode mě Kole!" Křičela na něj a potom odběhla dozadu. " Omluvte mě. Jdu zjistit co se stalo." Přikývli a já odešla. " Cami co je ti?" " Ten Kol je debil. Myslela jsem si, že je to jeden z těch hodnejch kluků, ale jemu jde jen o to jak dostat holku do postele." " Počkej tady jdu si to s ním vyřídit. Tohle si k tobě neměl dovolit."

Naštvaně jsem vyšla ze dveří a mířila jsem přímo k baru, kde už zase seděl Kol. " Nějaká naštvaná ne. Co se stalo?" Přejel mi po ruce prstem. Chytla jsem mu ruku a strhla jsem mu ji pryč. " Nedělej jako že nevíš a hlavně nesahej na mě ani na Cami. Já tě varuji Kole." " Měla by jsi si dát pozor komu vyhrožuješ." " Je mi jedno kdo jsi. Tohle na mě nezkoušej, jak jsem řekla, ještě jednou a nepřej si mě." " Kočička má drápky co?" " A ty drápky se ti můžou zarýt rovnou do toho tvého obličeje. A Teď vypadni. Hned." 

Kol se zvedl a odešel. " Je mi líto jak se Kol zachoval." " Můžete ho prosím držet od Cami dál. Protože jinak mu to brčko asi zarazím do oka." " Dobře a nechtěla by jsi dnes přijít k nám. Pořádáme večírek." Pozval mě Klaus. " To asi nepůjde mám moc práce. Snad příště." Všichni už odešli a tak jsem zamkla bar a vydala jsem se domů. Cestou jsem měla pocit jakoby mě něco sledovalo. Zrychlila jsem krok, ale pořád to šlo za mnou. " Ahoj Lacey." Otočila jsem se auviděla jsem snad ten nejděsivější úsměv. " Kole? Co tady děláš?" " Slyšel jsem, že dnes nemůžeš přijít na večírek a tak jsem tě chtěl přemluvit." " Nemůžu mám moc práce." " Jsi si jistá podívej se mi do očí." Udělala jsem přesně to co říkal. " Práce počká a ty dnes přijdeš na večírek. A teď zapomeneš, že jsem ti to řekl." Zopakovala jsem to po něm přesto, že mě vůbec neovládal. " Mimochodem chtěl jsem se omluvit za to co jsem dnes udělal. Choval jsem se jako blbec." Jo to choval, ale měl by ses omluvit Cami a ne mě." " To už jsem udělal. Tak večer." zasmál se a odešel. Bože já mám jít na večírek k Mikaelsonům. Sakra proč jim radši neřeknu že vím co jsou zač ale nevím co dělají. Jsem vážně blázen. 

Je tu další kapitola. Doufám, že se vám bude dobře číst. Nad touto kapitolou jsem si totálně zanadávala. Nedivte se, když máte něco napsané a ono se vám to nechce uložit takže nemůžete ani překliknout protože by se vám to vymazalo. Prostě nádhera. Ale už je to dobré, takže snad se bude líbit. Do komentářů  mi pište jakékoliv poznámky. Ohledně povídek atd. Kdyby jste chtěli napsat příběh o něčem konkrétním určitě mi to napište. Vaše AknelD <3 <3 <3