Odpoledne přišla ta čarodějka o které Klaus mluvil. Davina se jmenovala. Vypadala tak na 16. Ale podle všech byla velmi mocná. Sice se mi po věčném životě bude stýskat, ale já na to nejsem. " Jsi si jistá, že víš co děláš?" Davina se na mě podívala trochu udiveně. " Tak promiň. Jenom bych netipovala, že někdo tak mladý bude nejmocnější čarodějka New Orleans." Oznámila jsem jí a zvedla jsem ruce na gesto míru.

Davina kolem mě rozestavila svíčky, což mě trochu vyděsilo. Oheň nijak nemusím. Jako malá jsem se chtěla dotknout plamínku. Ne nejsem normální, ale byla jsem malá. A hlavně když vám někdo řekne v dětství ať se něčeho nedotýkáte co asi uděláte. Samozřejmě že na to sáhnete. Davina začala něco říkat a svíčky ihned vzplanuly. Začalo mi být horko. Byla jsem unavená a chtěla jsem spát. " Pokud se ti chce spát, znamená to že to začíná zabírat." " A co mám dělat?" " Nemusíš dělat nic. Prostě co se stane to se stane." To mě vážně uklidnilo. Po pár minutách jsem usnula. Probudila jsem se hned vedle svého těla. Bylo to divné. Oheň pořád hořel, ale já jsem ho necítila. Mohla jsem se ho dotknout a nic se mi nestalo. Dívala jsem se na Davinu. Došla jsem k zrcadlu a podívala jsem se na svůj bledý odraz. Jakobych to ani nebyla já. Klaus seděl v křesle a sledoval Davinu. Ve tváři měl svůj klasicky podezíravý vyraz. Ani se mu nedivím. " Klausi." Sáhla jsem mu na rameno. Ale nic se nestalo. Jakoby mě necítil. Podívala jsem se mu do očí. " Klausi. Slyšíš mě?" Nic neříkal. Políbila jsem ho, ale jen se dál díval. Myslím si, že mě vnímal, protože se trochu pohnul. Dívala jsem se na svoje bezvládné tělo. Páni tak takhle vypadám když spím.

Někdo mi sáhnul na rameno. Otočila jsem se a viděla jsem tátu. Usmíval se na mě, ale pořád nic neříkal. " Tati. Co tady děláš?" " Musíš se rozloučit." " Jak to myslíš?" " Teď je na světě konečně rovnováha. Je mi to líto princezno." " Tím chceš říct, že umírám?" " Ano, ale můžeš se ještě rozloučit. Máš na to hodinu pak usneš a už se neprobudíš." Přikývla jsem. Najednou se se mnou všechno hnulo a já jsem se s nádechem probrala. Klaus byl hned u mě. " Jsi v pořádku?" " Ano, ale musím ti něco říct." " Tak povídej." " Já umírám. Za hodinu už tu nebudu." " Ale budeš. Nedovolím abys mi zmizela." " Ty s tím nic udělat nemůžeš. Chtěla bych abys byl se mnou. Nechci být tu hodinu sama." " To víš, že tu budu."

Zbývalo mi posledních pět minut. Ležela jsem v posteli a hlavu jsem měla položenou na Klausově hrudi. Jeho dech mě uklidňoval. V očích mě pálily slzy. Klaus mě celou dobu pozoroval. Hladil mě ve vlasech. Celou dobu se mi chtělo spát. Začínala jsem usínat. Poznala jsem, že už to brzy skončí. Po tvářích mi tekly slzy proudem. " Dobrý. Koukni se na mě." Podívala jsem se na Klause. " Bude to v pořádku. Miluju tě." " Já tebe taky. Nechci tě tu nechat. Co když na mě zapomeneš?" " Nezapomenu. Na tebe bych nikdy nezapomněl." " Slibuješ?" " Slibuji. Vždycky tě budu milovat." " A slíbíš mi něco?" " Cokoliv." " Slib mi, že budeš žít šťastný život." Klaus se na mě pořád díval a v očích se mu leskly slzy. Já už jsem brečet nemohla. Oči mě pálily a měla jsem strach. " Pokusím se." Políbil mě a já jsem začala usínat. Usla jsem a probudia jsem se opět vedle svého těla. Čekala jsem nějaké jiné místo. Nebe nebo tak něco. Dívala jsem se na Klause jak leží u mého těla a pláče. V tu chvíli jsem začala plakat taky.

" Lacey!" Slyšela jsem Klause jak říká mé jméno a dívá se po místnosti. Jakoby mě slyšel. " Asi už začínám bláznit." Do místnosti vběhl Elijah. Díval se na zaraženého Klause. " Děje se něco?" Klaus se začal rozhlížet kolem sebe jakoby Elijahe ani nevnímal. " Měl jsem pocit, že slyším Lacey." Přišla jsem ke Klausovi. Stála jsem přímo před ním. " Klausi, jsem tady." Klaus se zasekl. " Lacey?" " Klausi, Lacey je mrtvá. Jsi jen rozrušený." Elijah na něj mluvils klidným hlasem. Byla jsem naštvaná. Kopla jsem do židle a ta spadla. Nevěděla jsem jakto, že se můžu věcí dotýkat. Elijah i Klaus se otočili a mě něco došlo. " Klausi, slyšíš mě? Já jsem tady." " Lacey já tě slyším." Došla jsem k němu a pohladila jsem ho po tváři. Klaus mě chytil za ruku. Elijah na to jen s údivem koukal. Ucukla jsem. " Lacey já tě vidím." " Klausi, ale jak...?" Když jsem se od něj odsunula Klaus mě začal po pokoji hledat a vola mě. Vzala jsem ho za ruku a on mě zase viděl. " Elijahi ty mě vidíš taky?" Elijah jen přikývl.

Potom mi to došlo. " Takže když se tě dotknu tak mě můžete vidět, a dokonce i slyšet. Ale když se tě nedotknu tak mě slyšíš jenom ty. Jakto?" " Já nevím. Ale to znamená, že tě můžu kdykoliv vidět." " Jenom když budeš chtít. Já jsem mrtvá." Potom mi do očích vhrkly slzy. Klaus si určitě časem někoho najde a já budu sama.

O 1 rok později.

Klaus si našel přítelkyni a je s ní velmi šťasten. Já jsem ráda, že si někoho našel. Já se dívám po světě. Kdykoliv mě chce Klaus vidět stačí když na mě pomyslí a já se přemístím hned k němu. Klaus mě pořád miluje a já miluju jeho, ale samozřejmě spolu nejsme. Jeho přítelkyně je moc milá. Já jsem potkala několik lidí co ti jsou stejně jako já. I přes to, že jsem po smrti jsem spokojená a nic mi nechybí.

Je tu poslední kapitola a já bych vím hrozně ráda poděkovala za to,že jste to se mnou přežili. Děkuji vám za hlasy a komentáře. Doufám, že se mnou budete i nadále. xoxo AknelD.