Přestože byla Lilian celou cestu klidná a zdálo se že se smířila s osudem, začala se teď znovu zmítat.

Teprve teď si uvědomil že je zbytečné aby ji dál držel sešněrovanou do rance který připomínal kuklu nějakého obtížného hmyzu a trochu se zastyděl že během cesty tak málo dbal o její pohodlí.

Sejmul ji tedy ze sedla, složil na zem a uvolnil tkanice na konci prostěradla.

Lilian vystrčila hlavu, zamrkala a rozhlédla se kolem. Tvářila se poněkud nepříčetně.

Sklonil se k ní a vytáhl jí z úst roubík.

Zalapala po dechu a zhluboka se nadechla jako by jí tak prostý úkon přinesl nevýslovnou rozkoš. Pomalu se posadila a Tristan najednou nevěděl co by měl udělat dál. Několikrát zkusmo pohnula rukama a nohama aby se jí do nich vrátila krev a potom se vrávoravě zvedla ze země a proklála ho zuřivým pohledem.

„Kdo jste?" zeptala se hned zhurta.

Ušklíbl se a pak jí odpověděl.

„Tohle na mě nezkoušej, Lilian. Teď není správná chvíle abychom si hráli na schovávanou. Nemám na to náladu," řekl a ona po něm hned vyprskla další slova.

„Na nic si nehraju!," vyprskla po chvíli popuzeně a věnovala mu naštvaný pohled.

„Chci jen vědět kdo jste a proč jste mě tak hanebně unesl!," křikla po ně a on jen sevřel rty, protože její tvrdohlavost ho rozzuřila.

„Už jednou jsem tě varoval, jestli nechceš aby někdo přišel k úhoně zkus nejdřív trochu přemýšlet. Žádné pomoci se tu nedovoláš. Široko daleko není ani živáčka," dodal a pak se na ní podíval dlouhým pohledem

Nadechla se a Tristan pochopil že se s ním chce znovu hádat a to byla poslední kapka kterou přetekl pohár jeho trpělivosti.

Sklonil se k ní a než se stačila vzpamatovat přehodil si ji přes rameno a zabušil na dubovou bránu hrádku.

Z druhé strany se ozvalo tlumené hartusení a potom se v bráně otevřelo okénko a za ním se objevila tvář správce.

A po chvíli se ozvalo překvapené „Vy, pane Tristane? Promiňte, nečekali jsme vás," řekl správce překvapeným hlasem a teprve potom se brána otevřela. Tristan překročil práh stavení které mu za jiných okolností mohlo být domovem a správce neuznal hodna jediného pohledu.

„Je moje komnata připravená?," zeptal se po chvíli a správce jen přikývl.

„Jistě pane, přesně jak jste přikázal, ale čekali jsme vás až navečer," dodal a Tristan jen pokrčil rameny.

„Musel jsem... něco nečekaně zařídit. Díky Huntere, už vás nebudu potřebovat," řekl a pak mu věnoval spokojený úsměv.

„Jak si přejete, pane," odpověděl sluha který se uklonil.

„Pokud budete něco potřebovat, dejte nám vědět," dodal po chvíli správce a pokud ho překvapilo že má jeho pán přes rameno přehozenou neznámou osobu ženského pohlaví tak to nedal na sobě znát.

Tristan byl rád že se ho Hunter na nic nevyptává a blahopřál si že se mu to podařilo tak snadno vyřídit. Vydal se rovnou do své komnaty, rozkopl dveře a bez zaváhání přistoupil k posteli z třešňového dřeva.

Bez dlouhých okolků na ni Lilian shodil.

Sotva dopadla na matraci začala se vymotávat z přikrývek a Tristan jen stál opodál když se nad zmuchlanou látkou objevila její hlava a hned potom ho probodl rozlícený pohled dvou šedých očí a ani se nepohnul.

„Tak pane a teď byste mi snad konečně mohl prozradit o co vám jde," vyhrkla hned Lilian a věnovala mu dlouhý nechápavý pohled.

Sklonil se k ní.

Její nesmyslná hra na schovávanou ho rozpalovala až k nepříčetnosti.

„Nic ti neprozradím, dokud nepřestaneš s tou maškarádou," řekl a ona se zprudka na posteli posadila.

Tristan ji v té chvíli uviděl takovou jaká byla před třemi lety... Právě na téhle posteli s vlasy rozpuštěnými a očima zastřenýma láskou a vzrušením...

„Budiž pane, aby bylo po vašem provádím nějakou maškarádu a hraju si s vámi na schovávanou... Nazývejte to podle své libosti. Pustíte mě tedy na svobodu když jsem přiznala co jste po mně chtěl?," řekla a zapudila jeho vzpomínky hašteřivým výkřikem.

Zamračil se.

„Ne Lilian, ještě ne. Musíme si promluvit a vyjasnit pár důležitých věcí," dodal a ona si jen povzdechla.

„Například?," zeptala se a on se obrnil proti pohledu na to jak po polštáři lahodně splývají její vlasy, a zatvrdil se proti vzpomínkám na všechno co se tehdy právě v této posteli odehrálo a místo toho si připomněl jak zradila nejen jeho, ale i jejich dítě.

Po chvíli zhurta vyhrkl.

„Například bych se rád dozvěděl proč se ke mně odmítáš znát i teď když už jsme tu sami. Je to zbytečné a nikdo tě tu neuslyší," řekl Tristan naštvaným hlasem a ona odvrátila od něj pohled jako by jí ani nestál za odpověď a místo toho přejela očima po zařízení pokoje a po těžkých vyřezávaných truhlicích a stěnách pokrytých pestrobarevnými tapisériemi.

„Nuže?," zavrčel netrpělivě a teprve teď se na něj znovu zadívala.

V očích jí vzpurně zablesklo, bojovně vysunula bradu a tónem hodným královny prohlásila.

„Jsem vyčerpaná pane. Pokud myslíte že s vámi musím cosi projednat tak musím trvat na tom že si nejdřív potřebuji odpočinout. V téhle chvíli mi vaše jednání ani vaše slova nedávají nejmenší smysl," řekla a Tristan se na ní zlověstně podíval, protože jí nehodlal dopřát tak snadné vítězství.

Možná byla unavená to by dokázal pochopit, ale nelíbilo se mu že se chce tak dětinskou výmluvou vyhnout tomu před čím stejně nebylo úniku. Po chvíli přemítání ale jen pokrčil rameny a prohodil.

„Budiž, jestli se chceš vyspat tedy se vyspi." dodal a pak už jen pokynul k posteli.

Vrhla po něm pohled v němž se mísila úleva se zpupností.

Nepatrně se pousmál, sedl si na okraj postele a rozvázal si tkaničky na škorních. Zhroutil se do pokrývek a teprve v té chvíli si uvědomil jak je unavený.

Nejdřív se na něj jen nechápavě dívala, potom se jí zablýsklo v očích a překvapeně vyhrkla.

„Chcete snad spát tady, v této posteli?," řekla překvapeně a on se na ní jen pobaveně pousmál.

„Jak jinak, myslíš snad že tě tu nechám samotnou aby ses mohla pokusit o útěk?," odpověděl Tristan a Lilian se kousla do rtu a Tristan z toho jasně pochopil že právě to měla v úmyslu.

Zvedl se tedy z postele a přešel ke dveřím, zamkl je a okázale si uložil velký kovaný klíč do měšce za pasem.

Potom se vrátil k posteli a znovu si do ní lehl.

Vymrštila se a odskočila od něj jako by ji uštkl had.

„Nebudu s vámi spát v jedné posteli... to si raději ustelu na holé podlaze," řekla a pak ho propálila pohledem.

Vzhledem k tomu že podlaha byla dřevěná a že na ní ležely ovčí kůže, nevyznělo její prohlášení tak statečně jak by si přála.

Tristanovi se sevřelo hrdlo a Lilian byla v tu chvíli neodolatelná, stejně jako za starých časů.

Zvedl se tedy z postele a přešel k vyhaslému krbu, usadil se do vyřezávané židle a zahalil se do pláště a ani jednou se po ní neohlédl. Zadíval se do krbu a poslouchal jak se za jeho zády Lilian ukládá ke spánku.

Teprve po chvíli když uslyšel jak pravidelně oddechuje se mohl pohroužit do sladké dřímoty.