Lilian se uprostřed noci probudila a s úlekem zjistila že nemůže dýchat. Cosi ji dusilo a podle prstů které ucítila na tváři poznala že to ,,cosi ", je cizí ruka.

Pokusila se vyprostit, ale její úsilí vyšlo nadarmo. Někdo ji vmáčkl do matrace a vší silou jí zabránil vykřiknout.

Zmateně se pokusila zorientovat v pokoji a zjistila že okno bylo otevřené a do místnosti proudilo měsíční světlo. V jeho modravé záři se jí na zlomek vteřiny podařilo zahlédnout tvář neznámého útočníka a byl to ten muž kterého večer potkala na schodech, muž který v ní vzbudil ty prazvláštní a nepochopitelné pocity.

Muž který jí připadal tak podivně a až nejasně povědomý...

Pokusila se pohnout hlavou, chtěla se ho zeptat co chce, ale on jí jen ještě pevněji přitiskl dlaň na ústa.

Kousla ho.

„Hrome!," zaklel a ucukl.

Konečně se mohla znovu volně nadechnout a kupodivu nezačala křičet, místo toho se jen chraplavě zeptala.

„Kdo jste a co po mně chcete?," zeptala se a hodila po tom mužu svůj dlouhý pohled. Neodpověděl a bleskurychle jí do úst nacpal roubík a zavázal jí ho v týle pruhem látky.

Zmocnila se jí ledová hrůza.

Pokusila se s neznámým bojovat, snažila se ho alespoň poškrábat, ale nebylo to nic platné dál ji vahou svého těla mačkal do matrace.

Strhl z postele prostěradlo a zavázal ji do něj. Zmítala sebou, ale dosáhla jen toho že na ni po chvíli zavrčel.

„Nech toho, nebo tu ještě někdo přijde k úhoně," řekl Tristan ledovým hlasem a ona se nakonec po chvíli pomalu uklidnila

,,Co mohla v takové situaci dělat?," ptala se sama a mohla jen doufat že až ji neznámý vynese před hostinec, naskytne se jí lepší příležitost k útěku.

Tristan sestoupil ze schodů do společné místnosti hostince a opatrně se rozhlédl. Přes rameno měl přehozený ranec přikrývek. Přestože věděl že se v něm Lilian rozhodně necítí pohodlně a on necítil v té chvíli ani náznak soucitu.

Opatrnost ale byla zbytečná, místnost teď byla prázdná.

Původně chtěl Lilian vynést z pokoje oknem, tedy stejnou cestou kudy se k ní dostal, ale brzy zjistil že by to nedokázal.

Ranec mu klouzal z rukou a okno bylo v patře.

Nechtěl riskovat že by mu Lilian vypadla z náručí a proto usoudil že bude bezpečnější když ji ven vynese hostincem.

Vlastně ani nevěděl proč se už večer rozhodl že ji unese, snad jí chtěl jen povědět co si myslí o její zradě.

Možná jí chtěl vysvětlit že se nesmí tvářit jako by pro ni byl vzduch, jako by s ním neměla dítě... milovanou Sabinu.

Jeho dcera si takovou lhostejnost nezasloužila.

Nikdy nepřestal litovat toho, že ho nemilosrdný osud odtrhl od jediné ženy kterou doopravdy miloval. Od chvíle kdy před třemi lety nabyl vědomí se každé ráno probouzel s rezavou bolestivou myšlenkou na to že Lilian už nikdy nespatří.

A pak ve chvíli kdy to nejméně čekal proti němu stanula a tvářila se jako by ho ani neznala. Musí tedy pochopit jak hrozně se provinila nejen na něm ale hlavně na jejich dceři.

Až jí hezky od plic poví co si o takové proradnosti myslí nechá ji odejít... k manželovi, k životu ve kterém pro něj a pro Sabinu nebylo místo.

Myšlenka na muže jemuž měla jeho jediná láska do budoucna patřit způsobila že se Tristanovy útroby znovu sevřely prudkým hněvem. Rychle vyšel před hostinec a pospíšil k rohu dvora kam předtím uvázal svého věrného grošáka.

Čekala ho dlouhá cesta na lovecký hrádek který těsně před svou tragickou smrtí postavili jeho rodiče.

Věděl že musí na hrádek dojet ještě před rozedněním.

Stráže ubytované ve vedlejších pokojích a po stájích nesměly mít ani tušení kterým směrem se vydal.

Když nakládal neforemný ranec na koně Lilian se znovu začala vzpírat a on jí musel okřiknout.

„Jestli spadneš na zem Lilian, můžeš si ošklivě ublížit. K čemu ti to bude?," řekl Tristan a ve chvíli kdy vyslovil její jméno Lilian ztuhla.

,, Překvapilo ji snad že ví jak se jmenuje?," ptal se sám sebe a potřásl hlavou. 

,,Proč by měla být překvapená?," zeptal se sám sebe znovu.

 Jistě ho večer poznala, o tom ho přesvědčil záblesk v jejích očích když se s ní večer setkal na schodech.

Nasedl na koně a pobídl ho do klusu. 

Když oblohu rozčísly první paprsky vycházejícího slunce stoupal už do strmého kopce na jehož vrcholu stál lovecký hrádek, cíl jejich cesty.

Stavba byla sotva deset let stará. Nebyla ani zdaleka tak rozlehlá jako pevnost Brackenmoore, ale zato byla pohodlnější a v zimě v ní bylo tepleji. Jediný důvod proč tu Tristan nebydlel nastálo spočíval v tom že si nedokázal připustit že má z hrádku podvědomý strach.

 Právě tady totiž před čtyřmi lety došlo k početí jeho dcery. 

Hrádek jim s Lilian sloužil jako útočiště, kde se mohli tajně scházet aniž by se o tom dozvěděla její rodina.

Dumal jaká podivuhodná náhoda ho ten večer přivedla do hostince a proč cestou na stavbu strážní věže zabloudil tam, kam jindy nechodil? 

,,Bylo to snad řízení osudu který měl znovu rozhodnout za něj, stejně jako před třemi lety?," vysela mu ta otázka na jazyku a musel si jí sám sobě položit.

Zastavil před branou hrádku a sestoupil z koně.