Tristan Ainsworth shlédl na ženu, která stála u paty schodiště a překvapeně zalapal po dechu. Nevěděl jestli ho nešálí zrak.

Světlo doutnající louče sotva dokázalo zaplašit stíny které tančily po její tváři, Tristan ale věděl že před ním stojí ta kterou by dokázal poznat i potmě.

Šedé oči, temné vlasy rozdělené pěšinkou které jí spadaly až pod ramena... rysy milované tváře, vznešené a přitom tak křehké... Rysy které jako by Bůh stvořil jen k tomu aby je on Tristan mohl milovat.

Žena u paty schodiště byla jeho Lilian.

,,Lilian je ale už tři roky mrtvá", pomyslel si a zoufale zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Nejspíš to byl jen další přelud, jeden z přízraků které mizely stejně rychle jako se objevily. Což už Lilian nespatřil na mnoha místech a při mnoha příležitostech, jen aby vzápětí zjistil že to byl jen sen, příliš krásný sen, než aby mohl být pravdivý?

Znovu se zhluboka nadechl a teprve potom se odvážil otevřít oči.

Lilian ale dál stála pod schody a dívala se přímo na něj a opírala se o stěnu, jako by se jí měla každým okamžikem podlomit kolena.

Pod schody skutečně stála jeho milovaná, z masa a kostí, ta Lilian kterou ve vzpomínkách už dávno pohřbil a jejíž přízrak ho pronásledoval za dlouhých bezesných nocí.

Hned nato si všiml muže v plné zbroji.

Právě jí podával pomocnou ruku a byl tak zaujatý péčí o jeho milovanou že ani nepostřehl jeho přítomnost.

Ten pohled Tristana pobouřil.

,,Jak se k Lilian, k jeho Lilian, mohl přiblížil jiný muž? Jak o ni mohl pečovat, když na tuto výsadu měl právo jen on?," říkal mu hlas v jeho hlavě a on měl z toho špatný pocit.

,,Co když tě ale znovu šálí zrak?," zeptal se znovu sám sebe.

Kdyby byla Lilian naživu, kdyby nějakým zázrakem přežila nehodu která je před třemi lety potkala, jistě by se s ním už dávno pokusila spojit.

Zadíval se jí do tváře a vpil se pohledem do nádherných šedých očí.

Nepostřehl v nich ale jedinou jiskérku poznání a to nedávalo příliš smyslu.

,,Ne, osoba pod schody prostě nemohla být jeho Lilian," řekl si znovu.

Pak se znovu tedy zadíval na muže který ji doprovázel. Z jeho vystupování, zbroje a držení těla se dalo vytušit, že je urozený rytíř.

„Promiňte, mylady, je vám snad nevolno?," ptal se jí.

Ze zdvořilého tónu Tristan pochopil, že ten muž je jen služebníkem a to ho trochu uklidnilo.

„Ach... ne, jen se mi na chvilku udělalo slabo," vydechla tiše neznámá a její strážce se ustaraně zamračil.

„Máme za sebou dlouhý den, mylady. Omlouvám se, jestli jsem na vás příliš pospíchal, ale jednal jsem podle nařízení svého pána. Důrazně mi přikázal, abych vás k němu přivedl tak rychle, jak jen bude možné. Snad jsem byl příliš horlivý, ale pán by byl nerad kdybychom se cestou zbytečně zdržovali," dodal a žena si přiložila dlaň na čelo a chvěla se vyčerpáním.

„Nedělejte si o mě zbytečnou starost Seymoure, do rána si odpočinu a pak budeme moct pokračovat v cestě," řekla a pak onen muž nabídl dívce rámě a začal s ní stoupat do schodů.

Tristanovi věnoval jen krátký, trochu pohrdavý pohled.

„Váš nastávající pán choť tomu jistě bude velmi rád," dodal a Tristan ztuhl jako by ho polil ledovou vodou.

Ta žena... jeho Lilian... nejenže zapomněla na jejich lásku, ale měla se navíc vdávat za jiného...

,,Jak na něj mohla zapomenout? Jak mohla zapomenout na to co pro sebe kdysi znamenali? A co bylo nejhorší jak mohla zapomenout na Sabinu svoji dceru, plod jejich lásky?," říkal mu hlas v hlavě a on tomu stále nehodlal uvěřit.

Zmocnil se ho hněv, stejně prudký jako zimní bouře jež při jeho odjezdu bičovala hradby Brackenmoore, rodinného sídla Ainsworthů.

V té chvíli naprosto jasně pochopil co musí udělat.