O tři roky později:

Lady Lilian Grayová si obyčejný sál v zájezdním hostinci prohlížela jen s nepatrným zájmem. Čekala tu na velitele svého doprovodu který před chvílí kamsi odešel, snad aby jí zařídil nocleh.

Nízký strop místnosti byl obložený zčernalým dřevem v rohu stoupalo temné schodiště do ještě temnějšího patra. V rozlehlém krbu neochotně plápolal chřadnoucí oheň a pár návštěvníků, kteří seděli u hrubě tesaného stolu se věnovalo jen hlubinám svých pohárů.

Lilian se znovu zmocnil podivný pocit nicoty a vykořeněnosti, pocit který už důvěrně znala.

 Provázel ji životem už tři roky, od chvíle kdy se v domě svých rodičů probrala z mrákot a zjistila že si nedokáže vzpomenout na nic co jejímu bezvědomí předcházelo.

„Mylady?," ozval se za jejími zády hlas sira Seymoura a Lilian málem poskočila leknutím.

 Otočila se ke němu, rytíř se tvářil uctivě a choval se k ní jako ke své paní stejně jako ostatní členové malé družiny která ji doprovázela na cestě k jejich pánovi a jejímu nastávajícímu, siru Maximu Harcourtovi.

Smutně si povzdechla a pozvedla obočí.

 „Ano?," zeptala se a onen rytíř se jí hluboce uklonil a nejspíš ani nepostřehl jak je v té chvíli duše jeho svěřenky rozháraná.

 „Hostinský mi pro vás připravil nejlepší pokoje mylady, přesně jak rozkázal můj pán, lord Maxim. Ve společném sále nebudete muset ani večeřet. Zařídil jsem opět podle rozkazu pana Maxima aby vám jídlo donesli do pokoje," řekl a ona jen přikývla.

 „Díky," odpověděla tiše a bylo jí úplně lhostejné jestli bude večeřet v sále nebo v pokoji a trochu se jí ale dotklo to že se její nastávající nezeptal na její mínění. 

Už dlouho měla pocit jako by nikoho nezajímalo co by se jí líbilo a co by třeba dělala ráda. 

Vždy za ni rozhodoval někdo jiný, nejdříve její rodiče a teď její budoucí manžel.

„Přineste zavazadla a uložte je do pokoje," přikázal Seymour zbrojnošům a oni tak učinily.

 Družinu která ji doprovázela, vybral Maxim z posádky hradu Treanley a nechtěl svěřit její doprovod lidem které neznal, přesto Lilian nikoho z nich neznala.

,,Treanley...," to jméno se jí zdálo tak cizí a přitom tam měla najít nový domov. ,,Jenže na druhou stranu, co jí v posledních třech letech nepřipadalo cizí a neznámé?," říkal jí její známi hlas v hlavě a ona mu musela dát za pravdu.

Vždyť i vlastní rodiče se jí jevili podivně odcizení, jako by vše co k nim kdy cítila vymazalo z její mysli dlouhé bezvědomí do kterého upadla po nehodě na kterou si vůbec nevzpomínala.

Občas ji napadla kacířská myšlenka že se vlastně už nemůže dočkat až z hradu Lakeland odejde.

 Napětí které cítila když se v domě rodičů bezvýsledně snažila poskládat střípky nejasných vzpomínek a utvořit si z nich alespoň jakýs takýs obraz o své minulosti bylo někdy téměř nesnesitelné.

Potřásla hlavou.

 Na tom dnes už sotva záleželo, teď mohla jen doufat že budoucnost která ji čeká na konci cesty na Treanley bude alespoň o něco radostnější než poslední tři roky jejího života.

Sňatek s Maximem Harcourtem vyjednal její otec a Lilian se jeho vůli bez protestů podřídila, přestože svého nastávajícího vůbec neznala. Setkali se vlastně jen jednou a to ještě velmi krátce. Otci ale na jejím sňatku velice záleželo a přestože si Lilian nedokázala vybavit jestli svého otce někdy doopravdy milovala, měla dojem že mu dluží, když ne lásku tak tedy alespoň poslušnost.

 A proč by se jeho přání měla protivit, jistě rozhodoval v jejím nejlepším zájmu.

Maxim Harcourt jí při jejich prvním a jediném setkání připadal chladný jako by mu jejich sňatek byl naprosto lhostejný. Lilian připisovala takové chování Maximovu věku a tomu že musí nést na bedrech zodpovědnost za správu svého panství. 

Maxim byl o dvacet let starší než ona a bylo mu dvaačtyřicet, proto od něj snad ani nemohla čekat horoucí vyznání lásky.

 Jako výraz úcty jí věnoval ryzáka, toho na kterém dnes přijela do hostince,, A co víc si vlastně mohla přát?," ptala se sama sebe.

Její nastávající také trval na tom, aby nevěsta přijela za ženichem.

 Bylo to možná trochu neobvyklé, ale zdůvodňoval to tím že nemůže nechat panství bez dozoru. Lilian jeho vysvětlení jen utvrdilo v přesvědčení že se vdává za zodpovědného člověka který dbá na své povinnosti. 

Její matka se roznemohla, takže ani ta ji nemohla na cestě doprovázet. Musela se tedy na cestu vydat v doprovodu cizích tváří.

V té chvíli ji znovu oslovil sir Seymour. Otočila se k němu a spatřila že se nespokojeně mračí na pijáky kteří seděli před krbem. 

„Pokud byste se chtěla odebrat do svého pokoje, mylady...," řekl a bylo na něm poznat že se už nemůže dočkat toho až jeho svěřenka zmizí z prostředí kde ji mohl každým okamžikem začít obtěžovat nějaký opilec.

 „Osobně bych vás doprovodil," dodal a přitom se na ní trochu usmál Lilian jen přikývla, protože mu nechtěla přidělávat zbytečné starosti. 

„Ano, půjdu už spát," řekla po chvíli a rytíř jí bez dalších řečí pokynul ke schodům.

 Chtěl aby šla před ním a tak tak učinila, sejmula tedy z hlavy kapuci těžkého cestovního pláště a vykročila ke schodům. U paty schodiště byla do zdi zasazena kovová konzola a v ní prskala borová louč.

 V jejím neklidném světle viděla Lilian jen na několik spodních schodů.

Sotva položila nohu na první stupeň, uslyšela jak nahoře zaduněly těžké kroky. Schodiště bylo příliš úzké aby se na něm dokázali vyhnout dva lidé, proto Lilian o krok ustoupila a zvedla pohled k tomu kdo šel proti ní... a v příštím okamžiku ztuhla jako solný sloup.

Po schodišti sestupoval vysoký, statný muž. 

Už při prvním pohledu do jeho očí, které se matně leskly pod okrajem kapuce kterou měl staženou tak aby mu nebylo vidět do tváře se Lilian sevřelo srdce.

 Muž se díval přímo na ni a v hlubokých očích mu pableskovalo světlo louče.

 Ucítila jak jí po zádech přebíhá mráz.

Přestože mu neviděla do tváře, zmocnilo se jí neodbytné tušení že tohoto muže už někdy spatřila. Stačil k tomu jediný pohled do jeho ledově modrých očí.

 Na okamžik jako by se jí v mysli otevřela vrátka a ona za nimi spatřila něco co přicházelo z její minulosti, z dob před nehodou, z časů na které si nepamatovala.

Podivné tušení ji ale opustilo stejně rychle jako ji přepadlo.

 Nahradil ho starý známý pocit bezedné prázdnoty a Lilian ucítila jak se jí zmocňuje závrať. Bezmocně si přiložila dlaň na čelo a druhou rukou se opřela o zeď, měla totiž pocit že co nevidět omdlí.