Díky Jull6 za inspiraci ;) 

Snílek

   Teplý, jemný vánek se nesl přes šťavnatou step. Všude se pásla stáda různých zvířat, jež po několik generací žijí ve společné harmonii. Každému z nich pohladil a pročechral srst, ale pohlazení nebylo to jediné, co vánek přináší. Nese sebou i příběh: Příběh o Snílkovi tak starý, že toliko uznávána sloní paměť nemůže s jistotou určit, zda to byla někdy pravda. Avšak každý tvor znal povídku o jednom Snílkovi, který celým svým srdcem toužil po jediném – Létat.

   Kam oko dohlédlo všude jen samé pruhy. Žádný z nich však nebyl stejný, každý byl jedinečný. Mezi všemi těmi proužky, se ale jeden tvoreček cítil ztracený. Bylo to ještě mládě. Narodilo se s něčím, co v jeho stádu nebylo obvyklé. Jako jediná zebra, mezi stovky jinými, neměl pruhy.

   Nikdo toho maličkého neoslovil jinak než Snílek. Však jméno pro něj bylo odpovídající. Měl více snů, než kdokoli z nás. Snil každý den, každou hodinu, každou minutu. Myšlenkami se brouzdal průzračnými vodopády někde na konci světa, nebo létal vysoko v bílých, načechraných mracích. Představoval si, jak sklouzává po duze a dopadá do hromady překrásně vonících květin. Avšak jeho nejoblíbenější představa, byla právě o létání. Snílek toužil jen po jediném. Mít křídla.

   Když stádo spáslo veškeré pastviny v okolí, jejich vůdce rozhodl, že je čas vydat se jinam. Snílek se těšil na svou první cestu, toužil poznat i jiná místa, a ta možnost se mu teď konečně naskytla. Vesele poskakoval kolem a řehtal, aby každý poznal, že je nedočkavostí bez sebe.

   Putovaly již druhý den, Snílek obdivoval krásy všech těch míst. Každý strom, skála – vše pro něj znamenalo objevení něčeho nového. Snažil se vštípit si to do paměti a uchovávat jako ten nejvzácnější z pokladů.

   Když konečně dorazily na nové pastviny, Snílek neváhal a rozeběhl se. Všude kam oko dohlédlo byla šťavnatá travička. Na horizontu spatřil nádherné barvy, zastavil se a pozoroval překrásný jev – Západ slunce. 

   Růžová, červená a žlutá se navzájem prolínaly a utvářely mnoho dalších odstínů. Nedokázal odtrhnout oči od té krásy. Cítil teplo a štěstí. Nic na světě mu nepřipadalo tak krásné, jako tohle. Uslyšel za sebou volání několika členů z jeho stáda, ale nechtěl promarnit jediný okamžik. Volání sílilo, ale on odmítal odtrhnout oči. Musel to vidět, až do samého konce. Ze slunce zbyl už jen malý kousek, čekal až zmizí. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, nechtěl ani mrknout ze strachu, že by to mohl promeškat. Náhle však byla tma. Pravidelné údery začaly pomalu ustávat, jejich intenzita byla čím dál tím slabší, až Snílkovo srdce udeřilo naposledy.

   Krajinu obestírá ticho. Ticho, jež přichází společně se smrtí, která čeká každého z nás. Snílkovo bílé bezvládné tělo, ležíc osamotě na zelené trávě, obchází hladová šelma. Ta, která zasadila smrtelnou ránu. Ránu, díky které neměl Snílek možnost nikdy spatřit poslední okamžik západu slunce.

   Kdybyste však posečkali ještě chvíli svými pohledy, na tento smutný děj. Kdybyste otevřely své oči a srdce. Zahlédli byste, jak Snílkovo tělo opouští jeho duše. Jemný stříbrný prach, který se postupně tvaroval, až získal podobu orla. Majestátní tvor rozpřáhl křídla a mocným mávnutím se vznesl vysoko k obloze.

   Snílek neměl možnost vidět západ slunce, ale splnil se mu jeho sen. Vzlétl vysoko k oblakům, až tam, kde se nachází ráj pro každého ze snílků.

citát nakonec (vlastní tvorba) 

Smrt není zlá, jeden zemře, aby druhý mohl žít. Mrtvý promění se v to, co živý nemá šanci zřít.

Děkuji za přečtení, hlasovat nemusíte :) 

Mnoho zdaru přátelé