OSMÁ SOUTĚŽÍCÍ: @Ashala20

Velmi zvláštní osobnost, dívka která ve mně vzbudila pocit zvědavosti

   Pokud vás toto dílo zaujme, neváhejte a podívejte se na její další tvorbu 

Poslední rodu

Nositelé

Ztracené srdce

Mocná

Nikdy není pozdě

Přeji příjemné čtení

Předem upozorňuji, vaše hlasování určuje budoucího výherce 

Locika

Asi každý víme, jak začíná můj příběh. Stará babice mě unese. Moji rodiče její útok předpokládaly a tak se opevnily.

Upřímně to ničemu nepomohlo. Stejně jsem zamčená v páchnoucí věži, kterou s ní sdílím. Moje matka mě chránila vlastním tělem a čarodějnice ji proklela. Mě si vzala a zmizela. Byla jsem malá a hloupá. Začala jsem jí říkat mami. No během dospívání jsem měla pár menších problémů.

Matka je šeredná, dokud se před ní neposadím. Každý den chce, abych jí zpívala tu ohranou písničku. Díky tomu je prakticky nesmrtelná. Škoda.

Od nějakého holuba na střeše vím, že byla unesena princezna. Další den byla ukradena její koruna.

To musel být pacholek, když jim s ní zmizel před očima.

Ten den jsem musela poklidit věž. To jde velmi těžce, když se vám všude na zemi válí vlasy a znovu rozhrabují smetený prach.

To zase celý večer budu vlasy umývat a česat. To mě někdo nemohl ostříhat?

Asi po půl hodině jsem měla jakž takž uklizeno a vrhla se na svoji oblíbenou činnost. Malování.

Nejlepší je výraz matky, když objeví další kus pomalované zdi. Vlastně k nezaplacení.

Slyšela jsem hluk od okna. Opatrně jsem nakoukla přes zídku. Stál tam nějaký chlap a v ruce držel tašku a povídal si s ní.

Určitě je to blázen.

Co to matka říkala o cizích lidech? Muži bla bla bla.

Vyšla jsem z mého úkrytu a on se otočil. Pomalu couval, dokud nevypadl z okna. Začala jsem se hrozně smát. Když mě to přešlo, rozhodla jsem se zkontrolovat, jestli je v pořádku.

Jenže to budu muset tam dolů.

Co mi ta zem asi udělá, sežere mě?

Teď ty vlasy získají uplatnění. Spustila jsem se po nich. Tak taková je svoboda.

Došla jsem k doposud ležícímu muži. Vedle něj ležela princeznina koruna. Opatrně jsem ji zvedla a zkusila jsem si ji nasadit. Padla jak zadek na hrnec.

Jenže má hroznou barvu. Kopla jsem do toho muže. Ten se probral, a když mě uviděl s korunou na hlavě řekl: „Vrať ji."

Zvedla jsem jedno obočí a odpověděla: „Odveď mě do města a já ti ji vrátím."

Nasupeně se zvedl a šli jsme.

O dva dny později jsem viděla město se zámkem. Dosud jsem si nesundala korunku z vlasů, které jsem měla za sebou jako obrovského hada. Ten muž se včera i představil: „Jsem Evžen."

U jednoho stánku jsem viděla nůžky, jenže neměla jsem na to odvahu. Kousek jsem ještě popošla, ale přede mnou se zjevila „maminka"

Dost nasupeně na mě koukala a Evžen řekl: „Čarodějnice, tě ukradla."

Takže ta koruna je moje? No to si snad dělá srandu.

Odněkud vytáhl nůž, jenže když ji chtěl bodnout, otočila ji a Evžen se napíchl sám.

Skácel se k zemi. Ihned jsem k němu běžela a začala s tou hroznou písničkou. Koukl na mě a z posledních sil vytáhl nůž z břicha a vlasy mi zkrátil.

Čarodějnice za mnou skučela a po chvíli se vypařila. Jenže to mu život nevrátí. Zkápla mi slza a on ožil.

Šli jsme najít rodiče. Na hrad.

@Ashala20  

Pokud se vám příběh líbí, neváhejte a hlasujte :)

Mnoho zdaru přátelé