1.září 1992
Bradavický expres
Anglie

Tak a je to tu,bráško.

Opět jedeme do Bradavic.

Pro mě peklo,pro tebe ráj.

Pro mě bolest,pro tebe radost.

A přesto tu teď s tebou hledám kupé,usmívám se od ucha k uchu a nadšeně přikyvuji všem tvým poznámkám o tom,jak moc se těšíš zpět do školy.

Opět je to falešný úsměv,falešná radost,ale to ty opět nepoznáváš.

Škoda,možná,kdyby sis všimnul,mohlo být vše jinak,ale já si stojím stále za svým.

Udělám pro tebe cokoliv, bráško.

Mám tě ráda,to si pamatuj!

Cesta ubíhá tak hezky,že téměř zapomínám na to,co mě za pár hodin čeká.

Seděli jsme v kupé s Harrym,Ronem a Hermionou.

Jestli se ptáš co já a Harry?

Já ho pořád tiše miluji,on mě bere jako kamarádku.
Chápu ho,na jeho místě bych dělala totéž.

Vlak zastavil a mé srdce poskočilo hrůzou.

Tak a opět to přichází...

Přede mnou se tyčí majestátný hrad,jakoby zdálky slyším vzdychání prváků,nad touto skvostnou stavbou.

Já před sebou nevidím hrad,vidím jen vězení, plné zlých věznitelů alias mých spolužáků.

Nasedám k vám do kočáru a jedeme.

Jedu směrem k mé další budoucnosti,k mému dalšímu utrpení,ale jedu s hlavou vztyčenou,jedu kvůli tobě, bráško...

..........

Tichý pláč přechází ve vzlykot.

Proč mu něco neřekla?Proč?

Odpověď zná...Udělala by pro něj cokoliv...

Stejně jako on by teď udělal cokoliv pro to,aby se mu jeho sestřička vrátila...

..........