Vyrůstala jsem spolu se svým dvojčetem Nevillem u naší babičky Augusty.

Spolu s ní jsme chodili do nemocnice Sv.Munga navštěvovat naše rodiče Franka a Alici Longbottomovi,které pár měsíců po našem narození umučila známá smrtijedka Bellatrix Lestrengová k šílenství.

Spolu s Nevillem jsme vždy byli čistokrevní kouzelníci,ale náš rod nebyl nijak významný a hlavně jsme neodsuzovali mudly a kouzelníky poloviční krve.

S babičkou to sice bylo fajn,ale občas z ní šel celkem strach a já slyšela už hodněkrát sousedy mluvit o tom,že je šílená...

Nevilla jsem měla z celé rodiny nejradši,i když všichni říkali,že je to doslova postrach.
Přesto jsem ho měla ráda.
Pořád něco zapomínal,ztrácel a ničil.

Měl hnědé vlasy a oči,větší nos a husté obočí.Pořád se nervózně třásl a v blízkosti dospělých většinou koktal.

Já jsem oproti němu byla úplně jiná.Měla jsem tmavě hnědé vlasy,hluboké čokoládové oči lemované hustými řasami,malý nos a jemné růžové rty.

V Bradavicích se ale vše změnilo.

Neville se i přes svou,ne zrovna hrdinskou,povahu během kouzelnické války proslavil zabitím Voldemortova hada.

Co se ale stalo se mnou jeho věčně usměvavou,havraspárskou sestřičkou?

Co se stalo s odstrčenou,nechtěnou a věčně smutnou sestrou nebelvírského hrdiny?

Řeknu vám svůj smutný,dosud neznámý příběh.

Příběh

Elisabeth Sofie Longbottomové