Jakmile já a Leon vyjdeme s kabinetu učitelky Angie směřujeme hned do naší třídy. Zvonilo, hodina matematiky už patnáct minut běží a já nemám nachystanou ani svou propisku, natož velmi těžkou matiku. To bude zase křiku...

Gregorio nás nejen, že nechá po škole ale také bych tipovala to, že nás sežere. Kdyby jen to, též i Leon se rozhodl, že mi můj život zkomplikuje. Zrovna když jsme procházeli kolem kabinetu pana učitela Gregoria mě Leon hbitě vzal za ruku a otočil si mě i čelem k sobě.

Violetta: Leone!!!
Leon: Nestíhám ti. A k tomu všemu si snad chtěla znát i pravdu, ne?
Violetta: Nejsem si jistá, jestli tu pravdu chci ještě znát.
Leon: Proč pak?
Violetta: Jsem si jistá, že by pravda všechno změnila. Nemám moc ráda změny a proto bude i možná lepší, když pravdu znát ani nebudu.
Leon: Bojíš se?
Violetta: Čeho bych se měla jako bát?? Jediný kdo tu teť a tady straší jsi jedině ty. Tebe se určitě nebojím. (Založí si ruce na prsou a pousměje se)
Leon: Ne ale mohla by jsi se do mě třeba zamilovat.
Violetta: Ha!! To jsi uhádl ty, egoisto!!
Leon: (Rozesměje se)
Violetta: Čemu se směješ??
Leon: Řekla si mi egoisto...
Violetta: Páni! Chceš to snad oslavit?? Když už jsme u té oslavy rovnou si můžeš požádat i o Nobelovu cenu.
Leon: Nobelovka za egoistu?
Violetta: Klidně! To už si však vymýšlíš sám za co si ji ty ,,necháš" udělit. Já osobně bych ještě přidala menší charakteristiku, aby jsi to měl v kompletní sestavě. A teď nás čeká matematika.

Matematika? Kdyby jen ta matika, nás k tomu všemu čeká i Gregorio. A měla jsem pravdu. Zrovna, když Gregorio něco vysvětloval jsme vcházeli do třídy, kdy se on na nás i zle podíval. A je to tady...

Gregorio: Copak? Slečna Castillo snad nemá hodinky, aby věděla, že už dvacet minut běží hodina a pan Vargas stejně tak?
Violetta: Omlouvám se. Já...
Leon: Byli jsme oba u učitelky Angie. Na chodbě se totiž strhla rvačka a Violetta u ní omdlela. Učitelka Angie nás proto vzala k sobě do kabinetu, aby zavolala jejím rodičům. Žádný rodič však není k zastižení, tak Violettu odvedu po vyučování domů.
Gregorio: Ach ano. O té rvačce jsem už slyšel. Pěkný kvítka ti páni kluci, že? Jinak jste si tu zmínku o doprovodu slečny Violetty mohl ušetřit, pane Vargasi. Nikdo tu totiž na žádné vaše rande není zvědavý. Nebo jste se snad chtěl pochlubit?
Violetta: Moment!!! My spolu ale nic...
Gregorio: Můžete začít už teť u tabule, pane Vargasi. Což slečna Castillo půjde k tabuli hned po vás.

A bylo to. Leon šel k tabuli a já se rozešla ke své lavici. V lavici též i vedle Francecsy jsem však dlouho nevydržela, jelikož mě Gregorio opět povolal k tabuli. U tabule jsem měla vyřešit matematickou rovnici, což s nesmyslných i vysokých čísel se mi točily mé hnědé panenky. I když jsem příklad nakonec nevypočítala a dostala další pětku, tak tato hodina mi konečně skončila. Nadešel čas však na přestávku, kdy mě i přišla navštívit naše královna talentu Ludmila a začala se svým vydařeným provokováním...

Ludmila: Ty si vážně omdlela, Violetto? (Se smíchem)
Nemyslíš si, že to tvé omdlévání je už tak trochu ubohé? (Provokativně) Jen aby si mi miláčka Leona neunavila, jelikož bych ti za to moc vděčná nebyla. Chudáček, tak milý k druhým ale sám na to doplácí. Víš co nechápu, že si tě můj Leon vůbec všiml. Neber si to osobně, Violetto ale připadá mi, že jsi někdy dost neviditelná. Jak to děláš, že si tě nikdo nevšímá?
Violetta: Prosím?
Ludmila: Ach promiň. Já zapomněla, že ty jsi pořád to neviditelné nic, co se jen nešikovně snaží dostat na vrchol věčné slávy.
Francesca: Ludmilo, jedna malá věc. Jsi mrcha.
Ludmila: Mrcha? To sedí spíše na tebe než na mě,  krávo
Leon: Přestaň, Ludmilo! Dávno jsis už řekla své a já nejsem žádný tvůj majetek.
Ludmila: (K Leonovi) Samozřejmě, že né miláčku. Uvidíme se později, zlatíčko. (K Violettě) A tobě Violetto radím, aby si zapomněla. Leon je můj a vždycky bude mým stálým přítelem.
Francesca: Tak potom chudák Leon. (Velmi tiše)
Ludmila: (Podívá se na Francescu) Máš pravdu. Chudák Leon, když se zahazuje s takovou nickou jako je Violetta. Nechápu jak tě může taková neviditelnost zajímat, Leone. A ještě něco má milá, Violetto. Nemyslí si, že ten song co tu Leon zpíval byl pro tebe.
Leon: Ludmilo!!!
Violetta: Ne. Buď v klidu, Ludmi. Já si raději už nic nemyslím. (S úsměvem)
Ludmila: Nikdy mi neříkej, Ludmi!!! Pokud mi ještě jednou řekneš Ludmi nebo zjistím, že spolu vy dva něco máte, tak to nebudu já kdo dopadne špatně, Violetto.
Leon: A dost!!! Jestli uvidím či uslyším, že Violettě  zase vyhrožuješ, tak to budeš právě ty kdo to velmi špatně odnese, Ludmilo. A teť vypadni!
Ludmila: (Odchází)

Odešla, zazvonilo na hodinu a já se nestihla s těch slov ani vzpamatovat, natož abych celou hodinu vnímala. Francesca, jež šla hned k tabuli byla také zkoušená. Dostala jedničku, šla si opět sednout a já se náhle ohlédla na Leona. Leon, jenž mi připadal že vůbec nevnímal se najednou na mě též podíval. Rychle jsem odvrátila své zvědavé oči a snažila se aspoň trochu vnímat dnešní chemii.

Celý den ve škole jsem se jinak výborně vyhýbala nejen Ludmile ale i Leonovi. Ludmily jsem se nebála jen jsem se děsila co presně Leon s Ludmilou má, když se už teť tak dobře znají. Možná mi na Leonovi přece jen záleží víc, než jak jsem si myslela. Jenže je to co cítím vůbec láska či jen malé nedůležité poblouznění? 

,,Crrr..." Hurá!

Poslední hodina se známým zvoněním skončila a já s Fran jsme v klidu vyšly ven na rozpálené sluníčko. Rozloučily jsme se a já se vydala po chodníku ke svému domovu. Ještě před tím mě však někdo chytl za loket a obrátil si mě k sobě tak abych mu schválně viděla do obličeje. Byl to Leon, který se smál od ucha k uchu až byl jeho úsměv roztomilý a zároveň i překrásný.

Violetta: Leone, mužů vědět co tě to zase napadlo? Já s těch tvých překvapení jednou zešílím.
Leon: Překvapení?
Violetta: Jo. Tím jak mě pořád chystáš za mojí ruku.
Leon: Pořád?? Dnes teprve jen dvakrát.
Violetta: I tak je to nebezpečné.
Leon: Nebezpečné? Tím myslíš Ludmilu? Nic ti neudělá. Ona totiž moc dobře ví, že by za ublížení velmi pykala.
Violetta: Jí jsem zrovna nemyslela ale to máš jedno. Co tedy potřebuješ?
Leon: Já? Já nic. Ty už si snad zapomněla?? Mám tě doprovodit domů
Violetta: Fajn. (Vysmekne se z Leonova sevření a pokračuje dál ve své cestě)
Leon: (Opět Violettu zastavuje) Ty se mi vyhýbaš? Proč?
Violetta: Proč jsi to všem to co se mi stalo řekl?
Leon: Já se ptal první.
Violetta: No a co, že jsi se ptal první. Já zase jako druhá, tak mi odpověz a odpovím ti i já.
Leon: (Povzdychne si) Kdybych neřekl, že si omdlela Gregorio by ti to spočítal.
Violetta: Mám pocit, že dnes u tabule mi ten pozdní příchod i tak oplatil. Kvůli tomu co jsi dnes řekl se mi smějí ještě víc, než předtím a já už nechci zažívat to co jsem zkrátka přežívala celé mé dětství.
Leon: To je ten důvod, proč se mi celý den úspěšně vyhýbaš?
Violetta: (Sklopí své oči k zemi) Možná...
Leon: (Pohladí Vio po tváři) Podívej se na mě, prosím.
Violetta: (Podívá se Leonovi do očí)
Leon: A teť řekni co tě trápí? Proč se mi chceš stále jen vyhýbat?
Violetta: Dobře. Řekni mi co všechno s Ludmilou vlastně máš?
Leon: Co? Co bych měl mít s Ludmilou?
Violetta: To já právě, že vůbec nevím, Leone. Nejenže se s Ludmilou velmi dobře znáš ale také ti říká miláčku, zlatíčko dokonce tě i nazývá svým přítelem. Přijde mi to dost divný, když si tu teprve první den.
Leon: (Chvíli mlčí) Poznal jsem ji před třemi lety, kdy jsem šel i s mojí sestrou do kino. Po filmu jsem do ní omylem vrazil a já na ní vylil pití, které jsem zrovna koupil. Na první pohled se mi zdála milá, vtipná i přátelská a proto jsem jí pozval, aby se šla s námi ještě projít. Jenže kdybych věděl, že je taková mrcha víckrát bych to neudělal. Začal jsem s Ludmilou chodit, docela jsem se s ní i bavil ale nikdy jsem jí nemiloval. I když v našem vztahu chyběla láska s Ludmilou jsem se rozejít nedokázal. Po necelém měsíci jsem začal zjišťovat, že Ludmila šikanuje nejen spolužáky ale i malé děti. Nic jsem neudělal. Dokuď Ludmila nepřišla i na mou sestru.
Violetta: Ludmila Camille ubližovala?
Leon: (Kývne hlavou) Hned jsem se s Ludmilou rozešel a odjel na dva roky do zahraničí. O Camillu jsem se nezajímal, jelikož jsem si myslel, že jí bez bráchy bude líp.
Violetta: A bylo?
Leon: Nevím. To mi Camilla nikdy neřekla. Kdo by ale smutnil pro bráchu, který to všechno způsobil?
Violetta: (Vezme Leona za ruku) Není to tvoje vina. Nemohl jsi vědět, že Ludmila je schopná někoho i šikanovat. Podle mě by jste si spolu měli promluvit a vyjasnit si co všechno se tenkrát vlastně stalo. Možná, že se tím i spousta věcí vyřeší.
Leon: Nechtěl jsem jí ublížit.
Violetta: Já vím.

Objala jsem Leona a on mi přátelské objetí též objetoval. Avšak v kamarádském kruhu to ale ani zdaleka nebylo. Hned jak jsem se totiž odtáhla jsem se zadívala do jeho velmi krásných očí a já náhle měla i nutkání ho políbit. Jelikož rty, na které jsem se též ráda dívala stály opravdu za ten pohled. Jenomže, když se Leon konečně se svými rty přibližoval jsem já nečekaně vyjekla ,,Musíme jít." A jak jsem tehdy řekla, tak jsem i udělala...