Šla jsem směrem k domovu společně s mlčícím Leonem. Ano přesně tak. Od té malé naší chvilky možného políbení je mezi námi hrobové ticho. Ticho a klid miluji, jenže to bych to nesměla být já, kdy se mé miluji mění na slovo nesnáším. Což se vlastně právě teť stalo...

,,Tak tady bydlím." Řeknu tiše zrovna, když stojíme před naší vilou.

,,Je někdo doma?" Zeptá se a mě tím velmi vyrazí dech.

A je to tady...

Jsem venku společně s masovým vrahem. Zabije mě?? I kdyby ano, tak čím? Bude to nůž, dýka, kulomet, bomba nebo dokonce i dynamit? Prolítne mi hlavou až moc možností na tuto chvíli.

Ach bože...

Je tolik myšlenek na tento moment a mě napadne zrovna ta rozhodující o mém životě. Zda tu kudlu doopravdy vytáhne nebo ne...

,,Vio??" Osloví mě náhle Leon. ,,,Děje se něco?? Jsi celá bledá. Je ti špatně??" Jak, že se mě to ptal? Stihnu se sama sebe ještě zeptat, když najednou vidím jen černou tmu před mýma očima. Zíram do prázdna, kdyby jen to, vidím opravdu kulový...

---

Ležím na známém bílém gauči s podepřenou hlavou třemi bílými polštáři. Světlo, které mi praží do očí mi kazí dokonalý rozhled po místnosti. Po deseti sekundách či více usoudím, že jsem asi doma. Mám však dost divný pocit. Jaký??? Zvláštní, jako bych někde v břiše poskytovala volný pobyt krásným tmavě modrým motýlům. Což by odpovídalo situaci, kdybych si samozřejmě něco pamatovala. Tiše si povzdychnu, nadechnu a pocítím hezkou přitažlivou vůní.

Kuchyně, Olga, oběd, hlad...

Jen čtyři slova, abych vstala, zamířila do kuchyně, opět si sedla a začala baštit to dobré jídlo od Olgy. Jenže při mém vstupu do kuchyně okamžitě strnu. Místo hladu mám v břiše miliony těch božích motýlku. Olga? Ne. V kuchyni u plotny přímo před mýma očima stojí Leon bez trička. Ježíši já opět omdlím. Červenám se!!! Kriste pane já rudnu snad i na zadku.

,,Ať mě nevykoukáš." Vytrhne mě usmívající se Leon z mého přemýšlení.

Přimhouřím oči. ,,Mám na tebe milion otázek." Vstyčím svůj ukazováček a Leon se na mě podívá.

,,Na mě??" Jen pokývám hlavou. ,,To aby si už začala. Milion otázek není sranda. Nemusela by si totiž stihnout všechny." Odpoví Leon jako vždy s úsměvem.

,,Především si obleč své tričko. Proč si vůbec oblečený jen do půl těla? Víš co by to bylo, kdyby tě tu můj otec takhle objevil?" Sjedu ho s mým šíleným hlasem. On se zasměje a ukáže na své mokré tričko na sušáku.
Protočím očima a jdu pro tmavo modrou košili do tátovi ložnice. ,,Tady. Tátova domácí ne moc oblíbená košile." Vezme si košili a tím se dotkne i mé ruky. Při jeho dotyku se zachvěji.

Podívám se jenom tak do jeho černých očí a naše pohledy se střetnou v jednom bodě. Stojíme na proti sobě, on se dívá na mě, já na něho a oba dva se se svými rty přibližujeme k sobě.

Že by jsme se políbili??

Ne...

Odvrátím pohled, udělám krok do zadu a mučivím avšak nezvyklým hláskem ze sebe vydám tuhle větu. ,,Obleč se ať tu nestrašíš s tím napůl nahým božím tělem. " A vydala se pro talíř s míchanými vajíčky, které byli připravené na lince. V tu chvíli jsem si moc neuvědomila, jaká slova jsem mu vlastně oznámila.

,,Boží??" Jakmile to mé uši zbystří, otočím se opět čelem k Leonovi. Opřená o kuchyňskou linku nechápavě zíram na Leona. Boží co?? Zřejmě nemusím zmiňovat to, že ho takřka nechápu. ,,Vážně si myslíš to co si řekla?" Mé obočí se mírně nadzvedlo do velmi svraštělé pozice. Leon ke mě přistoupil a jemně uchopil mojí pravou ruku. ,,Řekni mi pravdu." Dokončil, podíval se mi do očí a já měla co dělat, abych zatajila svojí nervozitu.

Co teď?? I kdybych věděla co jsem ze stresu vyřkla. Přiznala bych se k tomu??

Vždycky to otázkou začíná, jenže tento okamžik spíše otázkou končí. Nejenže se Leon pokusil o znovu políbení, což by se mu i možná podařilo ale něčí neplánovaný příchod s práce tomu ani zdaleka nepřál...