Po večeři jsem se sebrala, oblékla si Nebelvírskou šálu, protože už venku bylo chladněji, a šla.
Procházela jsem se nocí, na nebi zářilo asi tak milion hvězd co se na mě zezhora dívají.
Chtěla jsem být jednou z nich, chtěla jsem být hvězdou.
Měla jsem strach.... Strach z Voldemorta, často jsem o něm přemýšlela, věděla jsem, že se vrátí, cítila jsem to.
„Slečno Greenová, je už po večerce! Máte byt dávno ve své ložnici."vyrušil mne z přemýšlení hlas čterného netopýra.
Neotočila jsem se na něj ale klidně odpověděla:„Já vím."
Mlčel.
„Chtěla by jste být hvězdou."konstatoval.
Věděla jsem, že se mi dívá do hlavy, poznala jsem to.
„Ano."přikývla jsem a stále hleděla na oblohu.
Přišla dlouhá chvíle ticha... Ne toho "trapného" ale spíš toho:Není třeba nic říkat.
Po chvíli jsem se ale stejně ozvala.
„Tak já už půjdu."řekla jsem potichu, ani se na něj nepodívala, a odešla.
Když jsme přišla do pokoje všechno jsetm vyklopila Hermioně.
Byla to má nejlepší kamarádka a říkaly jsme si..... Tak nějak vzšechno.
„Rachel nemysli na něj!"zdůraznila  Mia.
„Ale...No ták... To nejde."zaškemrala jsem a Hermiona si povzdechla.