"Non ci crederai Marzia! (Tomu neuvěříš Marzio!)" vykřikl jsem, když jsem dorazil do mého pokoje. Rozhořčeně jsem se hodil na postel hned vedle ní a skryl jsem hlavu v přikrývkách.

"Che cosa? Cosa intendi? (Co? Co myslíš?)"

"Hádej, který blonďatý Američan se staví i se svou ženou a děckem na léto!"

"To snad ne."

"Ale jo!"

Těžce jsem vydechl a hlavu opět schoval k přikrývkám. Proč se mi musí zase ukazovat na oči? Bylo těžké dostat se ze situace, ve které jsem se kvůli němu ocitl. Byl jsem nešťastný, měl jsem deprese, sakra vždyť já se kvůli němu chtěl zabít! Chtěl jsem ukončit mou trpkou krátkou existenci na tomhle bezútěšném světě jenom kvůli němu a teď se mám tvářit, že jsem v pohodě?! Panovala mezi námi taková chemie, jakou jsem nikdy necítil, zamiloval jsem se a sakra se v něm sklamal. A on má teď přijet. I se ženou a dítětem. Mám se celé léto dívat na důvod nejhoršího období mého života a tvářit se, že ho rád vidím a jsem z toho spokojený. Nejsem. Vraždil bych.

Začalo se mi to všechno vracet. Všechno to hezké, ty pocity které jsem tehdy zažíval. Připravil mě o panictví. Byl první muž, ke kterému jsem něco cítil. Dřív jsem jen věděl ocenit mužskou krásu a přitažlivost, nikdy mě ale žádný nedonutil cítit to co on. Nikdy. Až on. Zamyslet se nad sebou, nad mou sexualitou. Nad tím, co cítím, co mám rád a co vlastně chci. Tím jak byl sebevědomí. Usměvaví. Byl jako sluníčko, které všem rozzáří den jen svým bytím a bez nějakého většího snažení. Byl od přírody pozitivní člověk, který byl schopný to přenášet na ostatní. I na mě. Jeho oči byli jako dva křišťály, modré a hluboké jako zafír z nejnižšího bodu oceánů. Jeho rty byli tak měkké a sladké. Ruce hladké a jejich dotyky tak jemné a zároveň pevné a jisté... A jeho tělo tak dobře pasovalo k tomu mému, když se se mnou spojil...

"Elio! Haloo! Mi senti?! (Elio! Haloo! Slyším mě?!)"

"Ah, sì. Cosa hai detto? (Ah, ano. Co si říkala?) " zeptal jsem se, nakolik jsem ani netušil, že na mě mluví. Až příliš jsem byl zaměstnaný představami o Oliverovi, kterého ale už vůbec neznám. Znal jsem ho já vůbec někdy? Ukázal mi někdy i svou skutečnou stránku, anebo jsem se doopravdy zamiloval jen do iluze o tom muži? Zamiloval jsem se do něj, anebo jen do představy o něm, kterou vytvořil v mé hlavě on sám tím, co mi ukázal?

Na tom přece nezáleží! Je to 7 let Elio! Neměl problém lhát ti! Neříct ti, že má dlouhodobý vztah! Využil tě! Všechno to tolik bolelo a ani neřekl promiň! Jediné co řekl bylo 'Máš štěstí že máš takového otce, ten můj by mě na jeho místě poslal přímo do polepšovny.' Hm, možná přesně to měl jeho otec udělat. Poslat ho do ústavu, anebo mu dát jiným způsobem za vyučenou, aby věděl, že lhaní a podvádění ostatním ubližuje.

"Ugh, Elio!" vykřikla frustrovaně Marzia.

"Ano ano! Promiň! Ale! Ugh! Jsem tak naštvaný a zároveň vím, že prostě-!"

"Já vím. Bolí to. A vím, že ještě nejsi za tím, znám tě. Pořád ho miluješ, svým způsobem ano. Stejně jak naposled co tu byl. Ale nemůžeš si tím znovu projít. Bojím se, že tentokrát by si to nemusel zvládnout. Máš přeci školu, rodiče, jsem tady já a Blake. Máš svůj život a spoustu lidí, kteří tě milují. A všichni jsme tu pro tebe Elio, a nechceme tě vidět trpět. Proto si myslím, že by bylo lepší vrátit se na intrák do Říma když tady bude."

"Upřímně to byla první věc, která mě napadla. Utéct od toho všeho, utéct od něj. Bylo by to asi to nejlepší a nejmoudřejší řešení. Ale bohužel, nejde to. Tak snadné to prostě není. Na tohle léto museli z internátu všichni pryč, protože ho předělávají. Nemůžu tam jít. Jednoduše jsem tady uvízl..." povzdechl jsem si.

Nechci ho vidět. Jeho hezkou ženu a malé dítě... Utrpení bylo být bez něj. Měl jsem 17, byl jsem mladý, labilní a zamilovaný. Teď mám 24, jsem těsně po mentálním zhroucení a jakž-takž venku z deprese a sebepoškozování, které mi on způsobil. Jak moc to teď bude bolet, vidět ho šťastného s někým jiným? Se ženou... Určitě je krásná. Jo, krásná, vtipná a chytrá. A jeho dítě nádherné, usměvavé a roztomilé. Rodinka jako vystřižená z knížky nebo časopisu.

"Marzio, nevyhnu se tomu. Jediné co teď můžu udělat je, že ho budu ignorovat. Completamente (Kompletně). Nic jiného mi nezbývá. Prostě se pokusím chovat jakoby se nic nedělo - jsem na léto doma a mým rodičům přijedou hosti, se kterými se já nemusím ani bavit. Tečka! Jste tu přece ty s Blakem, budu se věnovat vám." falešně jsem se usmál. Lépe jsem se uložil do postele a zavřel oči. Když si představím, že s ním tady budu muset trávit čas, mé srdce poskočí. Radostí a zároveň zděšením. Ta tupá ledová bolest je zpátky, ale pořád zde zůstává ten hezký pocit, když si vybavím jak mě líbal, hladil, objímal mě....

Jsem idiot. Že to pořád cítím, že se mi to pořád vybavuje, že na něj pořád myslím! Proč jen si nedokážu pomoct?! Proč už nemůžu sakra zapomenout?!

Svraštil jsem obočí a promnul si oči. Přisunul jsem se blíž k nočnímu stolku, na kterém byl umístěný popelník a zapálil jsem si cigaretu. Nadechl jsem se nikotinového kouře a hluboce vydechl. Už jsem z toho skutečně unavený. Už 7 let cítím tu samou bolest. Někdy je to lepší, někdy horší, chodí to v návalech, vlnách a nikdy to nečekám. Jak se vlny moře otírají do skalnatých břehů, tak se negativní myšlenky otírají o mě. Každou jednou myšlenkou, každou jednou vzpomínkou se vracím do toho léta. A pokaždé to bolí jinak.

On už je ale dávno a kompletně za tím. Vlastně se s tím nikdy srovnávat nemusel, podle něj bylo vždy vše v pořádku. Ano, on je v pořádku. A já bych měl být asi taky. Nebo se o to alespoň pokusit... S někým jiným. Blake by na to byl možná ideální. Je přibližně v mém věku, studujeme podobný obor na stejné univerzitě, máme mnoho společných zájmů a navíc o mě projevil skutečný zájem.. Je svobodný, jen jedna bývalá přítelkyně. Před pár týdny mě objal, poté políbil na tvář a řekl mi, že se mu líbím. Já ho požádal, aby to zatím nechal být. Protože v moment kdy to udělal, jsem nedokázal myslet na jiné, jak na Olivera a jak mě on líbal po tvářích.

Já vím, že to asi zní sobecky..

Ale bylo by opravdu tak špatné se na Blakovi zkusit zahojit? Zašít mé rány jeho polibky a doteky? Možná, že bychom pak spolu byli šťastní. Možná bych díky němu zapomněl úplně...

***
Pro představu, takhle nějak asi vypadá Blake:

(Cameron Porras)