Spolu s Blakem jsme tedy nakonec opravdu započali jeho 'ďábelský' plán alá 'Jak přimět chladného Američana žárlit'. Pokud se to teda dalo nazvat plánem. Neměli jsme žádné konkrétní kroky nebo postupy, žádné pořadí našich akcí, které by v Oliverovi přiměli bublat žárlivost.

Nechtěli jsme na to jít nejdříve nijak zhurta. Pěkně pomalu, 'přirozeně', zatím stačilo přilákat jeho pozornost. Začali jsme se spolu trošku víc ukazovat, u večeře jsme si vzájemně ujídali z talířů a neustále jsme po sobě pokukovali, vtipkovali, pořád jsme se jemně a hlavně 'nenápadně' dotýkali a potutelně se na sebe usmívali, nebo se spolu něčemu chichotali. Jako zamilované školačky. Ale to nebylo dostatečné. Občas to vypadalo, že si ani nevšiml, že spolu my dva něco máme. I když mu to možná prostě bylo jen jedno, jako celá má osoba.

Proto jsme se rozhodli přitvrdit. Teď zrovna sedíme venku na slunci, ve společném objetí se opíráme o strom a je nám dobře. Je skutečně nádherný den. Je teplo, ptáčci zpívají, kousek od nás sedí v trávě Ellie a hraje si s panenkami, matka společně s Mafaldou obírají meruňky a společně si hm-kají nějakou písničku. A já přemýšlím...

Usazený na trávníku, v Blakově objetí, se cítím skvěle. Vlastně, lépe jsem se už dlouho necítil. A přesně jak jsem očekával, Oliver byl mrazivější než kus ledu. Nevím, zda si vůbec všiml naší snahy o to, aby žárlil, ale nemluvili jsme spolu od našeho krátkého rozhovoru tehdy na chodbě. Od té doby jsme neprohodili ani slovo, vůbec nic. Začal jsem se sám sebe ptát, zda bych vlastně chtěl, aby opravdu začal žárlit. Chtěl bych, aby na Blaka žárlil?

Chci říct... Ovšem, že na něj pořád myslím. Přesně tak jako doteď, nezmizelo to a ani se to nezlepšilo. Pořád je tenhle Američan mou součástí. Na druhou stranu, s Blakem mi bylo neskutečně dobře. Všechna jeho pozornost a péče odváděla mou mysl od Olivera dokonale. Nedokázal jsem si ho vynachválit. Užívali jsme si snad vše, co život v Crema nabízel. A otevřeně. Žádné zakrádání se po nocích, ani lhaní všem do očí. Po večerech jsme chodili tančit, bavili jsme se a to bylo neskutečně úžasné... I když, kdyby to takové bylo i tehdy s Oliverem, možná by mě to bolelo o to víc. Ale přesto. Nejsem si jistý, co vlastně chci. Nakolik i když jsem s Blakem, dá se říct, spokojený, občas ve mě hlodají i špatné pocity. Někdy až vina, když vidím Oliverův obličej, i kdyby neměla.

A navíc. Co by se stalo, kdyby Oliver skutečně začal žárlit? Co by bylo potom? Vrátili bychom se k sobě? Začali by jsme se znova zakrádat po nocích, stýkat se všem za zády? Chtěl bych tohle vůbec? Snad by se mnou nepodvedl svou ženu, nebo ano? Je ženatý a má dceru sakra! Jedna hádka a zmíňka o rozvodu přece nic neznamená, pořád má Jenny! A co Ellie? Anebo by jeho žárlení stejně nic nezměnilo a on by to jednoduše nechal být? Možná by to vše ještě víc pokazilo, jestli je to teda ještě možné.

"Blaku...?"

"Sì amore mio? (Ano lásko moje?)"

"Non dovremmo fermarci? (Neměli bychom přestat?)" zeptal jsem se, zatímco jsem bříšky prstů přejížděl po jeho dlaních.

"Cosa ne pensi? (Co myslíš?)"

"Il piano. (Ten plán.)" řekl jsem. Blake na mě zmateně pohlédl a trochu si ode mě poodsedl.

"Come mai? (Proč?)"

Jen jsem pokrčil rameny a zvedl se z jeho objetí. Jeho dlaně mě na těle začali pálit a v hrudi se mi usadil nepříjemný tíživý pocit. Už zase. Zadíval jsem se před sebe, na náš dům, zrovna ve chvíli, kdy ze dveří vyšel táta spolu s Oliverem. Horlivě spolu hovořili, nejspíš o historii, tak jako vždy. Upřel jsem svůj pohled na blonďatého Američana a zamyslel se, co se mi na něm vlastně tak líbí. Co mě k němu pořád tolik tahá. A k mému zděšení mi došlo, že je to všechno.

I přestože je Blake krásný a přitažlivý, velice chytrý a pohledný mladý muž, na Olivera prostě nemá. Na něj v mých očích snad nikdo nemá. Není snad jediná věc, která by se mi na něm nelíbila anebo mě nepřitahovala. V jeho očích bych se mohl utopit. Jeho vlasy bych mohl hladit hodiny. Jeho rty byli tak svůdné a růžové, že líbat je musí být sladší než jakýkoliv zákusek. Jeho tělo řeckého boha bych dokázal obdivovat snad celou věčnost. Jeho dlouhé štíhlé prsty chci propletené s mými, jeho ústa chci cítit po celé mé hrudi, břichu, stehnech ...možná i někde jinde. A přesto zde sedím s Blakem a s Oliverem nemluvím. Přestože on je jednou z mých největších tužeb, vyhýbám se mu jako čert kříži. A on dělá to samé. Nemluvíme spolu, i když to je to jediné, co bych si skutečně přál. Aby se mnou mluvil, abychom měli alespoň pár krátkých rozhovorů. No jo, ale o čem? Měli bychom se spolu po všech těch letech ještě o čem bavit?

"Sto andando dentro. (Jdu dovnitř.)" oznámil jsem Blakovi a jednoduše odešel. Doufal jsem, že z tónu mého hlasu pochopí, že chci být teď sám a nepřeji si, aby za mnou chodil. Posledních pár dnů jsem dost zanedbával mé hraní, zda už na piánu nebo kytaře. Rozhodl jsem se pro veliké piáno uprostřed obýváku. Byl jsem rád, že všichni byli venku a užívali si slunce, protože tím pádem jsem s tou velikou mahagonovou nádherou zůstal sám. Úplně sám. Když je v domě tolik lidí, stěží jsem někdy osamotě. Nyní mi to trochu chybí.

Usadil jsem se a nejdříve klávesy jen jemně pohladil. Užíval si nerovnoměrný a poměrně hlučný zvuk, který z piána vyloudily.

Ani jsem nevěděl, co mě přimělo hrát zrovna tohle. Zda nostalgie, vzpomínky, anebo jen chuť vrátit to vše zpět. Mé prsty klouzali po jednotlivých klávesách a vytvářeli hudbu, mě tolik známou a přesto tak jedinečnou a jinou od všeho, co jsem kdy někomu hrál.

"Bach, tak jak by ho zahrál List kdyby pozměnil Boxovu verzi." ozvalo se, když jsem dohrál.

"...ty si to pamatuješ?" odpověděl jsem na Oliverovu poznámku. Ani jsem ho neslyšel vejít. Snažil jsem se nedat znát svůj obdiv, no opak byl pravdou. Překvapilo, udivilo a snad mě i potěšilo, že si na to vzpomíná.

"Ovšemže. Tvá hudba je něco neuvěřitelného, nezapomenutelného."

"Za to na mě si zapomněl dost rychle." řekl jsem neutrálním tónem se znuděným výrazem, který i tak nemohl vidět, protože svůj pohled jsem držel zabodnutý do piána. Nevím proč jsem něco takového řekl. Zda abych v něm vyvolal pocit viny, anebo snad abych sobě připomněl proč vlastně bych ho měl tolik nenávidět? Správně, měl. Proč to ale nedělám a nadále ho miluji, je stále záhadou.

Nic na to neřekl. V místnosti zůstalo takové ticho, že bylo až ohlušující. Měl jsem za to, že prostě odešel, a nechal mě zde sedět osamotě, jen s mými myšlenkami. Přesně, jak jsem si to původně přál. Tak jsem si s tím nedělal moc hlavu a raději začal přemýšlet, koho si zahrát nyní. Zda opět Bacha, anebo třeba i Šostakoviče, kterého však běžně nemám moc v lásce.

Tok mých myšlenek ale uťal opět Oliver, o kterém jsem si myslel, že odešel. Zjevil se za mnou jako duch, neslyšně prošel celou místnost až ke mě. Jeho ruce s hlasitým dunivým zvukem dopadli na klávesy piána přesně vedle mých. Měl mě v pasti, nemohl jsem utéct. Na zátylku jsem cítil jeho horký dech a i když se mě vůbec nedotýkal, pocit jeho statného svalnatého těla za mým byl tak známý a přesto tak jiný. Vyvolával ve mě pocit nervozity a zároveň klidu, pokud je to vůbec možné. Sklonil se dolů k mému uchu a tiše, tak abych to slyšel jen já, těžce vydechl: "Olivere."