Taehyung p. o. v.

Jimin celý uslzený a zpocený stále drtí moji ruku a snaží se dýchat, ale jde na něm vidět, že už mu docházejí síly. Nervózně se na něj dívám a snažím se ho uklidnit tím, že ho hladím po rameni, vlasech a tváři, do toho mu šeptám, že všechno bude dobré, že si vede dobře, ale mám pocit, že mě stejně moc nevnímá.

„Už to bude, Jimine. Ještě jednou pořádně zatlač." Oznámí nám Jennie a Jimin chtě nechtě pevně stiskne moji bolavou ruku a s bolestným zasténáním udělá, co mu Jennie řekla.

Křečovitě zavřu oči, když mou rukou projede nesnesitelná bolest z Jiminova stisknu, právě teď mám pocit, že moji ruku dorazil, ale vmžiku na nějakou bolest ruky zapomenu, když uslyším dětský pláč.

Šokovaně pohlédnu na Jennie, která drží novorozeně, a poté na Jimina, který s těžkým výdechem zakloní hlavu a zavře uslzené oči.

„Taehyungu, obětuj svoji bundu." Řekne Jennie a natáhne ke mně ruku. Hned si tenkou bundu sundám a podám jí brunetce, aby do ní mohla miminko zabalit. Poté ho opatrně podá Jiminovi do náruče, který se s výdechem zase rozbrečí, tentokrát ale štěstím.

„Oh, Jiminie, zvládl jsi to! Jsem na tebe pyšný." Řeknu s nadšením a líbnu ho na čelo. Jimin se celý vyřízený usměje a klubíčko bundy si k sobě víc přitiskne.

„Má kluka." Mrkne na mě Jennie a já se stejně tak vyřízený svalím na záda na zem a zasměju se.

„Fuu, páni! Ahhh, na tohle nadosmrti nezapomenu." Takhle ležím na zádech ještě chvíli, ale potom se rychle posadím, když u parkoviště na cestě začne přistávat vrtulník. Jsou tady.

„Oh, konečně!" zvolám vyskočím ze země. Z vrtulníku vyjde několik lidí s vestami a já poznám lékaře, kteří už si převezmou Jimina do svých rukou. Jennie na ně mávne a přijde k ženě, která taky z vrtulníku vystoupí. Ve stejnou chvíli i přijede Jinovo auto.

„JIMINIE! Lásko moje." Zvolá Yoongi a vyskočí z auta. Přiběhne k Jiminovi ležícímu na zemi s malým uzlíčkem v náruči.

„M-Máme klu-kluka." Řekne udýchaně a unaveně Jimin a Yoongi si s úsměvem utře oči, aby se ještě nerozbrečel. Vášnivě Jimina políbí a opatrně ho i s miminkem objeme. Jsem z nich nadšený, s úsměvem se otočím k autu, ale smích mě přejde, když nikde neuvidím Jungkooka.

„Yoongi? Kde je Kookie?" zeptám se vážně a on taky poklesne s úsměvem. Svraští obočí a lítostně se na mě podívá.

„Ten blázen si ho tam nechal, nemohl jsem nic dělat, zastřelil by ho, kdybych se o něco pokusil..." zaskočeně na něj pohlédnu. Moje srdce po téhle větě vynechá několik úderů a oči se mi zaplaví slzami.

„Musím pro něj..." šeptnu a už chci sednou do auta, ale Jin mě chytne za paži a zakroutí hlavou.

„Sám nikam nepůjdeš, pojedeme s tebou." Zamračím se na něj.

„Ne, Jine, vy odlétáte. Vrtulník už je tady a nebude čekat, protože Jimin musí hned do nemocnice, i to malé, co nejdřív, takže prostě odletíte, jasný? Slib mi, že nebudete čekat, jde mi o Jimina, potřebuju, aby se dostal do Tsingtao." Jin mě zaraženě sleduje a už chce něco říct, ale já mu přiložím ukazováček ke rtům.

„Nic neříkej, jen...slib mi, že hned odletíte."

„Tae...nemůžu tě tady přece nechat..."

„Hyung...já Jungkooka miluju víc, než cokoliv na světě a nehodlám ho nechat v zajetí toho hajzla. Nezdržujte Jimina, potřebuje odletět, tak mi to slib, že nebudete čekat." Jin polkne knedlík ve svém krku a nejistě přikývne hlavou.

„Dobře..."

„Děkuju...mám tě rád, hyung." Zašeptám a pevně ho obejmu. Nakonec se ale odtáhnu a nasednu do auta za volant. Zamračeně sešlápnu plyn a rychle vyjedu směrem k laborce. Naposledy se zadívám do zrcátka na vrtulník a ostatní, jak se mi ztrácejí z dohledu, ale hned to zatnu zuby a zadívám se před sebe na cestu.

„neboj, Jungkookie...jedu si pro tebe."

***

Zastavím před laborkou a vylezu ven z auta. Rychle zamířím ke vchodu a trochu se vyděsím, když všude uvidím ta mrtvá těla mužů ležících na zemi v každém koutu. Není to nejhezčí pohled. S polknutím se nahnu k jednomu tělu a vezmi pistoli ležící u jeho ruky.

Jediné štěstí, že dala Jennie Jungkookovi náhradní hodinky, aby i on mohl kdyžtak zavolat, teď v tom ale vidím jinou výhodu, můžu najít jeho polohu. Zapnu si ho a hned se mi ukáže malá mapka a puntík znázorňující polohu hodinek.

Projdu tichou chodbou k výtahu a dojedu do druhého patra. Je to tady tak tiché, to proto, že většina vojáků v uniformách leží na zemi s krvavými fleky na každém místě. Pomalu dojdu ke dveřím, kam mě hodinky vedou a otevřu dveře. Je tady ale ticho.

„Kookie?" šeptnu opatrně a vejdu do tmavé místnosti, ale v tu chvíli se na můj pohyb rozsvítí zářivky u stropu a osvítí celou místnost. Zadrhne se mi dech, když uvidím Jungkooka nahého a ležícího na břichu na pultu, ke kterému je i přivázaný nějakými pásy, aby se nemohl ani pohnout. Oči má zavázané šátkem, který je nasáklý jeho slzami. Celý se chvěje a roztřeseně dýchá.

„Jungkookie." Řeknu o něco hlasitěji, aby mě slyšel. Škubne sebou a hlavu nakloní tam, odkud zaslechl můj hlas.

„T-Tae? J-Jsi to t-ty?" vzlykne a já lítostně přikývnu.

„Jsem to já, bože, co to s tebou udělal." Zavrčím naštvaně a chci k němu doběhnout, ale někdo mě chytne pod krkem a přirazí ke zdi.

„Věděl jsem, že si pro něj někdo přijde," šeptne s úsměvem a pohlédne na moje zápěstí, „ach, a dokonce neutrální, výborně, takže ve svém výzkumu můžu pokračovat, ale nejprve se potřebuju trošku rozptýlit, to víš, pořád jen práce a práce, mm, jsem rád, že ses přišel podívat, jdeš akorát včas." Mrkne na mě a spoutá mi ruce stejným páskem, jako je přivázaný Jungkook.

„Ty nechutnej grázle! Se mnou si dělej, co chceš, ale Jungkooka pusť, uděláme dohodu? Pustíš ho a já se nechám, abys se mnou klidně experimentoval." Vyhrknu, ale Yun moje stáhnuté ruce připne za karabinu u pevného bílého stolu s různými baňkami a jiným náčiním.

„Hmm, jsi vtipný, tohle se mi nevyplatí, spíš to udělám po svém, ať chceš nebo ne, tak díky tobě najdu to sérum, ale první se trochu pobavím s touhle kurvičkou." Kývne hlavou směrem k Jungkookovi a poplácá mě po tváři.

„A tu pistol si taky raději vezmu k sobě." Zašeptá s úsměvem a vezme mi pistoli, kterou jsem měl zatrčenou za lemem kalhot. Položí ji na svůj stolek a přijde k Jungkookovi. Dlaní ho pohladí po celé délce jeho zad a Jungkook na to zareaguje vyděšeným vzlykem.

„Sice bych tady raději měl nějakou negativní holčinu, ale budeš mi muset postačit." Usměje se a plácne Jungkooka přes zadek.

„Ah! N-ne...p-prosím..." vydá ze sebe rozklepaným hlasem, a to ve mně začne vařit krev. Začnu se rozhlížet kolem sebe a můj zrak se zastaví na malém lékařském nožíku kousek od mých rukou. Natáhnu se pro něj, vyjde mi to taktak, ale dostanu ho a schovám si ho za záda, za kterými začnu přeřezávat pásek.

„Hmm, zajímalo by mě, jestli jsi už někomu kurvu dělal, nebo budu první?" zeptá se Yun a prsty mu začne pomalu přejíždět po páteři, až ke kostrči a opět k jeho zadečku.

„Ještě jednou mu takhle řekneš a já se neznám!" vyštěknu po něm, ale to ho jen rozesměje.

„Hmm, nedivil bych se, kdyby dělal kurvu zrovna tobě, ale nedivím se ani, že ho tak bráníš, takový kousek už se nemusí nikde najít, co?" řekne tiše a naráz do Jungkooka přirazí svými dvěma prsty.

Jungkook bolestně a zoufale zasténá a pustí ven další vzlyky. Zahryznu se do rtu a snažím se rychle přeříznout ten pásek, je mi zle z toho, že nemůžu Jungkooka zachránit, neměl jsem ho tady nechávat, teď jen tady stojím přivázaný ke skříňce, teda...prozatím. Oddychnu si, když ucítím, jak pásek povolil a já mám zase volné ruce.

Yun z Jungkooka prsty vytáhne a už se chystá k tomu hlavnímu, ale rychle po něm skočím a povalím ho na zem. Chci do něj zabodnout ten malý nožík, ale on moji ruku chytne a nožík odhodí.

„Huh, co zkoušíš, ty hajzle." Zašeptá u mého ucha a chce mi ruce zase přišpendlit za zády, ale silně ho kopnu do břicha, chytnu po první věci, co uvidím, což je dřevěná židle, a silně ho praštím do zátylku.

Omámený a v bolesti se sesype na zem a křečovitě se za místo chytne. Udeřím ho ještě jednou a přiběhnu k Jungkookovi. Rozvážu ho, sundám mu šátek z očí a přitisknu k sobě jeho rozklepané tělo.

„Oh, Kookie, jsi v pořádku?" optám se lítostně a pohladím ho po vlasech. On jen matně přikývne a svůj uslzený obličej zaboří do mého hrudníku.

„P-Přišel jsi p-pro mě..." vydá ze sebe a já ho do vlasů políbím.

„Jasně, že ano, nenechal bych tě tady ani za nic, teď ale musíme pryč." Chytnu po bílém plášti přehozeném přes stolek a zabalím do něj Jungkooka, aby nebyl nahý a nebyla zima. Chytnu ho za ruku a rozběhnu se s ním ke dveřím, ale někdo mě chytne za krk, do kterého mi i něco zabodne. Syknu bolestí a Yuna od sebe odstrčím. Ještě si všimnu injekce v jeho ruce, něco mi píchnul a teď mám i strach, co to bylo, protože se mi nějak zamotá hlava a všechno na chvilku uvidím rozmazaně. Neohrabaně chytnu po židli a opět s ní Yuna silně praštím, i když vím, že mu to nijak extra neublížilo, stačí to k získání času.

„Pojď, Kookie!" křiknu a rozběhnu se s ním ke dveřím. Vyletíme na chodbu, odkud už ale uslyšíme rychle kroky dalších mužů v uniformách, kteří nejspíš přežili a začnou po nás střílet. Taktak stačím s Jungkookem zalézt do náhodných dveří a zavřít za sebou.

„Oh, kurva...musíme se odtud nějak dostat, jinak je po nás." Šeptnu udýchaně a zatřepu hlavou, když se mi opět před očima všechno nějak zamlží a zhoupne. Ucítím ale, jak mě někdo lehce zatahal za rukáv.

„T-Tae..." šeptne Jungkook a já na něj pohlédnu. Vyděšeně na mě zírá, ale mě všechno dojde až po chvilce, co očima sjedu k jeho ruce, kterou tiskne ke svému břichu, jenž je sice zakryté pláštěm, ale podle rudé skvrny poznám, že ho někdo postřelil.