Cítím se tak hrozně moc nevyspaný, to bude asi tím, že jsem nikdy nevstával tak brzy. Zjistil jsem, že na sedm budu chodit do školy každý den, prý je to proto, aby se končilo přesně na oběd. Upravím si svoji košili, rychle si prohrábnu vlasy a otevřu dveře od bílé budovy porostlé okrasnými listy, které tady říkají škola pro neutrální.

Hned, co vejdu, musím se zastavit a s otevřenou pusou se rozhlédnout po prostorné chodbě s vysokým stropem a čistě bílými zdmi. Po chodbě prochází studenti i studentky, jsou v tichosti, nikdo se s nikým nijak nevybavuje, každý si jde svou cestou, zalézají do různých učeben, jejich kroky se přitom výrazně rozléhají po chodbě, ve které se právě nacházím.

„Pěkné, že?" ozve se za mnou chlapecký hlas a já si hned všimnu Hoseoka, opět tak upraveného, napřímeného a usměvavého. Vypadá jako někdo, komu se tady asi líbí, což ale nechápu, protože i když je to tady opravdu krásné, pravidla neutrálních jsou naprosto příšerná.

„Jo, docela jo, ale jen na oko."

„jen na oko? Proč myslíš?" povzdechnu si a pozvednu rameny.

„Pořád jsem na převýchově, musím se chovat, jako neutrální a...mě se ty pravidla prostě nelíbí, a to jsem ještě ani neslyšel všechna." Hoseok přikývne a rozhlédne se kolem.

„Nikdo z toho není nadšený, alespoň ne zezačátku, ale všichni si na to musíme zvyknout." Nic na to neřeknu, jen si naposledy prohlédnu studenty, kteří už za sebou zavírají dveře, za chvíli je sedm.

„tak pojď, půjdeme do učebny, kde se sejdeme společně s tvojí třídou, říkáte si jedničky, jak už jsi slyšel, jsi zamíchaný se studenty, kteří jsou možná starší, ale prodlužuje se jim ročník skrz slabý prospěch, nebo i...slabé chování. Ty na ně neber ohled, jsi prostě nováček." Řekne a zamíří ke schodům vedoucím nahoru. Bez řečí ho následuju až k bílým dveřím, které pomalu splývají se zdí, s číslem 33.

Vejdeme dovnitř a na chvíli se střetnu s pohledy asi patnácti studentů, kteří už sedí po jednom v lavicích a čekají, až zazvoní. Hoseok mě pobídne, abych si sedl dopředu, a on sám s sedne vedle mě.

„myslel jsem, že sedíme po jednom, když jsme ti neutrální."

„však ano, ale ty máš první týden právo sedět s tím, kdo ti byl přiřazen, aby ses mohl na cokoliv ptát, takže tě tady budu provázet celý týden, jinak bych byl samozřejmě ve své třídě, já už jednička nejsem, je mi osmnáct." Chápavě přikývnu a raději utichnu, když uslyším bimbání zvonu, po kterém se otevřou dveře, a v nich zástupce Hyun.

„Počkat, to jako nemáme nějakou přivítací hodinu, ale už se učíme?" Hoseok přikývne. „Huh? A co máme za hodinu? Já ani nemám učebnice..."

„nepanikař a podívej se do šuplíku pod lavicí, teď je etiketa pro neutrální, je to nejčastější hodina, denně ji budeš mít minimálně dvakrát." Zamračím se a otevřu šuplík pod lavicí. Všimnu si asi pěti učebnic a několik sešitů poskládaných do komínku s lístečkem, na kterém už je moje jméno.

„Teď si vytáhni tu zelenou." Oznámí mi Hoseok a já ho poslechnu. Vytáhnu zelenou učebnici s nápisem: Etiketa pro neutrální, část první.

„Dobrý den, studenti, dneska začneme pěkně zpříma, rád bych, aby nám někdo zopakoval základní pravidla neutrálních." Zvolá pan Hyun a Hoseok mi otevře učebnici, nalistuje první stránku a poukáže na seznam několika základních pravidel.

„Ty můžeš mít učebnici, jsi nový." Šepte Hoseok a já si hned nějaká pravidla začnu pročítat.

„Neutrální mají zákonem znemožněno mít jakýkoliv blízký poměr, jako je rodina, přátelství, partnerství. Neutrální mají zákonem znemožněno mít sexuální poměr s jakýmkoliv člověkem a taktéž znemožněno mít děti..." začnu si to šeptem pro sebe pročítat, ale vyleká mě, když mě pan Hyun osloví.

„Hmm, vidím, že tady nový student už pročítá, nechceš nám něco přečíst nahlas?" nejistě na něj kouknu, poté na Hoseoka, který ale s pousmáním kývne hlavou.

„Um, no...že neutrální nesmí být v jakémkoliv poměru?" pan Hyun přikývne, a ještě mě dodá.

„Přesně tak, to znamená, žádná rodina, žádné přátelství, žádné partnerství, všechno to máte v učebnici, tak budu rád, když se to už konečně naučíte nazpaměť, jako básničku, protože mnozí jste tady už delší dobu, že ano."

„Proč bych se to měl učit nazpaměť." Šeptnu si pro sebe, ale uším pana Hyuna to neuniklo.

„prosím? Mohl bys mi to zopakovat?" s polknutím k němu vzhlédnu a nejistě si promnu prsty.

„No...proč bych se to měl učit nazpaměť, když to stejně nedává smysl."

„Co ti na tom nedává smysl?"

„No, všechno. Nevím, proč by o nás mělo rozhodovat nějaké postavení podle nesmyslných testů, proč si prostě všichni nemůžeme být rovni. Já bych se třeba i rád zamiloval a měl s tou osobou rodinu, ale takhle mi v tom bude bránit jen nějaký hloupý zákon." Zmlknu, když ucítím Hoseokovu nohu, jak mě kope. Pan Hyun se nadechne a projede si mě pohledem.

„Nikdo z nás si to nevybral, Taehyungu, bohužel, nemůžeme s tím nic dělat, zákon je zákon, pokud bys tyto základní pravidla porušil, hrozilo by ti nejen vězení, ale v horším případě i trest smrti. Proto tohle neber na lehkou váhu a pokus se nějak smířit s tím, že tohle je teď tvůj život." Sklopím zrak a zakroutím hlavou.

„Ale...mě se to nelíbí, chci prostě domů a žít normálně..." špitnu. Čekal jsem, že na mě pan Hyun vyjede, ale místo toho si povzdechne a odejde od mé lavice.

„Chápu, že je to pro tebe těžké, jsi tady druhý den, ve škole první, ale brzy pochopíš, že ať nadáváš, jakkoliv a říkáš cokoliv, nic tím nezměníš. Vem si takové negativní. Ti jsou ve společnosti bráni jako věci, mnozí se k nim chovají otřesně, ale nic s tím neudělají." Oči se mi zaplaví slzami. Vzpomenu si na Jimina, jak se mu tam asi daří, no, asi ne moc dobře.

„Víte...měl jsem nejlepšího kamaráda, byl jako můj skoro bratr. Teď je na převýchově pro negativní. O to víc mě ten zákon štve, kdybych to byl jen já, ale proč Jimin." Pan Hyun se na mě zadívá, ale poté přikývne.

„Já to chápu, Taehyungu, ale budeš na něj muset zapomenout a soustředit se na sebe, ano?" nejistě kouknu na Hoseoka, který mě jen pobídne, abych souhlasil a já s povzdechnutím přikývnu hlavou.

„Ano..."