Jungkook p. o. v.

Zívnu si a otevřu oči. Kolem mě už je světlo a docela i teplo. Posadím se a rozhlédnu se okolo sebe. Taehyung vypadá opravdu roztomile, jak spí, musím se usmát. Sundám ze sebe deku a přehodím ji přes něj, zatím, co já si zapnu mikinu až ke krku a vyškrábu se na nohy.

Ostatní taky ještě spí, musí být asi hodně brzy. Já se ale cítím vyspaný, popravdě, ani hlad moc nemám, včera jsem se asi dost najedl toho opékaného chleba.

Přijdu k ohništi, abych se trochu víc ohřál, ale z včerejšího ohně tady zbyl jen jeden malinkatý plamínek, který přežívá na poslední ohořelé větvičce. Chci přiložit, ale kolem už nejsou žádné klacky, všechno se to včera nejspíš spálilo.

Opatrně projdu kolem našich věcí a kleknu si k Jinovi. Je natisknutý na Namjoona, jako klíště. Uchechtnu se a lehce do něj drbnu.

„Jine-hyung? Spíš ještě?" optám se jemně, ale Jin jen něco zamručí a převalí se na druhý bok. Hmm, takže jo. Nakloním hlavu na stranu a pohlédnu na umírající ohýnek.

„Jine-hyung, už skoro nehoří, nemělo by se přiložit?" Jin opět něco zamručí a vydechne přebytečný vzduch.

„Mm, tak...přilož." Zachraptí a já zakroutím hlavou.

„nemůžu, už nemáme klacky, ummm, mám pro nějaké dojít? Když už jsem vstal?" Přijde mi, že mě Jin vůbec neposlouchá, ale nakonec ještě se zavřenýma očima vydá chraplavý zvuk, který mi zní, jako souhlas. Usměju se a překročím všechny tašky s jídlem rozprostřené kolem.

„tak jo, něco donesu." Špitnu si spíš pro sebe a rozejdu se do lesa. Nechci chodit nějak daleko, tak už rovnou začnu sesbírávat větvičky kolem stromů. Přitom si pobrukuju nějakou neznámou melodii. Mám docela dobrou náladu, asi jsem se prostě dobře vyspal, ani moc nemyslím na to, že nás teď hledá policie.

Chci se zohnout pro další klacík, ale zastavím se v pohybu, když v křáku přede mnou něco zašustí a zakřupe. Chvíli jsem docela vyděšený a plánuju pomalý útěk, ale hned se musím zasmát, když z keře vyskočí divoký králík.

„Oh, ahoj, ty jsi mě vylekal." Šeptnu a kleknu si, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Je pěkný, ale rozhodně nevypadá jako já. Natáhnu k němu ruku, ale v tu chvíli ucukne a odhopsá někam do lesa.

„Počkej! Ušáčku!" zvolám, zahodím všechny klacíky, co jsem měl v ruce a rozeběhnu se jeho směrem. Proběhnu kolem několika stromů, ale zastavím se, když mi dojde dech a králík nikde.

„Ach jo, chtěl jsem si tě pohladit." Šeptnu si pro sebe trochu posmutněle a otočím se, abych se mohl vrátit, ale hrkne ve mně, když kolem uvidím jen stromy, stromy a stromy. Už ani nevím, kudy jsem probíhal, vydám se tedy prostě za nosem, ale přijde mi, že se tak víc ztrácím.

„Tae! Jine-hyung! Yoongi!" zvolám, ale i když se můj hlas rozlehne po celém okolí, nikdo se mi neozve zpátky. Začnu panikařit a zběsile koukat kolem sebe. Co když už je nenajdu? Co když mě najdou pozitivní, nesmím hulákat, třeba bych je tak akorát přilákal, nebo divokou zvěř bych přilákal.

„Uh..." hlavou se mi začnou honit ty nejhorší scénáře. Probíhám kolem stromů, ale všechno mi tady přijde úplně stejné.

„T-Tae..." šeptnu přes knedlík v krku a snažím se zahnat slzy. „Tae...už jsi vzhůru, že jo...a-a hledáš mě...že jo...a už jsi někde blízko, že-..." nedořeknu to. Nohou došlápnu na suché listí a já se skutálím z jakéhosi menšího svahu.

Když se konečně zastavím, chvíli zůstávám schoulený v klubíčku, ale nakonec zvednu hlavu, ze které mi spadne pár suchých lístků a malých větviček, které se mi při tom kotrmelci zapletly do vlasů.

Tady už těch stromů moc není, hlavně listy, přijde mi to tady takové otevřenější. Zalapám po dechu a rychle se chci vyškrábat na nohy, abych zmizel z tohoto neznámého místa, ale nepříjemně mi zapulsuje v kotníku. Bolestně zaskučím a svalím se zase k zemi.

„Au...to ne." Svraštím obočí a chytnu se za bolavé místo. „To ne, ne, ne...Tae! Prosím, řekni, že jsi někde tady! Uh...n-nemůžu vstát!" křiknu, ale do očí se mi nahrnou slzy, když se mi nic jiného než zašumění stromů, neozve. Co si to namlouvám, jistě ještě spí, ani neví o tom, že jsem se ztratil. Kdybych měl alespoň taky ty hodinky...

Někdo mi dlaněmi zakryje oči a já sebou leknutím škubnu, ale hned na to mi poskočí srdce štěstím.

„Tae?" vydechnu překvapeně, ale nikdo se mi neozve, teda, až po chvilce.

„Teď se nelekej, a hlavně nedělej žádné prudké pohyby,je ti to jasné?" šeptne těsně u mého ucha ženský hlas a já se strachy zahryznudo rtu, ani si neuvědomím, že jsem se začal klepat.

Opět se omlouvám za případné chyby, opravím je hned, co přijedu dneska domů :)