Otevřu dveře od auta a nechám ostatní ještě spát. Je docela brzy ráno, ale já jsem stejně vzhůru už delší dobu. Nemohl jsem vůbec spát, to proto, že jsem měl špatný pocit vůči Yoongimu a Hoseokovi. Jestli jsou teď na mě naštvaní, tak mají důvod. Dennodenně jim vykládám, jak máme všechno pod kontrolou, jak je to všechno dobrý, přitom sám nevím, co bude zítra.

Co je ale na tom špatného, že se snažím utišit ty citlivější, jako je Jungkook a Jimin, nechci, aby měli strach, nebudu jim přece vykládat, jak vůbec nevím, co bude, jak se obávám nejhoršího...naši rodiče nám už zařizují odvoz, věřím tomu, nenechali by nás tady, věřím, že bude všechno v pohodě.

Zachvěju se ranním chladem a stáhnu si rukávy od mikiny níž, až po konečky prstů. Posadím se na pařez kousek od auta a zahledím se na stromy kolem nás. Musím na chvíli zavřít oči, cítím na sobě hroznou únavu, ale vím, že bych neusnul, i kdybych opravdu chtěl.

„Ahoj," zaslechnu známý hlas kousek ode mě. Otevřu oči a pohlédnu na Jina, jak si sedá vedle mě do trávy, „Můžu?" optá se pro jistotu, než se úplně uvelebí, ale já s pousmáním přikývnu.

„Jsi vzhůru nějak brzy." Zašeptá a já přikývnu.

„Vím, skoro jsem nespal." Jin si povzdechne a pohladí mě po paži.

„To kvůli nim?" optá se tiše a hlavou kývne směrem k autům. Odvrátím zrak, ale tohle Jin hned pochopí, jako souhlas. „Tae. Není to tvoje chyba. Jestli jsou na tebe ostatní naštvaní, tak ať jsou, neber si jejich názory osobně. Oba víme, že se snažíš jen ochránit svoje nejbližší, ale dny nám teď jaksi nepřejí. Zůstaň hlavou vzhůru, jo?" chvíli ho jen posmutněle pozoruju, ale nakonec se donutím k pousmání a přikývnu.

„Jo...díky, hyung." Jin se usměje, pohladí mě po vlasech a vstane.

„No, jdu pro nějaké dřevo, uděláme si ohniště." Přikývnu a zaposlouchám se do jeho kroků, jak se ode mě vzdalují. Opět zavřu oči a podepřu si bradu dlaní. Uklidňuje mě zpěv ptáků kolem, šumění stromů i moře, protože je nedaleko pláž. Nakonec bych i přeci jen usnul, ale nějaké dlaně mi překryjí oči. Zasměju se.

„Kookie? Už jsi vzhůru?" optám se a dlaně z mých očích zmizí. Pohlédnu vedle sebe. Jungkook zabalený v dece už si ke mně přisedává, tak mu udělám trochu místa na svém pařezu.

„U-hum, ale docela jsem se lekl, když jsem kolem auta uviděl jen stromy a ty nikde." Pronese a opře se o moje rameno hlavou.

„Heh, včera jsi usnul, tak ani nevíš, že jsme už dojeli do lesa. Mm, vyspal ses alespoň dobře?" Jungkook přikývne a víc se do deky zavrtá, když nás ovane chladný vánek. Omotám kolem něj paži a přitisknu ho na sebe, abych ho taky trochu zahřál a líbnu ho na rty.

„Jsi sladký." Šeptnu a Jungkook mě praští do ramene.

„Uh! Nech toho, nebo se budu zase červenat." Nafoukne tváře, ale hned na to se usměje a polibek na rty mi oplatí. Chvíli vypadá spokojeně, ale z vteřiny na vteřinu se jeho výraz změní a on na mě koukne posmutnělýma očima.

„Tae...bojím se, že nás chytí. Nemůžeme se přece schovávat věčně." Zamračím se a pohladím ho po líčku.

„Kookie, nechytí nás, nebudeme se schovávat věčně, jen do té doby, dokud pro nás nepřijede ta společnost."

„A co když nepřijedou? Třeba má Yoongi pravdu..."

„Yoongi mele z cesty." Řeknu rázně, ale hned na to sklopím hlavu. „Kookie, prosím, potřebuju, aby mi alespoň někdo věřil. Přijedou pro nás, protože tam jsou moji rodiče, jasný? Potřebuju, abys mi alespoň ty věřil, že to zvládneme." Jungkook má svoje oči zabodnuté v těch mých, vůbec nevím, co se mu teď honí hlavou, ale oddechnu si, když se usměje a obejme mě kolem ramen.

„Tae, já ti přece věřím, cítím se s tebou v bezpečí." Obejmu ho nazpátek a začnu se hlavou lísat k jeho krku, na který ho poté párkrát líbnu.

„Děkuji."

***

Pomalu je čas oběda a Jinovi se konečně podařilo rozhořet naše ohniště, které nás teď asi bude nějakou dobu udržovat při teple a světlu. Alespoň teda na večer, teď je i docela příjemně, takhle v poledne.

„Ohřeju teda nad ohněm fazole?" optá se Jin a my jen s menšími úšklebky přikývneme. Yoongi si ale samozřejmě neodpustí nějakou svoji narážku.

„Bezva, takže teď budeme přežívat na fazolích, to bych se raději nechal dobrovolně oběsit." Řekne to směrem ke mně a Jimin ho opatrně pohladí po rameni, aby ho trochu uklidnil. Povzdechnu si a vstanu z pařezu, na kterém jsem seděl.

„Taehyungu? Kam jdeš." Ozve se hned Jin a já mávnu rukou.

„Jen se jdu projít, nebudu tady chvíli oxidovat, aby se pan Yoongi mohl najíst." Řeknu povrchním tónem a rozejdu se dál do lesa. Ani nevnímám, jak se mě Jin snaží zastavit svými útěchami.

„Yoongi, proč ho nenecháš na pokoji...Tae! Pojď sem, on tak nemyslel!" zvolá Jimin, ale já se pro sebe ironicky zasměju a dál pokračuju. Jasně, nemyslel, zrovna on to myslel až moc vážně. Překročím několik klacíků a kořenů ze stromů, dokud se nedostanu dostatečně daleko ode všech.

Sednu si na zem a přitáhnu k sobě kolena, o ně si opřu bradu a rozmrkám slzy. Stejně mi jich pár steče. V poslední době jsem jakýsi citlivý. Co jen dělám špatně.

Ucítím dlaně na mých očích, opět. Tentokrát mi ale do smíchu moc není, takže si jen povzdechnu a dlaně si z očí oddělám.

„Běž se najíst, Jungkookie, chci být sám."

„Nechci, abys byl smutný...um, ty i pláčeš?" zakroutím hlavou a rukávem si rychle setřu slzy z obličeje.

„Ne, jen mi něco spadlo do oka." Jungkook se zasměje.

„Jo, tuhle výmluvu jsem taky kdysi používal, no, pak už to bylo divné, když mi neustále něco padalo do očí, tak jsem se vymlouvat přestal, nemělo to cenu. Heh, jsem hrozná citlivka." Chvíli na něj hledím, ale pak se neudržím a zasměju se.

„Kookie, nejsi citlivka, jsi jen hodně rozkošný a křehký králíček, který mě vždycky dokáže rozveselit, že?" Jungkook nafoukne tváře a zakroutí hlavou.

„Nejsem králíček! Náhodou jsem nosil rovnátka, tak už mi snad zuby nevyčuhují, ne?" zasměju se a rozcuchám mu vlasy.

„To není jen zuby, vypadáš tak celkově, už ti chybí jen chundelatá ouška." Jungkook ještě chvíli dělá uraženého, ale poté se usměje a stiskne moji ruku.

„Vůbec tak nevypadám, ale pokud ti to spraví náladu, tak mi tak klidně říkej." Usměju se a pevně ho obejmu. Obličej zabořím mezi jeho krk a rameno.

„TY mi dokážeš spravit náladu. Moc tě miluju, Kookie." Jungkook spokojeně vydechne a nechá se dál objímat.

„Já tebe taky, Tae. A neboj, s Yoongim se to jistě spraví." Povzdechnu si.

„Mm, možná až se dostaneme do bezpečí rovnoprávné společnosti, pak na mě třeba nebude mít narážky, do té doby mi ale nedá pokoj."

„Jistě ano, ale musíš ho pochopit, on je takový, prostě...to, že mu řekneš, že už pro nás jistě jednou, protože tam máš rodiče, mu moc nepomůže. Navíc, má strach o Jimina."

„Ale vždyť to já vím, jenom...uhm, nemusí tak dávat najevo moji chybu. Mm, ale nebavme se o tomhle, potřebuju se odreagovat, takže...tiché a dlouhé obětí mi bude stačit." Jungkook se zasměje a naše objetí ještě zpevní, dál ale nic neříká.