Jungkook p. o. v.

Zívnu si a přetočím se na záda. Oslní mě ale sluneční světlo, tak pomalu otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Taehyung leží vedle mě, už je taky vzhůru a hraje si s hodinkami. Jen co si mě ale všimne, zahodí hodinky do peřiny a posadí se.

„Kookie? Ahoj...jak je ti?" optá se mě hned a já se musím pousmát. Je tak starostlivý. Promnu si oči a taky se posadím.

„Mm, ahoj, je mi líp, vlastně...už ani nevím, že jsem nějakou alergickou reakci měl, je mi dobře." Taehyung si oddechne a pohladí mě po líčku.

„To jsem rád, měl jsem opravdu strach, protože taková alergická reakce není vůbec žádná sranda. Slibuju, že už se to nestane, budu si dávat pozor, co ti dávám, abych tě zase nějak neohrozil na životě." Povzdechnu si a obejmu ho kolem ramen.

„Tae...ty jsi mě neohrozil. Nemůžeš za to, ani Jimin, ani nikdo jiný. Navíc...už je mi opravdu dobře, tak to nemusíme dál řešit, jo?" Taehyung se zasměje a líbne mě na čelo.

„Dobře, ale i tak si budu dávat pozor." Usměju se a kývnu na souhlas, povysunu ale spodní ret, když mi zakručí v břichu. Nedivím se, že mám prázdný žaludek, když jsem včera všechno vyzvracel.

„Heh, máš hlad?" přikývnu na souhlas a shodím ze sebe peřinu.

„Jo, pořádný, potřebuju nutně něco sníst, ale...už ne žádné broskve, prosím." Taehyung se zasměje a pomůže mi vstát z postele. Společně vyjdeme ven z pokoje a zamíříme ke schodům, odkud už slyšíme hlasy ostatních.

„Tak to zkus ještě jednou, Jine."

„Jasně, že to zkusím ještě několikrát, ale jak říkám, zatím se mi stále přerušuje signál."

„Říkali, že nás kontaktují."

„Já vím, já vím, hlavně žádné dohady zase, jo? Děkuji." Přijdeme s Taehyungem do jakési malé jídelny, jen s třemi stoly, u jednoho z nich už sedí Jin, něco kliká do hodinek, naproti němu sedí Hoseok a Yoongi, zatím, co u vedlejšího stolu snídá Namjoon a Jimin.

„Ehm, ehm, dobré ráno." Upozorní na nás Taehyung a posadí se ke stolu vedle Jimina, já ho hned následuju a posadím se naproti němu, vedle Namjoona.

„Oh, dobré, konečně jste vzhůru, Kooku, jak jsi na tom?" optá se hned Jin a já se pousměju.

„Je mi dobře, ummm...děkuju za pomoc, Jine-hyung." Jin se uculí a máchne rukou.

„Ohh, neděkuj, dítě, rád jsem pomohl. Hlavně, že už jsi v pořádku. V ledničce jsou ještě nějaké jogurty, tak si můžeš vzít, nebo tady jsou koláče, na co máš chuť." Opět mi zakručí v břichu, když uvidím tvarohové koláče na talíři u Jina a ostatních. Stydlivě se pro jeden natáhnu, ale Yoongi se zasměje a přisune ke mně celý talíř.

„Vezmi si to k sobě celé, myslím, že už to nikdo jíst nebude."

„Díky, hyung." Převezmu si talíř a položím ho na náš stůl. I Taehyung se pro jeden nahne.

„Jine? Jak to vypadá s tím převozem?" zvolá Taehyung a já se zvědavě na Jina taky otočím. Vypadá ale celkem sklesle. Povzdechne si a zakroutí hlavou.

„Nejde mi nikomu zavolat, pořád se mi přerušuje signál, nevím, jestli je to tím, že jsou teď v chráněné oblasti, ještě k tomu daleko od nás, co já vím, ale nejspíš budeme muset počkat, až zavolají oni nám."

„Jestli vůbec zavolají." Cekne Yoongi. Posmutněle se zakousnu do koláče a svraštím obočí. To teda nejsou moc dobré zprávy, ale pořád si musím říkat, že jsem tady s Taehyungem a všemi ostatními, takže se mi nic nestane.

„Nemůže to být třeba kvůli té bouřce? Sice neprší, ale dost tam fouká a pršet má ještě dost, dneska obzvlášť." Řekne Taehyung a Jin přikývne.

„Taky mě to napadlo, no, doufejme, že to je jen tím, no...snad se brzy spojíme, třeba nám už dávno náhradní odvoz poslali."

„O tom pochybuju." Šeptne opět Yoongi a Jin ho propálí pohledem.

„Přestaň být pořád tak pesimistický. Hele, víš co? Pojedeš se mnou do obchodu, potřebujeme nějaké jídlo, tak jestli chceš jíst taky, pomůžeš mi s tím." Yoongi se zamračí.

„Proč já, vezmi si s sebou Namjoona, ten se teď s tebou nějak moc kamarádíčkuje." Zasměju se, když se z toho Namjoon zakašle, a celý červený zakroutí hlavou. Jin ale stejně odmítne a poplácá Yoongiho po rameni.

„Pojedeš ty, protože jsi taky pozitivní, ostatní tady zůstanou, těch pár hodin to tady snad nějak zvládnou." Yoongi ho chvíli zamračeně pozoruje, ale nakonec si odfrkne a vstane ze židle.

„Tsh, tak fajn, ale budu řídit."

***

Klečím na židli s rukama opřenýma o parapet. Koukám z okna na auto, které si mi pomalu ztrácí z dohledu. Snad budou v pořádku. Venku fouká opravdu hodně, už je jen otázka času, kdy začne i pořádně pršet. Odtud i krásně vidím na moře a docela mě děsí, jak rozbouřené jsou vlny, nedivím se, že odpluli dřív, v tomhle bych taky nechtěl být na lodi.

Něčí dlaně mi zakryjí oči a já se zasměju.

„Tae?" dotyčný se taky zasměje a já rozeznám jeho krásný hlas.

„Co když to není Tae." Pronese tajemně, přitom mi stále dlaněmi zakrývá oči.

„Hah, a kdo jiný má tak úžasný hlas než můj Tae." Chvíli je ticho, ale poté ucítím jemný polibek na mém krku. Konečně dlaně oddělá a já se k němu můžu otočit čelem.

„To jsi řekl hezky, a kdo jiný je tak sladký než můj Kookie." Zašeptá a líbne mě na rty.

Mám zavřené oči a do polibku se párkrát usměju, ale když oči otevřu a uvidím u dveří stát Hoseoka s kamenným výrazem, raději se od Taehyunga odtáhnu a vstanu ze židle.

„Ummm, jdu se podívat za Jiminem..." vydám ze sebe tak, aby to slyšel i Hoseok a rychle vyběhnu z jídelny, přitom Hoseoka obejdu velkým obloukem. Není to tak, že bych ho neměl rád, ale mám pocit, že on nemá rád mě, nebo...spíš ho stále štve, že jsme s Taehyungem spolu, a navíc trčíme někde v přístavu, přitom jsme už dávno mohli být v Tsingtao.

„Co máš za problém, Hoseoku?" vyštěkne Taehyung, a to mě donutí zastavit na schodech a zaposlouchat se do rozhovoru.

„Já? Co bych měl mít za problém. Prostě jsem si přišel pro pití, nevím, co to do toho dítěte vjelo."

„Odešel, protože jsi ty přišel, to není náhoda. Hele, vím, že nejsi nadšený z toho, že jsi opustil školu neutrálních, a taky, že já a Kookie spolu chodíme, ale teď už je to jedno, jsme vyhnanci, jasný? Yoongi a Jimin spolu dokonce čekají miminko, a komu to vadí, mě ne."

„mě taky ne, protože oni nejsou z mojí školy, ale ty a Namjoon jste, proto se o tebe víc starám, pořád se může všechno pokazit, pořád nejsme v bezpečí, proto by ses měl podle toho trochu chovat, Taehyungu..."

„Přestaň se o mě tak starat, nejsi ani můj bratr, ani můj otec, ani žádná jiná rodina! Miluju Jungkooka, klidně to vykřičím na celé okolo, a ty s tím nic neuděláš!"

„Fajn! Tak si kvůli němu třeba chcípni! Myslíš, že se z té tvojí odvahy všichni posadí na zadek? Nejsi v žádném filmu, Taehyungu, ale chápu, proč jste spolu, v hlavě jsi totiž stejné děcko, jako je on. Bože...měl jsem zůstat v Busanu."

„Jo, to jsi asi měl." Šeptne chladně Taehyung. Uslyším kroky blížící se ke schodům, proto rychle zaběhnu do chodby a zalezu na záchod. Přijdu k umyvadlu, o které se opřu a pustím ven slzy.

Je mi hrozně. Cítím se špatně vůči Hoseokovi. Všechny ty jejich hádky...jsou kvůli mně. Hoseok se snaží ochránit svoji kategorii, ale pletu se do toho já. Strašně mě to mrzí, nechci, aby se kvůli mně hádali, ani nechci, aby mě Hoseok viděl nějak špatně.

Otřu si slzy a opláchnu si obličej, aby Taehyung nepoznal, že jsem brečel, akorát by se na Hoseoka ještě víc naštval, a to já nechci. Utřu se do svého trička a s nádechem vyjdu ven ze záchodů, málem se ale srazím s někým, kdo na záchody zrovna míří. Ztuhnu, když uvidím Hoseoka, který na mě jen letmo koukne, poté mě obejde a ztratí se za dveřmi záchodů. Zůstanu přede dveřmi šokovaně, ale i lítostně stát, protože jestli jsem dobře viděl, tak Hoseok brečel.

„Kookie? Tady jsi." Vyhrkne Taehyung a přiběhne ke mně. „Hele, Hoseoka si nevšímej, je jen hrozně závislý na pravidlech, ale...jinak není zlý." Přikývnu a chytnu Taehyunga za ruku.

„Já vím, Hoseok...má právo se o sebe i o svou kategorii strachovat, nemám mu to za zlé, pojď, půjdeme za tím Jiminem, jistě odpočívá a nechci, aby byl v pokoji sám." Řeknu s trochou předstírané pozitivity a už táhnu Taehyunga ke schodům.