Taehyung p. o. v.

Nervózně se podívám na hodinky a zamračím se. Jungkook je na tom záchodě už docela dlouho, to se mi vůbec nelíbí. Pohlédnu na ostatní, vypadají celkem klidně, pomalu už se ale balí, pravda, měli bychom jet, ale Jungkook stále nejde, ani v dálce ho nevidím.

„Kluci, Kookie se pořád nevrátil." Všichni zpozorní a Yoongi se zadívá směrem, odkud jde vidět menší budova.

„nebylo mu taky špatně?" optá se, ale já pozvednu rameny a vstanu z lavičky.

„To nevím, ale nemám z toho dobrý pocit. Jdu za ním." Řeknu rozhodně a už se rozejdu směrem k budově, hned mě následuje Yoongi, který má nejspíš o Jungkooka stejný strach, jako já. Už jsme skoro u budovy, ale zarazím se, když si všimnu zaparkovaného auta s rozbitým oknem. Neříkal Jungkook, že...

„N-Ne! P-Prosím...n-nechte mě!" zaslechnu zoufalý křik vycházející od dveří budovy. S Yoongim se na sebe vyděšeně a zamračeně podíváme a přiběhneme ke dveřím.

„Tohle tě naučí nezdrhat. Doma tě dám na řetěz, jako čokla!" Od dveří uslyším mužský hlas a pláč, který mi je až moc povědomý. Sepnu ruce v pěst a zatnu čelist.

„ty hajzle..." procedím skrz zatnuté zuby a naštvaně rozrazím dveře. V mém mozku se rozezní hlasitá siréna, když uvidím zarostlého třicátníka s odepnutým poklopcem a pod ním uslzeného Jungkooka, jak se ze všech sil snaží ubránit svoje boxerky, aby neskončily stejně, jako jeho kalhoty – na druhém konci záchodů.

„Dobrý, hoši, pokračujte, jsem jeho kupec." Řekne docela klidně muž a vrátí se s pohledem zpět k rozklepanému Jungkookovi. Je to hrozné, ale kdyby tohle řekl náhodným pozitivním, tak je opravdu obejdou a nebudou nic řešit.

Přijdu k němu a vrazím mu pořádnou silou pěstí do nosu, až sebou švihne o protější stěnu.

„A já jsem jeho přítel, ty nechutné prase!" křiknu a vrazím mu další. Hned ke mně přispěchá Yoongi, který si nejspíš také potřebuje vybít vztek.

„Jo, a já jsem jeho bratr!" Praští ho do obličeje, do břicha, a nakonec ho kopne i mezi rozepnutý poklopec. Muž se v bolestech dobelhá ke dveřím, věnuje nám zlostný pohled, ale nakonec se ze záchodů úplně vytratí.

„Kookie, jsi celý?" optám se ho hned, jak k němu doběhnu. Je schoulený v rohu a tiskne k sobě holé nohy. Yoongi mu podá kalhoty, které si Jungkook hned začne oblékat, ale nepřestává vzlykat. Když na sebe kalhoty konečně natáhne, pevně ho k sobě přitisknu a začnu se s ním pohupovat ze strany na stranu. I Yoongi mu položí dlaň na záda.

„Už je to dobrý, jsme tady s tebou, nic se ti nestane, neplakej." Snažím se ho utišit a začíná se mi to dařit. Jungkook se pomalu uklidní, ale dál se mě pevně drží s obličejem zavrtaným v mém hrudníku.

„O-Omlouvám s-se..." vyjde z něj a to mě, i Yoongiho, zarazí. Odtáhnu si ho od sebe, abych na něj viděl a palci mu setřu slzy z tváří.

„Za co se omlouváš? Nemohl jsi vědět, že tady bude."

„M-Měl jsem si dávat větší p-pozor." Zakroutím hlavou, a ještě jednou ho pevně obejmu, prsty mi propletu ve vlasech, do kterých ho i líbnu.

„Tohle jsi nemohl ovlivnit. Neublížil ti nějak?" Jungkook se na mě zadívá uslzenýma očima, ale nakonec se pousměje, na mě i na Yoongiho.

„N-Ne, jsem v pořádku, díky vám dvěma." Špitne stydlivě, ale zároveň děkovně, a znovu mě objeme, stejně tak i Yoongiho. Ten mu rozcuchá vlasy a pomůže mu vstát.

„Jo, s námi jsi v bezpečí, hlavně tady s Taehyungem." Řekne a mrkne na mě. Chytnu Jungkooka za ruku a společně s Yoongim ho vyvedeme ven ze záchodů na čerstvý vzduch. Už z dálky vidím, jak na nás Jin bliká světly z auta.

„Musíme zmizen." Šeptnu a trochu rychleji se vydám k autu s Jungkookem držícího za ruku a Yoongim, který nám je taky v patách.

Dojdeme k autům. Ostatní už čekají vevnitř, včetně Jimina, který je sám zavřený v našem autě. Yoongi hned sedne za volant, my s Jungkookem každý na své sedadlo a připoutáme se. Docela mě ale vyděsí, jak Jimin vypadá, docela špatně dýchá, je celý zpocený a dlaň má položenou na svém bříšku.

„Jimine? Dobrý?" optám se ho, ale on jen přikývne a po bříšku se pohladí.

„J-Jo...dobrý, jenom...bolí mě břicho..." Yoongi se hned za ním otočí, ale já ho plácnu do ramene, aby se soustředil na cestu.

„nebude rodit, že ne?" optá se trochu vyděšeně, ale já protočím panenky.

„Jasně, že ne, Yoongi, má dost času, to budou ty těhotenské bolesti, nic neobvyklého." Uklidním ho a nahnu se k Jiminovi, abych ho mohl pohladit po koleni. „Neboj, za chvíli to přejde, vyspíš se z toho, v Číně už si tě převezmou lékaři, hmm?" Jimin se pousměje a přikývne.

„Snad jo..." Jungkook ho chytne za ruku, to Jimina očividně uklidní ještě víc a s úsměvem na chvíli zavře oči. I já se otočím a věnuju se cestě před námi, stejně tak Yoongi. Jde vidět, že už se začíná smrákat, a i na mě leze únava.

„Mm, ať už jsme tam." Vydechnu a opřu se hlavou o okno. Yoongi přikývne a dál následuje Jina před námi.

„taky v to doufám, pořád z toho ale nemám dobrý pocit."

„Bojíš se o Jimina, že?" Yoongi si povzdechne a koukne do zrcátka na Jimina vzadu.

„Dokud nebudou poblíž doktoři, tak ano, budu se o něj bát."

„To chápu." Šeptnu, taky si kluky letmo zkontroluju, ale pak už se věnuju okolní cestě.