3. osoba p. o. v.

Starší muž stojí už tak třicet minut u okna a sleduje večerní atmosféru města. Nejistě se zadívá na svoje hodinky a poté zpět na tabuli okna. Moc dobře ví, že by měl Seokjina upozornit a kontaktovat, ale nemůže si dovolit ohrozit celou společnost, kdyby se zpráva dostala k nesprávnému člověku.

„Ehm, ehm, pane Chune? Máme příkaz naložit vaše zavazadla...můžeme?" optá se mladší muž, který právě vešel do dveří a nejistě poukáže na kufry nachystané u pracovního stolu. Pan Chun si povzdechne a přikývne na souhlas.

„Jistě, odneste je." Šeptne, ale to už slyší kroky vzdalující se od dveří. Otočí se k nim, ale překvapeně zamrká, když u nich přeci jen ještě někdo stojí. Postarší žena s dlouhými tmavými vlasy rozcuchanými, jako by snad před chvíli vstala z postele.

„Paní Kimová...jak to, že ještě nespíte?"

„Omlouvám se, pane Chune, ale...přemýšlím nad svými syny. Neví o tom." Zachvěje se jí hlas a pan Chun posmutněle přikývne.

„Já vím...ale kontaktovat je teď nemůžeme, když nejsme na svém území. Až doplujeme na místo, pak jim můžeme zaslat zprávu." Žena si povzdechne, v očích se jí zalesknou slzy.

„To už ale bude pozdě. Nemůžeme přeci jen vyplout, tak, jak bylo prvně řečeno?" muž s povzdechnutím zakroutí hlavou.

„bylo by to nebezpečné, víte, že vyplouváme od den dříve skrz silné bouře, které nás čekají. O své syny se nebojte, když dorazí k přístavu, my už budeme na místě, pošleme jim zprávu, aby se někde ukryli před policií, než budeme schopni jim poslat novou dopravu." Žena si promne oči a přikývne.

„Dobře, já jen...mám o ně strach, Taehyung je neutrální, nemá se svým bratrem co dělat, pokud se o něm někdo dozví, může to s ním dopadnout strašně."

„Já vím, nemějte strach, jistě to zvládnou, pokusíme se být v kontaktu po celou dobu, teď je upozornit ale opravdu nemůžeme, chráněni jsme jen na svém území, nikoliv tady. Soud by nás také nezachránil, kdyby nás chytli. Tohle všechno, co pro vás a vaše syny dělám, je protizákonné, protizákonné v Jižní Koreji, u nás už ne, proto musíme počkat." Žena chápavě přikývne a otočí se k muži zády.

„Dobrá, budu vám věřit, že se mi synové živí a zdraví vrátí."

„Přeji vám, dobrou noc, paní Kimová." Řekne nakonec pan Chun a otočí se zpět k oknu. Žena se pro sebe zamračí, ale nakonec poraženě přikývne a odejde z kanceláře.

„Mm...vám taky." Špitne neslyšně spíše pro sebe a zatočí za roh, aby se dostala do svého pokojíku, ve kterém má přespávat až do vyplutí.

Ano, vím, krátká a nezajímavá část, přesto důležitá :D

Ale jak jsem slíbila, dneska bude ještě jedna ;)