Taehyung p. o. v.

Ráno se probudím hodně brzy. Ještě je kolem mě taková ta tichá atmosféra, jediné, co slyším, jsou zvuky aut od silnice u hotelu, ale úplně tlumeně. Není divu, když jsem v nějakém dvanáctém patře. Kouknu na Jungkooka – ještě spí. Je schoulený do klubíčka těsně u mě a po bradě mu stéká slina. Tiše se zasměju a opatrně vstanu z postele.

Přijdu k oknu a s výdechem se zadívám do dálky. Mojí hlavou se hned prožene vzpomínka na včerejší večer, nemůžu uvěřit, že jsme to opravdu dělali, ale na to, že i já jsem tohle dělal poprvé, se musím pochválit, myslím, že jsem odvedl skvělou práci.

Zarazím se a kouknu dolů. Před vchodem do hotelu někdo sedí na obrubníku a pohazuje s malými kamínky. Je to docela dálka, ale i tak poznám Yoongiho. Hmm, ještě jsem mu ani nestačil pořádně poděkovat. Otočím se a zamířím ven z pokoje. Snad se Jungkook nevzbudí.

Výtahem sjedu až do přízemí a proběhnu hlavní chodbou, než se dostanu k východu. Otevřu prosklené dveře a zachvěju se nad ranním chladem, který se mi prodere skrz tenké tričko a tepláky.

„Dobré ráno." Upozorním na sebe a posadím se vedle Yoongiho. Jen kývne hlavou, ale dál mi nevěnuje pozornost. „Co tak brzy? Co tady vlastně děláš?" optám se a Yoongi pozvedne rameny.

„Jimin ještě spí, tak jsem ho nechtěl budit, normálně spím mnohem déle než on, ale v poslední době spím nějak špatně." Zamračím se a nakloním hlavu na stranu.

„jak to?"

„Hmm, ani nevím, mám takový divný pocit z Jimina, mám pocit, jako by přede mnou něco tajil, nebo ho něco trápilo, nevím, ale chová se divně. Dokonce...teda, nevím, jestli se o tomhle svěřovat zrovna tobě, ale...v poslední době mě i odmítá v posteli, prostě...jako by se snad snažil schovat svoje tělo, vyhání mě i z koupelny, přitom on má krásné tělo, dělali jsme to už několikrát a neměl problém." Zamračím se a nejistě si promnu prsty. Oh, doufám, že je Jimin v pořádku, i mě na něm záleží, hodně.

„Hmm, mám si s ním promluvit? Nebo...alespoň to zkusit?" Yoongi chvíli nic neříká, ale poté přikývne.

„Dobře, nemusíš mi říkat všechno, stačí mi jen vědět...že je v pořádku." Usměju se a poplácám ho po rameni.

„Neboj, zkusím to zjistit." Usměju se a zadívám se před sebe na paneláky všude kolem. „Hele...ohledně Jimina...chtěl jsem ti poděkovat. Za to, že jsi ho ušetřil všech těch odporností. Víš, celou dobu jsem žil v tom, že už ho neuvidím, a že je na tom hodně špatně, ale přitom byl celou dobu s tebou, jsem...opravdu rád, víš? On by si takové zacházení nezasloužil."

„Tohle by si nezasloužil nikdo." Šeptne Yoongi, ale poté se pousměje a přikývne. „Ale nemáš zač, Jimina opravdu miluju a nedovolil bych, aby mu kdokoliv ublížil, fyzicky ani psychicky." Po tomhle je chvíli ticho, ale nakonec si Yoongi povzdechne a odvrátí ode mě zrak.

„Ummm, taky děkuju. Za to...no...že jsi prostě zase ty ušetřil Jungkooka." Vytřeštím oči a celý se na něj otočím.

„Počkej...takže vy se opravdu znáte? Pamatuješ si ho!" Yoongi mě utiší mácháním ruky a přikývne.

„Jo, známe se. Vlastně...znám ho už od dětství. Totiž...vyrůstal jsem tady v Soulu jen s otcem, zatím, co Jungkook jen s matkou. Naši rodiče se k sobě ale nějak měli a vypadalo to, že se brzy dají dohromady. Tehdy bylo Jungkookovi šest a mě třináct. Popravdě, nechtěl jsem mladšího bráchu, nechtěl jsem někoho, jako byl Jungkook, nechtěl jsem se o něj starat a brát ho, jako rodinu, vystačil jsem si jen s otcem a štvalo mě, že se s jeho matkou opravdu dali dohromady a mě Jungkook pak visel na krku."

„takže jsi ho neměl rád." Špitnu a Yoongi zakroutí hlavou.

„To je slabé slovo, nesnášel jsem ho. Častokrát jsem mu to ale dával značně najevo. Řval jsem na něj, urážel ho, posílal ho někam...prostě pryč ode mě, ale on stále dolézal a viděl ve mně toho hyunga, kterým jsem být nechtěl. Takhle to šlo až do jeho patnácti."

„Když šel na testy, že?" odvětím a Yoongi přikývne.

„Jo, ty testy. Vyšli mu negativně a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomil jsem si, co všechno ho čeká, bylo mi ho líto a štvalo mě, že jsem se k němu choval, tak jak jsem se choval. Přitom on si to nezasloužil, stejně tak, jako ti ostatní, ale já bych si to zasloužil, vůbec jsem na něj nebral ohled, měl jsem ho chránit a starat se o něj, ale místo toho jsem ho od sebe odháněl a ignoroval ho." Yoongi se odmlčí a promne si čelo.

„Víš, Taehyungu, když mi teď vletěl do toho tetovacího salónu, myslel jsem, že mám jen halucinace, ale byl to opravdu on a já cítím hrozné štěstí. Chtěl jsem ho obejmout a omluvit se za všechno, co jsem mu dělal, ale na to jsem moc velký zbabělec, proto pro mě bylo jednoduší dělat, že ho neznám, nemohl bych dělat, že se nic nestalo, po tom všem." Povzdechnu si a kouknu na něj trochu soucitně.

„Myslím...že by se ti ulevilo, kdyby ses mu omluvil a promluvil si s ním o tom. I jeho to trápí, říkal, že ti zničil život." Yoongi se ironicky zasměje a zakroutí hlavou.

„Blbost, to já jemu ho zničil, ale díky tobě vím, že je v bezpečí. Chci se mu omluvit a usmířit se s ním, ale nevím jak, jsem prostě zbabělý." Zakroutím hlavou a pohladím ho po zádech.

„Ne, nejsi zbabělý, je to normální, že máš trochu strach, ale Kookie ti jistě odpustí, určitě si to sám přeje, aby to mezi vámi bylo dobré." Yoongi přikývne, ale stále civí do země. Nakonec ale zvedne zrak ke mně a pousměje se.

„Asi jo...díky. Sice jsi mi nesympatický, ale hodně toho pro ostatní děláš, hlavně pro Jungkooka." Zasměju se a máchnu rukou.

„heh, taky jsi mi nesympatický, ale miluješ Jimina, on tebe, a ještě si uvědomuješ svoji chybu, to se mi na tobě líbí." On se zasměje a vstane z obrubníku.

„tak jo, fajn pokec, ale vrátíme se, než se ti naši probudí." Přikývnu na souhlas a se zasmáním vyrazím ke vchodu do hotelu.

„Pravda, ale Kookie se jen tak nevzbudí, myslím, že po včerejší noci je dost utahaný." Yoongi pozvedne obočí a uchechtne se.

„Ale. Takže jste milostný páreček, hmm? Říkal jsem si, jestli máte jen jeden na druhého crush, ale vypadá to vážněji." Zasměju se a trochu červený přikývnu.

„Jo...vypadá to vážněji. Ale neboj, i já ho miluju a nedovolím, aby mu bylo ublíženo." Yoongi přikývne a prohrábne si svoje tmavé vlasy.

„Jo, myslím, že jsme dobří partneři. Pokud ale Kookiemu ublížíš, budu to já, kdo tě zabije."

„Jo, stejně tak já zabiju tebe, když ublížíš Jiminovi." Oba se zasmějeme a zamíříme k výtahu. Stiskneme tlačítko pro dvanácté patro a v tichosti dojedeme do svých pokojů, kde už na nás čekají nejen naše lásky, ale i ostatní, kteří jsou stoprocentně už také vzhůru.

Tak snad to ani jeden z nich nepos-... nepokazí 😏

A copak asi Jimin skrývá, jestli teda něco skrývá 😏

Hmm, zítra vás nejspíš čekají dvě kapitoly 😏💜