Dojdeme k menšímu betonovému placu, kde už se nahromadilo hrozně moc lidí. Skoro se mezi nimi nedá hnout, proto šli ostatní i s Jungkookiem někam bokem, zatím, co mě Jin vede k velké železné kleci, ve které už přešlapuje nějaký muž tak kolem třiceti let, jen s tílkem a dlouhou dřevěnou holí. Na chvíli se střetnu s jeho sebejistým pohledem, proto hned odvrátím zrak a natisknu se na Jina.

„Hyung...tohle ne. Vždyť mě s tím umlátí." Zaskučím mu do ucha, ale on mě plácne po zadku a ukáže na lavičku za klecí, kde jsou opřené další hole.

„To zvládneš, nebo...budeš muset, běž si tam vzít ten klacek a snaž si alespoň zakrývat obličej." Svraštím obočí a chci mu něco dalšího říct, ale Jin mě umlčí ukazováčkem na mých rtech a hlavou kývne směrem k lavičce.

„Tak už běž, čeká se na tebe." Povzdechnu si a s rychle tlukoucím srdcem se rozejdu k lavičce, od které si vezmu jednu dřevěnou tyč. Je to docela těžké, o to větší strach teď mám. S nádechem pomalu přijdu ke vchodu do klece a nejistě zamávám na svého protivníka, ten ale vypadá spokojeně.

„Ou, s někým tak mladým jsem ještě nezápasil, jsem na tebe zvědavý." Uchechtne se a protáhne si ruce i stehna.

„No...já na sebe taky." Špitnu si pro sebe a pohledem zabloudím mimo klec, abych zjistil, kde jsou ostatní. Hned si jich všimnu, stojí mimo hlouček, ale tak, aby mě viděli a já zase je. Nějaký muž nám zavře klec a mě se v tu chvíli sevře žaludek.

„Ehm...nemáme nějaké helmy? Nebo...alespoň chrániče na zuby?" Protivník se zasměje a zakroutí hlavou.

„Haha, jsi vážně vtipný, prcku, ale neboj, tyhle hole jsou z měkkého dřeva." Svraštím obočí a svoji hůl si prohlédnu.

„Jo? No...J-Já bych řekl, že je to docela tvrdé." Zaskučím a polknu, když se ke mně muž přiblíží. Nahne se k mému uchu a usměje se.

„Poslyš, myslím, že oba víme, kdo z nás vyhraje, ale nic si z toho nedělej, i já kdysi začínal." Řekne a poplácá mě po rameni. S nadějí v očích se na něj zadívám a taky se nahnu k jeho uchu.

„A...c-co kdybychom předstírali, že jste mě praštil? Totiž...když je to jasné, tak nemá cenu přece soupeřit, klidně si cenu můžete odnést, já se dobrovolně vzdám a-..."

„Hele, hele, podvody rád nemám, všechny své ceny jsem vyhrál poctivě a dnešek nebude výjimkou, jasné? Jak se ale na tebe koukám, myslím, že to budeme mít rychle za sebou." Zasměje se a odejde na druhou stranu klece, když se rozezní krátký tón z rozhlasu a poté mužský hlas.

„Soutěžící už jsou připraveni na svých místech, započněme tedy první kolo!" zvolá a můj protivník se uchechtne.

„Tas hůl."

„C-Cože?" vydám ze sebe nechápavě, ale to už mi rival nic neříká a rozeběhne se proti mně, reflexně se začnu s klackem ohánět všude kolem mě, jen abych se ušetřil tvrdým ranám, ale zbytečně. Zatím, co moje hůl jen zavadí o vzduch a zanechá za sebou zvukovou stopu, hůl mého protivníka mě několikrát zasáhne do paží, stehen a boků.

„P-Počkej...au!" rozeběhnu se ke vchodu do klece, ale je zamknuto. Prosebně se zadívám na ostatní stojící bokem, ale dopřejí mi jen soucitné pohledy, když schytám další ránu do zad. Pochopil jsem, dokud neskončí kolo, neodejdu z klece. Povzdechnu si a otočím se čelem k protivníkovi, ale to jsem asi dělat neměl.

Další tvrdá rána, tentokrát přímo do obličeje. Spadnu na kolena a dlaněmi si zakryju krvácející ret.

„Zvedej se, hra teprve začala!" křikne na mě můj rival a kopne ke mně moji hůl, kterou jsem stačil upustit. Svraštím obočí, odplivnu krev a zvednu se ze země.

„No tak, Taehyungu, braň se." Zašeptám si pro sebe a pevně stisknu svoji hůl. „To je ono, obejdi ho a taky ho prašti, rozeběhni se proti němu a oplať mu to, dělej!" muž se na mě nechápavě zadívá a pozvedne jedno obočí. Oh ne, až teď mi došlo, že si zase povídám sám se sebou a tentokrát docela nahlas. Aish!

„Čas dokončit tohle kolo." Zasměje se a napřáhne se se svojí holí. Jen si pro sebe zafňukám a rovnou si pažemi zakryju obličej.

„No, tak hlavně rychle, už chci domů." Muž zavrčí a drbne do mě.

„tak se ale braň!"

„Já se snažím!" křiknu, ale umlčí mě další rána, tentokrát do břicha. Zalapám po dechu a dlaní si chytnu zasažené místo. Bože, do čeho jsem se to přihlásil, nemohl jsem dát prostě jiné písmeno, třeba skok do dálky, co já vím, ale proč zrovna tohle, uhm!

Zbytek hry jsem hlavně odpočítával poslední minuty, které se najednou zdáli jako celé hodiny.

***

„Kde tě to bolí." Optá se mě Jin, když mě konečně dotáhne do hotelu a položí na postel. Otráveně máchnu rukou a převalím se na druhý bok. Nemám moc náladu se s nikým bavit, jsem domlácený úplně všude nějaký pitomým klackem, bolí mě úplně všechno, nemluvě o mém nateklém rtu, který teď vypadá, jako po nezdařené plastice.

„Fajn, tak se se mnou nebav, prospi se, my si zatím s ostatními zajdeme na pizzu, co vy na to? Jestli chceš, ještě ti dám nějaké prášky od bolesti, ale předpokládám, že nemáš zájem." Řekne Jin, přehodí přese mě peřinu a odejde s ostatními z pokoje, teda, až na jednoho. Povzdechnu si, ani se nemusím otáčet, abych věděl, kdo si sedl na okraj mé postele, zatím, co ostatní práskli dveřmi.

„Jungkooku, proč nejdeš s nimi." Zachraptím a letmo na něj kouknu. Pozvedne rameny a přisune se blíž ke mně.

„Chci tady být s tebou. Vážně nechceš ty prášky?" usměju se a zakroutím hlavou.

„ne, jsem v pořádku, jen jsem docela unavený, to je vše." Ujistím ho a pohladím ho po vlasech, když si ke mně přilehne a zavrtá se se mnou pod peřinu.

„Tak se prospíme oba dva." Zasměju se.

„Nemusíš spát, klidně běž za ostatními, ještě je stihneš." Jungkook se ke mně otočí a sám od sebe mě letmo líbne na líčko. Zmlknu a šokovaně se na něj zadívám, celý červený schová svůj obličej do dlaní a víc se na mě nalepí.

„Řekl jsem, že tady budu s tebou, protože chci a basta." Řekne rázně na jeden nádech a já mám co dělat, abych nevybouchnul smíchy a potěšením z toho, jak sladké tohle bylo. Přitáhnu si ho blíž k sobě a přikývnu.

„Tak dobře, ať je po tvém, ale ne, že pak večer zase neusneš, když budeš spát teď odpoledne." Jungkook se uculí a zakroutí hlavou.

„neboj, já dokážu usnout, i když nejsem unavený."

„heh, tak to ti celkem závidím, to budu asi teda jediný, kdo se bude v noci převalovat z jedné strany na druhou, ale stejně neusne." Pronesu a vydechnu přebytek vzduchu. Na chvíli úplně zapomenu na všechny ty modřiny na mém těle a spokojeně, s Jungkookem u sebe, zavřu oči.

:)

:)

Myslím, že nakonec budou oba dva dostatečně unavení :)