Zastavíme u placu, kde se ještě včera vyhlašovaly výsledky testů. Většina dětí je touhle dobou doma, bez žádných problémů, protože zůstaly s rodinou, jako pozitivní. Ti nešťastnější se tady hromadí, aby si pro ně přijeli zástupci z negativní skupiny, pro mě z neutrální. Máma, táta a Jin stojí vedle mě a nervózně se rozhlížejí kolem sebe. Povzdechnu si a jednotlivě je obejmu.

„nebojte se o mě...prosím." Zašeptám, a tak mámu doženu k slzám. Táta jen zdrceně přikývne a poplácá mě po rameni.

„Jo...to je můj syn." Zašeptá mi nazpátek a pokusí se o úsměv, aby i mě samotného trochu povzbudil. Rozmrkám slzy a pohlédnu na skupinu rodičů a jejich dětí, jak čekají na zástupce negativních. Hned si všimnu toho malého blonďáčka, jak smutně postává mimo a mne si nervozitou ruce. Vím, že bych neměl, ale ještě se k němu rozeběhnu.

„Jiminie!" Hned, co si mě všimne, usměje se a vrhne se mi do objetí.

„Tae. Já...věděl jsem, že to dopadne špatně..." opět se mu zachvěje hlas a já ho jen pohladím po zádech a utiším jednoduchým: „Pššš."

„Slibuju...že si tě najdu, jen co budu mít možnost..."

„Ne, na to zapomeň, všechno je to pryč, odvedou nás na převýchovu a...všechno to prostě zmizí jednou pro vždy." Zamračím se a odtáhnu se od něj, abych mu viděl do zaslzených očí.

„Jimine...takhle přece nemluv, nechci tě opustit, jsi můj skoro bratr a-..."

„Jimine! Už musíš jít!" zvolá zdrceně Jiminova matka a poukáže na velké nablýskané vozidlo připomínající menší autobus. Hned se do něj začnou hrnout ti ostatní, kterým taky vyšel negativní test, už zbývá jen Jimin. Pousměje se a pohladí mě po tváři, už nic neřekne, nechce se loučit, vidím mu to na očích, ve kterých se kromě toho lesknou i slzičky.

„Hodně štěstí." Zašeptám, ale to už on nemohl slyšet. Vlezl i se svými kufry do vozidla. Ještě chvíli tady stálo, to jsem mohl vidět, jak si Jimin sedá ne jedno z míst, ale poté se vozidlo rozjede a mě se pomalu začne ztrácet z dohledu. Na sucho polknu a vrátím se zpět k rodině čekající u mých kufrů.

„Všechno bude dobrý...i pro Jimina..." povzbudí mě máma, ale já zakroutím hlavou.

„Ne, Jimin má pravdu, už nic nebude, jako dřív..." na tohle mi už nikdo nic neřekne, protože před námi zastaví podobné vozidlo, jako tady před chvílí stálo, až na to, že je úplně prázdné a nejspíš jsem to jen já, kdo nastupuje.

„Kim Taehyung, neutrální?" optá se muž s dlouhým kabátem a upravenými havraními vlasy vycházející z vozidla. Přikývnu a s kufry se přemístím ke vstupu dovnitř. Naposled zamávám rodině, než za mnou muž zavře dveře a zasedne za volant. S nastartováním se mi sevře žaludek a já pochopím, že teď už není cesty zpět. Povzdechnu si a opřu se o sedadlo, když se mi plac a vlastně celá naše ulice ztratí z dohledu.

„Jsem Hyun Jisan. Zástupce výchovné školy v Busanu pro neutrální. Ještě o mě hodně uslyšíš, vlastně se i budeme vídat v hodinách etikety. Teď tě tím ale nebudu zatěžovat, vše ti bude vysvětleno až na místě, teď bych se být tebou trochu prospal, čeká nás pětihodinová cesta. Zastávky budou jen dvě, takže moc nepij a pokud budeš mít hlad, tak hlavně nedrob." Všechno trochu zmateně odkývnu a nejistě se zadívám z okna. 

Takže jedeme do Busanu.