Taehyung p. o. v.

Hoseok zastaví u kraje chodníku před vysokým modrým hotelem s velkými písmeny podél budovy: Sportovní hry. Nejspíš je tohle hotel, kde se ubytovávají turisté a soutěžící, patřící přímo k sportovním hrám v Soulu. Hoseok se zhluboka nadechne a zapře se o volant.

„No...jsme tady." Jen přikývnu, ale dál sleduju budovu tyčící se kousek před námi. Cítím jakési napětí v mém těle, možná je to tím, že jsme zpátky v Soulu, už tři roky jsem tady nebyl. Tři mizerná léta strávená mimo můj domov.

„Takže, nějaký plán? Jak jsem říkal, neubytují nás tam, když nejsme ani jeden pozitivní."

„Třeba se nám na zápěstí dívat nebudou." Uchechtnu se, ale Hoseok zakroutí hlavou.

„To nehodlám riskovat." Povzdechnu si a začnu se koukat kolem sebe, jako bych měl snad něco vymyslet, ale zarazí mě Jungkookův zmatený výraz. Zamávám mu rukou před obličejem, ale on nereaguje.

„Kookie? Všechno v pohodě?" optám se a on mi věnuje oční kontakt.

„Jo, jenom...já to tady znám." Všichni se na něj s nadějí v očích otočíme a věnujeme mu plnou pozornost. Jungkook poukáže přes okno do nějaké užší uličky mezi paneláky. „Tudy jsme chodívali do jeho salónu, často mě totiž hlídával, takže jsem tam musel být s ním." Usměje se Jungkook a už chce otevřít dveře, ale já ho chytnu za paži.

„Počkej, počkej. Kdo."

„Můj hyung." Usměje se a otevře dveře od auta. My ostatní ho hned následujeme k dané uličce, kde už musíme jít pěkně za sebou, abychom se tam vešli. Jungkook nás vede, skoro mu nestíháme, jak zrychluje krok.

„Proč tam vlastně jdeme, neměli bychom vymyslet spíš, jak se dostat do toho hotelu?" cekne Hoseok.

„Já zase netušil, že máš bratra." Uchechtne se Namjoon, ale Jungkook se na nás s menším pousmáním obrátí.

„Není to můj bratr, teda...skoro, je nevlastní, ale on stejně nechtěl, abych ho bral jako bratra. No, a jdeme tam, protože jsem dostal nápad. On má svůj vlastní tetovací salón, takže mě napadlo, že by mohl zvládnout nám přemalovat nějakými barvami naše negativní a neutrální znaky na pozitivní." Odříká klidně Jungkook a zatočí za další roh. Musím se zasmát a radostně tlesknout.

„Tomu říkám inteligentní nápad." Zvolám. Hoseok jen protočí panenky, ale dál raději nic neříká.

„Tady." Špitne Jungkook, když zastavíme před schody vedoucí někam dolů – k menším proskleným dveřím přelepenými velkým plakátem s nápisem: SOUKROMÉ. Chvíli si dveře pod schody prohlížím, no, nakonec se rozhodnu na dveře zaklepat.

„Haló?" zvolám, když se po mém zaklepání nic nestane, ani neozve. Zamračím se a stisknu kliku. Kupodivu je odemknuto. S otevřením dveří se nad našimi hlavami rozezní malý zvoneček, jaký lidé mívali v obchodech za starších dob. Musím se nad tím pousmát, líbí se mi takové jednoduché věci.

Místnost, do které se dostaneme, je poměrně malá a tmavá, ale voní to tady čajem a z každého koutu sálá poklidná atmosféra.

„Přejete si?" ozve se bez jakéhokoliv zájmu mužský hlas. Všichni se otočíme k mramorovému stolu v čele celé místnosti, u kterého sedí mladý muž, něco si zapisuje do pokresleného diáře a ani se nenamáhá k nám zvednout zrak, jako by ho vůbec nezajímalo, že někdo přišel a ozval se spíše ze slušnosti.

„Yoongi!" křikne radostně Jungkook a rozeběhne se ke stolu, ale tmavovlásek zvedne hlavu a všechny, včetně Jungkooka, obdaruje nepřístupným zamračeným výrazem, který donutí Jungkooka zastavit a nervózně si promnout prsty.

„Ummm, Yoongi, to jsem já...Jungkook. Pamatuješ si mě přece, ne? Neviděli jsme se jen rok, ale teď jsem zpátky a potřebuju pomoct a-..."

„Pššt, moc ti to mluví. Hele, prcku, já si tě nepamatuju, takže to bude asi nějaký omyl." Řekne bezvýrazně a dál se věnuje svému diáři. „Jestli chcete tetování, tak se musíte objednat, a ne si sem jen tak vlézt, tohle je soukromý podnik." Jungkook šokovaně, ale i posmutněle odstoupí dozadu a sklopí poraženě hlavu. Tohle ale nechci nechat jen tak, zamračím se a schovám Jungkooka za sebe.

„Nemyslím si, že se Kookie mýlí, takže na něj nebuď laskavě hrubý. Teď ale k věci, prý bys byl schopen nám přemalovat znaky na zápěstích, potřebujeme se totiž dostat na sportovní hry, takže bychom byli rádi za pomoc, klidně ti za to zaplatíme." Tmavovlásek zvedne svůj kamenný pohled na nás a přivře jedno oko.

„Hmm, takže vy nejste pozitivní, huh?" optá se arogantně a opře se do židle, na které sedí.

„Zajímavé, že ti to nedošlo, když se s Kookiem znáš." Ceknu, ale on se na mě zamračí a zavře svůj diář, který pohodí na druhou stranu stolu.

„Takže zaprvé, toho kluka neznám, takže mě s tím přestaňte trýznit."

„Ale Yoongi..." špitne Jungkook, ale tmavovlásek mu do toho skočí.

„A za druhé, měl bych spíš zavolat policii, o jednom uprchlém negativním už ví snad celý Soul, ale zřejmě není jediný." Hlesne, ale to už se ve mně začne vařit krev. Přijdu k jeho stolu a prásknu do něj dlaní, aby mi tmavovlásek věnoval plnou pozornost.

„Tak poslouchej, ty skrčku, žádná policie se volat nebude, ty nám teď laskavě pomůžeš. To, že si Kookieho nepamatuješ, je čistě tvůj problém, ale za chvíli budeš mít problém se mnou, pokud neuděláš, co ti řekneme!" Tmavovlásek se jen blbě uchechtne a zvedne obočí.

„Vyhrožuješ mi? A jak jsi mi to řekl? Skrček? Hah, říká ten, co mi věkově sahá sotva po kolena. Běžte si raději hrát na písek a neobtěžujte tady cizí lidi." Prskne na mě a už se chce zvednou ze židle a odkráčet někam za roh místnosti, ale vzteky stisknu jeho paži, a tak ho donutím zůstat na místě.

„Pomůžeš nám." Šeptnu, ale on se ironicky zasměje a vytrhne svou ruku z mého úchopu.

„Donuť mě." Zašeptá na oplátku on. Zatnu zuby a už ho chci chytit pod krkem za lem jeho volného trička, ale je rychlejší a hlavně silnější, takže převezme můj plán do svých rukou, chytne mě za rozepnutou mikinu a tvrdě mě přirazí ke zdi.

„Být tebou, tak si nedovoluju na silnější. Teď vypadněte, všichni, nebo tu policii opravdu zavolám." Sykne těsně u mého obličeje a dál mě drží přiraženého ke zdi. Jen letmo zavadím pohledem o Namjoona, Hoseoka a Jungkooka, kteří s nejistými pohledy raději stojí stranou.

„Rozuměls?" optá se mě tmavovlásek, ale já nestihnu odpovědět. Ozve se za námi totiž tenčí hlas, který mě donutí vytřeštit oči a vdechnout vlastní slinu.

„Yoongi, co se tady děje?" Šokovaně se nakloním přes Yoongiho rameno, abych na dotyčného viděl, ten hlas totiž znám, a jen co se mi poskytne pohled na menšího světlovlasého mladíka v širokém černém tričku, vženou se mi slzy do očí. Jen, co se střetnu s jeho očima, všimnu si stejného vyděšení, ale hned poté malých jiskřiček. Nezmůžu se na nic, jen na něj civím, ani nevnímám, že mě Yoongi stále drží za mikinu.

„Tae?" pronese tiše chvějivým hlasem a mě se z úplného zastavení opět rozbuší srdce.

„Jimine..."

Jiminiee~ 🥰🥰

Hej, rozhodla jsem se zrealizovat svůj nápad do tohohle příběhu, ale myslím, že mě za to hodně z vás zabije 😂😂