Jungkook p. o. v.

Převalím se na druhý bok, ale nespokojeně zamručím, když mě oslní ostré sluneční paprsky. Rozmrkám svoje oči a se zívnutím se vyškrábu do polosedu. Úplně jsem zapomněl, že jsme vlastně na cestě do Soulu, takže jsem stále v autě zabalený do tenké kostkované deky. Kolem mě je ale prázdno, jediné, co slyším, je šumění stromů ve větru nedaleko od parkoviště, motory aut a hlasy neznámých lidí, kteří si také přišli natankovat či zastavit a na chvíli posedět na lavičkách u benzínky.

Moc se mi ten klid nelíbí. Zamračím se a vykouknu ven z okna, ale málem vykřiknu leknutím, když se dveře najednou prudce otevřou.

„Ale, ale, dobré ráno, Šípková Růženko." Zasměje se Taehyung a posadí se vedle mě na zadní sedadlo, když se trochu vzpamatuju a odsunu se na svoji polovinu. Víc se ale zabalím do deky, sice to venku vypadá, že krásně svítí slunce, ale vítr je teda dost studený, a to byly ty dveře otevřené jen na chvíli. Už slyším i Hoseoka s Namjoonem, jak se blíží k autu.

„Koupil jsem si kávu, chtěl jsem vzít i tobě, ale nevěděl jsem, jestli ji piješ, tak jsem ti vzal raději čaj, nevadí?" řekne mile a podá mi kelímek s čajem. Pousměju se a zakroutím hlavou.

„Nevadí, děkuju, kávu...nepiju, takže čaj byla dobrá volba."

„heh, to jsem rád, vzal jsem ti i nějakou müsli tyčinku, kdybys měl hlad." Řekne a vytáhne z kapsy zabalenou tyčinku. Podá mi ji, ale moc nadšeně se netvářím, když si přečtu příchuť na obalu tyčinky.

„Ummm, broskvová?" Taehyung svraští obočí a omluvně se na mě podívá.

„Oh, nemáš rád broskvovou, že? Promiň, měl jsem vzít nějaký obyčejný oplatek."

„Co? Ne, ne, ne, to je v pohodě, klidně bych to snědl, ale...jsem na broskve prudce alergický, takže-..." Taehyung mi rychle tyčinku vytrhne z ruky a hodí ji za sebe do kufru.

„Ou, to jsem nevěděl, promiň." Nestihnu mu na to nic říct, otevřou se dveře od předních sedadel a do auta nastoupí i Hoseok s Namjoonem.

„Á, kdopak se nám to konečně probudil." Zasměje se Namjoon a otočí se na mě s Taehyungem. Teď trochu znejistím, to jsem spal tak dlouho? Kolik je asi hodin. Hoseok si kelímek s kávou položí do držáku u ruční brzdy a nastartuje vozidlo.

„No nic, panstvo, musíme jet, rychle natankuju a vyrážíme, touhle dobou už nejsme na prvních hodinách, takže se nejspíš za chvíli bude řešit, co se děje." Řekne docela vážně a sjede z parkoviště k pumpě. Usrknu si čaje z kelímku, ale cuknu sebou, když mi vřelý nápoj spálí jazyk. Jen uslyším Taehyungův smích, za kterým se otočím.

„heh, opatrně, je to horké." Mrkne na mě. Celý zrudlý odvrátím hlavu na druhou stranu, ale neubráním se menšímu stydlivému pousmání.

„Takže...až teď nás čeká pět hodin cesty, co?" povzdechne si Namjoon a opře se o svoje sedadlo. Taehyung přikývne a dopije svůj poslední lok kávy, než kelímek zahodí za sebe do kufru.

„Tae, to není odpadkový koš." Zasměju se, ale on jen s úšklebkem pozvedne rameny.

„Stejně tak to není moje auto."

„Připraveni?" optá se Hoseok, který konečně nastoupí do auta a znovu nastartuje.

„Jo, hlavně už jeď." Pobídne ho Taehyung a zapne si pás. I já se natáhnu pro pás a chci si ho zapnout, ale nejde mi to. Zamračím se a pokusím se ho zapnout násilně, ale stejně se nechce zacvaknout.

„Uhm! Kruci..." hlesnu, ale to už na sebe upozorním a znovu Taehyunga rozesměju. Výborně, Jungkooku, po kolikáté jsi ho už pobavil, to jsi vzhůru teprve tak patnáct minut. Sklopím hlavu, aby mi vlasy zakryly obličej, který nabere ještě sytější odstín červené, když ucítím Taehyungův dech na svém krku.

„Počkej, pomůžu ti." Zašeptá těsně u mého ucha, jak se nahýbá k pásu a zapíná ho. Civím na něj jak na blbého, jsem úplně paralyzovaný tím, jak blízko jsou opět naše nosy. Taehyung se věnuje pásu, ale z vteřiny na vteřinu zvedne zrak a střetne se s tím mým. Cuknou mu koutky a palcem mi pozvedne bradu.

„Hotovo." Zašeptá skoro u mých rtů a věnuje mi na ně letmou sladkou pusinku. Zašimrá mě v břiše a ošiju se nad tím příjemným pocitem. Pořád si na to nemůžu zvyknout, přitom vím, že jsem mu o svých citech už řekl, dokonce jsme se i políbili, víc než jen touhle pusinkou, ale to mi nestačí k tomu, abych se v jeho blízkosti cítil víc uvolněný, spíše naopak, jsem ještě víc napjatý a snažím se něco nepokazit.

„Ehm, ehm." Vyruší nás Hoseokovo odkašlání, všimnu si i jeho zvednutého obočí v zrcátku.

„Hmm. Nějaký problém, Hoseoku?" zvedne trošku svůj tón Taehyung a položí mi paži kolem ramen. Hoseok silněji stiskne volant a donuceně se usměje.

„Ne. Ovšem, že ne." Vím, že mu to vadí, nejspíš je to proto, že kvůli mně Taehyung porušuje to největší pravidlo mezi neutrálními. Kvůli tomu se taky cítím trošku provinile, nechci, aby mě Hoseok nenáviděl jen proto, že se Taehyungovi líbím, navíc, s tímhle přece nic neudělám.

„Nezahrajeme si nějakou slovní hru?" optá se Namjoon a Hoseok ho propálí pohledem.

„Myslím, že bude nejlepší, když všichni budete držet zobáky a necháte mě věnovat se silnici." Procedí skrz zuby, což překvapí nás všechny, ale dál neprotestujeme.

„Um, no dobře, nechápu, co ti zase přelítlo přes noc, ráno jsi byl v pohodě." Sykne na oplátku Namjoon a uvelebí se na sedadle. Hoseok nic neříká, ale vmíchá se do toho i Taehyung.

„To je jedno, nechme Hoseoka, aby se soustředil, však mu nic není, viď?" nad tím se musím zamračit. Taehyung ví, proč je najednou tak rozmrzelý, tak proč ho ještě provokuje.

„Nehádejte se, prosím." Špitnu posmutněle, ale Taehyung mě pohladí po paži a z batohu vytáhne jablko.

„Nehádáme se, na, dej si, nic jsi nejedl." Pousměju se a jablko si přeberu. Je pravda, že hlad docela mám.

„Dobře...děkuju." Ach jo, snad to Hoseoka za chvíli přejde, nechci, aby byl naštvaný kvůli mně, chápu ho, má o nás strach, nebo spíš o Taehyunga a Namjoona, protože jsou jeho kategorie, ale teď, když jsme na cestě do Soulu, za zadkem máme policii, možná bychom měli víc spolupracovat. 

Povzdechnu si a raději odvrátím zrak k oknu. Ať už je ta cesta za námi.

Trošičku opožděně, ale přeci jen :)<3