„Kolik toho nabalíme?" optá se Jungkook, když mu podám už asi třetí tričko, aby ho schoval do našeho společného batohu.

„Moc ne, jen to nejnutnější, hlavně, aby se nám tam vlezlo i nějaké jídlo a pití." Jungkook batoh zapne a svalí se na postel. Uchechtnu se a batoh si k sobě přitáhnu, no, tak to vypadá, že balení skončilo jen na mě.

„heh, jsi unavený?" Jungkook zamručí a obejme peřinu. „Klidně se prospi, vyjedeme až kolem půlnoci, ale stejně asi budeš spát v autě, že?"

„Hmm, asi jo, co teď vlastně dělá Hoseok?" otáže se Jungkook a převalí se na druhý bok, aby na mě líp viděl.

„No, doufejme, že už v 3D tiskárně tiskne ten náhradní klíček, aby mohl vzít ten pravý." Vydechnu a pohodím sbalený batoh ke skříni. Teď se vůči němu cítím i docela provinile, přeci jen, zrovna on se chtěl vyvarovat všem problémům, a právě jsme mu nechali to nejtěžší břemeno.

„Počkej tady, jo? Jen si k němu pro něco zajdu." Oznámím a s pousmáním opustím pokoj, seběhnu schody do prvního patra a otevřu odemčené dveře od Hoseokova pokoje. Má zatáhnuté žaluzie, takže je tady docela velké šero. Jediné, co osvětluje celý pokoj, je plocha jeho počítače, na kterém očividně něco stahuje, jinak by ho neměl jen tak zapnutý.

Přijdu k němu a sáhnu po kovové kartičce, ale ještě se zastavím a se skousnutým rtem spustím hologram svého bratra. Opět se přede mnou objeví jeho postava v namodralé barvě, přesto tak realisticky. Zastavím se těsně před ním a projedu si ho celého pohledem.

„Ahoj, bráško, jestli se k tobě tahle zpráva dostala, prosím, dostav se na sportovní hry, všechno ti vysvětlím, budu tě tam čekat, vím, že to zvládneš, tak hodně štěstí. Ahoj, bráško, jestli se k tobě tahle zpráva dostala, prosím, dostav se na sportovní hry, všechno ti vysvětlím, budu tě tam čekat, vím, že to zvládneš, tak hodně štěstí."

Pozoruju ho s menším úsměvem asi minutu, než se rozhodnu raději jít zpátky do svého pokoje.

„Ahoj, bráško, jestli se k tobě tahle zpráva dostala-..." vytáhnu kartičku z počítače, a tak hologram vypnu. Povzdechnu si a kartičku stisknu v dlani.

„Neboj, dorazím tam, na mě je přece spoleh, už mě znáš." Šeptnu si pro sebe a vyjdu ven z Hoseokova pokoje.

„Taehyungu?" ozve se za mnou hlas a já hned poznám Namjoona, jak se udýchaně škrábe do schodů a snaží se mě dohnat. „Mám tě poslat za ředitelem, pan Hyun mi říkal." Oznámí mi a zhluboka se nadechne, když konečně zastaví nad schody. Oh, že by výsledky z mojí písemky?

„Už jdu, běž za Jungkookem, řekni mu, kde jsem." Namjoon přikývne a vyběhne další patro, zatím, co já seběhnu schody, abych se dostal do přízemí a poté ven ke školní budově. Ředitelna je kousíček, takže jsem hned u dveří a už na ně klepu. Vejdu po zvučném: „dále."

„Dobrý den, pane řediteli, chtěl jste, abych přišel?"

„Ano, posaď se, prosím." Řekne s úsměvem a poukáže na židli naproti jeho pracovnímu stolu. S menším úklonem se posadím a letmo kouknu na pana Hyuna stojícího po ředitelově pravici. Na chvíli se s jeho očima střetnu, cuknou mu koutky, ale dál zůstává napřímeně stát vedle ředitelova křesla.

„Em, jde o tu písemku, že?" optám se, když ředitel otevře složku. Přikývne a podá mi můj papír plný zelených fajfek, které značí všechny moje správné odpovědi, v rohu moje známka v kroužku a ředitelův podpis. Pousměju se a kouknu na ředitele.

„za jedna?" uchechtnu se a on přikývne.

„Přesně tak, prospěl jsi skvěle, s jen jednou nepatrnou chybičkou u čtvrté otázky, ale jinak si myslím, že u někoho, jako jsi ty, je tohle neuvěřitelný pokrok, no, a s radostí ti můžu oznámit, že pokud do konce školního roku nebude žádný průšvih, tak postupuješ do druhého ročníku." Usměju se s úklonem a vstanu ze židle.

„Děkuju, pane řediteli."

„Ne, to já děkuju tobě." Mrkne a poukáže na dveře. Pochopím, že už můžu ředitelnu opustit, což taky udělám, ale do smíchu mi moc není. Stejně jsem to nenapsal já, přečetl jsem si to z nápovědy na stole, tu chybu jsem udělal schválně, aby to nebylo moc nápadné. A postup do dalšího ročníku asi taky odpadá.

O půlnoci odjíždím pryč a už se nehodlám vrátit, a i kdybych se měl vracet, což se nestane, určitě to nebude přivítání s otevřenou náručí, ale s pořádným trestem za útěk v podobě vyloučení ze školy s titulem vyhnance.

Zavibrují mi hodinky a já si přečtu zprávu od Hoseoka.

„Klíčky od auta jsou zařízené, deset minut před půlnocí se sejdeme v přízemí u výtahu, Hoseok." Povzdechnu si, na chvíli se mi sevře žaludek, docela mě zamrzí, že zrovna teď budu muset školu opustit, nikdy jsem se necítil tak dobře, to, když byl na mě i samotný ředitel pyšný, ale tyhle myšlenky musím zahnat.

„Už není cesty zpět." Zašeptám si pro sebe a s hlubokým nádechem se rozejdu zpátky na ubytovnu.