Celý zdrcený se schoulím do klubíčka na své posteli a přitisknu k sobě polštář. Zítra odjíždím pryč, stejně jako Jimin, opustím rodinu, pojedu na převýchovu. Netušil jsem, co znamená neutrální, stále mi to nikdo neřekl, rodiče jsou z toho na prášky, hádají se spolu už od doby, co jsme přijeli domů.

„Tae?" uslyším hlas Jina, který zavítal do mého pokoje. Zavře za sebou a přijde si ke mně přisednout. „Tae...mrzí mě to. Chci, abys věděl, že tě mám moc rád a...uznávám, že jsem byl špatný bratr, měl jsem si to riziko uvědomovat a dávat ti víc prostoru a-..."

„Nejsi špatný bratr, jsi totiž ten nejlepší bratr, kterého jsem kdy mohl mít." Pronesu se slzami v očích a přitisknu se k němu. Trochu šokovaně mě pohladí po vlasech, ale poté si povzdechne a víc se ke mně přitulí. Nemůžu uvěřit, že už ho neuvidím, i já byl špatný bratr, vlastně i špatný syn, bral jsem svoji rodinu jako samozřejmost. A co teprve chudák Jimin, slíbil jsem mu, že ho neopustím, ale přitom sám nevím, kam mě zítra odvezou, natož tak jeho.

„Hyung, ty jsi o té třetí skupině věděl? Věděl jsi o neutrálních?" Jin posmutněle přikývne. „proč mi o tom nikdo nikdy neřekl? A...co to vlastně je?" Jin polkne a pohlédne na mě trochu provinile, ale i soucitně.

„Nikdo o nich nemluví, je to úplně ta nejmenší skupina, necelé jedno procento. Jde ale o to, že...nemají právo v podstatě na nic. Oni...nesmí mít žádný vztah, nesmí zakládat rodinu stejně, jako negativní, až na to, že neutrální nesmí mít ani pohlavní styk, ani se nesmí zamilovat, nesmí se ani s nikým políbit, ani držet za ruku, prostě nic. Jsou to lidé jednající jen sami za sebe, jsou jen se sebou a nesmí ani ostatním pomáhat, neexistuje u nich žádný soucit, jde jim jen o sebe samu." Svraštím obočí a promnu si oči.

„Oh, ale...já takový nechci být. Chci se starat i o druhé, chci...chci se zamilovat..."

„Taehyungie...moc mě to mrzí, i já bych chtěl, abys žil normálně, ale...nejde to. Prosím, hlavně jim na té převýchově neodporuj, udělej, co se po tobě chce, nebo tě ještě potrestají a bude to jen horší." Sklopím hlavu a pustím ven slzy.

„J-Já...nezvládnu to tam...chci tady zůstat." Rozpláču se a přitisknu se víc ke svému hyungovi. Líbne mě do vlasů a pohladí po zádech. Snaží se mě utišit, ale to se mu teď nejspíš nepovede. Ani nevím, kvůli čemu brečím, jestli kvůli tomu, že opustím rodinu, nebo kvůli tomu, že ztratím veškerá práva a na lásku budu muset zapomenout, nebo kvůli Jiminovi, jak mu teď musí být, mu to tak nemělo vyjít, nezasloužil si to, měl být pozitivní, za co ho život tak ztrestal?

„Taehyungie...slibuju, že se nevidíme naposledy."

„Neslibuj to, co nesplníš." Zašeptám, ale on přikývne.

„Já vím, však slibuju to, čím jsem si jistý, slibuju, že se ještě setkáme." Pousměju se a položím si hlavu do jeho klína.

„Mám tě moc rád, hyung."

„A já tebe, bráško."

Dneska trochu kratší :)

Jinak děkuju za vaše hlasování, vidím, že hodně z vás ve čtení mých příběhů pokračuje, za což jsem moc ráda :) <3