Konečně odbije poslední hodina a já si s odechnutím začnu sesbírávat učebnice. Teď ještě oběd a odpolední výuka a můžu se vrátit na pokoj za Jungkookem, který se tam teď jistě musí hrozně nudit. Proto jsem mu tam nechal svoje hodinky, aby si mohl třeba poslechnout nějakou hudbu, než já přijdu.

„Ehm, ehm, Taehyungu?" osloví mě pan Hyun a já mu svým pohledem věnuju veškerou pozornost.

„Ano, pane?"

„Ta náhradní výuka..."

„Oh, ano, myslím na ni, nebojte." Usměju se, ale pan Hyun zakroutí hlavou.

„Ne, ne, chtěl jsem říct, že dneska odpadá." Vytřeštím oči a nakloním hlavu na stranu

„Um, jak to?"

„No, dneska jsi vypadal, že ses docela zamyslel nad mými slovy, vidím u tebe pokrok, takže si zasloužíš dneska trochu víc volna pro sebe, hmm? Zítra tedy budeš muset přijít, protože se přijde podívat ředitel, jak se ti ve výuce vede, takže doufám, že budeš stejně tak aktivní, jako dneska, ale hlavně tě čeká ta písemná práce." Srdce se mi rozbuší štěstím a taktak se udržím, abych nevypískl. Jen s úsměvem přikývnu.

„Dobře, pane Hyune, děkuju, uvidíte, že vás zítra nezklamu." Pan Hyun mě obdaruje hrdým pousmáním a rukou máchne ke dveřím učebny, abych už šel a nezdržoval se tady. S menším úklonem opustím učebnu a rozběhnu se rovnou k bufetu, kde si za studentské žetony kupujeme obědy.

„čtyřku, dvakrát." Řeknu ženě, co vydává jídla, a položím ji na okýnko žetony.

„Dvakrát? Dneska nějaký hladový, ne?" uchechtne se hlas za mnou a já poznám Namjoona.

„Beru i Jungkookovi, nemůže jen přežívat na křupkách a Cookies." Namjoon chápavě přikývne a poukáže na dvojku, když přijde na řadu. Já si převezmu polystyrénové krabičky s jídlem a počkám, až i Namjoon dostane svoji várku.

„Hele, je to pravda? Ty s ním chodíš?" optá se mě šeptem Namjoon, když oba zatočíme za roh bufetu. Nechápavě na něj kouknu, že by mu to Hoseok vyžaloval?

„Co ty o tom víš?"

„Hoseok vypadal docela zachmuřeně, tak jsem se ho zeptal a on na mě jen prsknul, ať se zeptám tebe, že ty se zahazuješ s tím negativním klukem a pusinkuješ se s ním na střechách." Zamračím se a zakroutím hlavou.

„Ach jo, proč z toho musí dělat vědu. Však to byla jen jedna jediná pusa." Namjoon se uculí a drbne do mě ramenem, protože ruce má plné.

„Oh~ takže opravdu? Bylo dobře, že jsem nakonec nepřišel, ještě bych vám to tam překazil. Bože, Tae, já mám takovou radost!"

„Heh, no, tak alespoň někdo, ale i tak má Hoseok trochu pravdu v tom, že bych měl být opatrný, musím co nejrychleji vymyslet, co s Jungkookem udělám, protože je blbost schovávat ho v pokoji celé ty roky, co tady ještě budu studovat."

„Hmm, to jo, no, a...máš nějaký nápad?" povzdechnu si a stisknu druhé patro ve výtahu.

„Ne, jediné, co se mi teď honí hlavou, je útěk." Namjoon svraští obočí a postaví se mi do cesty, abych se nedostal ke dveřím svého pokoje.

„Počkej, Tae...to nedělej, přece mě tady nenecháš, navíc...bylo by to přece ještě horší, nemáš kam utéct." Přikývnu a obejdu ho.

„Já vím, musím to ještě domyslet." Otevřu dveře a nakouknu dovnitř, jestli třeba neuvidím Jungkooka na posteli s mými hodinkami, ale postel je prázdná, stejně tak menší kuchyňka, do které odnesu jídlo.

„Jungkookie? Jsem zpátky! Pan Hyun mě pustil dřív, takže jsem nemusel na náhradní výuku!" zvolám a v tu chvíli se rozrazí dveře od koupelny a z nich vyletí černovlasý hoch s jiskřičkami v očích.

„Oh, Tae! Bál jsem se, že sem přišel někdo jiný, když ty jsi měl přijít až večer." Šeptne a pevně mě obejme. Jen ho s pousmáním pohladím po vlasech, které mě zalechtají na nose, protože je Jungkook tak o půl hlavy menší.

„Žádný strach, jsem to já, no, přinesl jsem ti oběd, jsou to čínské nudle s kuřecím masem a ananasem, bude ti to chutnat." Usměju se a dojdu pro krabičku s obědem, kterou jsem položil na kuchyňskou linku.

„Mm, to zní dobře, děkuju." Usměje se a užuž si přebírá polystyrénovou krabičku s jídlem. Posadí se na postel a pustí se do toho s chutí. Nedivím se, že tak hltá, musel mít hlad, ale hlavně je tohle jídlo jedno z mých nejoblíbenějších, protože slaná chuť spojená s ananasem je něco naprosto dokonalého. Bohužel, často to v bufetu nemívají.

„Co kdybychom šli dneska do zahrady? Ať se Jungkook taky trochu provětrá." Nabídne Namjoon a já s pousmáním přikývnu, zato Jungkook přestane jíst a dost znejistí.

„Někdo mě uvidí..."

„Ale neuvidí, půjdeme večer, kdyby nás někdo viděl, v té tmě nebude řešit, kdo se šel projít." Mrknu na něj a Jungkook tedy přikývne.

„Mm, no dobře."

Večer bude ještě jedna <3

Hej, mě se teď z nějakého důvodu vymazala polovina celé téhle kapitoly, tak jsem to dopsávala, pardon, pokud si toho někdo všiml (doufám, že ne) <3