Taehyung p. o. v.

Otevřu dveře od svého pokoje a pobídnu Jungkooka, aby šel dál, ještě je ale nezavírám, protože už z dálky vidím, jak se sem řítí Namjoon s pohledem plným otázek.

„Oh, konečně, už jsi zpátky, a Jungkook?" hned se mě začne ptát a já poukážu na postel, na kterou se Jungkook svalil. Namjoon si hned oddechne a vleze do pokoje, abychom mohli konečně dveře zavřít a zabránit tak případnému vniknutí někoho, kdo by asi nebyl úplně nejvhodnější.

„Uf, teda, už jsem se začínal bát, víš, jak bylo těžké namluvit panu Hyunovi, že zvracíš?" Zasměju se a posadím se na okraj postele, zatím, co Namjoon si sedne na zem a hlavou se opře o dveře.

„A dopadlo to dobře, teda?" Namjoon přikývne a mávne rukou.

„Jo, jo, nedělal z toho velkou vědu, akorát si tě sem pak možná přijde zkontrolovat, kdybys nepřišel zítra, tak s tím počítej." No, tak asi se začnu v pokoji vážně zamykat, nebylo by nejlepší, kdyby mi sem vlezl a našel úplně neznámého kluka v mé ložnici.

„Dobře, ještě jednou díky, dost jsi mi pomohl."

„Oh, to je jasný, jsme přece tým." Máchne rukou a zazubí se. „Takže...teď bys mi mohl odpustit tu rozbitou nabíječku." Vytřeštím oči a podívám se na docela nervózního Namjoona.

„To ne...to si děláš jen srandu, že jo." Namjoon se zamyslí a chce něco říct, ale já vstanu z postele a chytnu ho za tričko, aby mi nikam neutekl, přitom ho propálím pohledem.

„Moje nabíječka? Moje jediná nabíječka na hodinky?!"

„Omlouvám se, koupím ti novou..."

„A za co?! Nemáš ani won, ale víš co? Je mi jedno, jak to uděláš, ale prostě mi ji vrátíš v celku a-..." Namjoon mě praští do ramene, aby mě umlčel, a hlavou kývne směrem k posteli. Otočím se a jen se usměju, když uvidím Jungkooka přitisklého k polštáři, jak klidně oddechuje s očima zavřenýma a pusou lehce našpulenou.

„Oh~ pojď vedle." Zašeptám o něco klidněji a s Namjoonem proklouzneme ze dveří na chodbu. Jen se o dveře opřu a vydechnu přebytečný vzduch. Nemůžu si ale nevšimnout toho jeho divného úsměvu.

„Co je." Prsknu, ale Namjoon se uchechtne a zvedne ruce v obranném gestu.

„Nic, nic, já jen...Tae, on se ti líbí, že?" škubnu sebou a hledám nějaký bod, na který bych se mohl dívat, hlavně ne Namjoonovi do očí, přitom se ze sebe snažím něco vysoukat, ale popravdě není co, Namjoon mi vidí až do hlavy.

„Já...aish, já ani nevím, možná jo, můj hyung mi vždycky říkal, že když se ti někdo líbí, tak v podbřišku cítíš takové šimrání, jako by ti tam létali motýli, ale...nevím, jestli je to to, co cítím, nikdy jsem nic podobného nezažil, víš?" Namjoon přikývne, ale nepřestává se usmívat.

„To nic, na to člověk přijde časem." Přikývnu a trochu červený kopnu do imaginárního kamínku. Potřeboval bych si teď promluvit s Jinem, anebo Jiminem, ti by věděli, jak mi pomoct, nebo by si mě vyslechli, sice Namjoon je dost dobrý kamarád, ale nevím, z nějakého důvodu mám pocit, že to není ono, že je to pořád málo. On mi nikdy nedá to, co lidé, které jsem znal celý život a oni mě.

„Taehyungu, potřebuju si půjčit ručník." Ozve se hlas od schodů a já si hned všimnu Hoseoka, jak si to míří k nám. „ty jsi teď několikrát využil moji pračku, tak bych teď rád nějakou tvoji odezvu."

„Co? Nedám ti ručník, mám jen jeden."

„Jasně, nekecej, vím, že máš dva."

„Jo, ale ten druhý je-..." odmlčím se a zadívám se do země. Nemůžu mu říct, že ten druhý jsem dal Jungkookovi, když ani neví, o koho se jedná.

„No? Co ten druhý. Uplaval ti? Nebo co. Hele, nevymlouvej se, a víš co? Já se tě prosit nebudu, taky mi vždycky vtrhneš do pokoje bez souhlasu, takže uhni." Sykne na mě a už zabírá za kliku, ale já mu dveře rychle zatarasím, což vede k nechápavému pohledu.

„Co to děláš."

„tam teď nesmíš, promiň." Hoseok se ale zamračí a odtlačí mě bokem, až se srazím s Namjoonem a oba málem spadneme na zem.

„Přestaň šaškovat." Cekne a už tlačí na kliku.

„Ne, počkej!" křiknu, ale už je pozdě. Hoseok vtrhne do mého pokoje, ale hned se zastaví v pohybu a paralyzovaně se zadívá na postel, kde dál klidně spí můj nový spolubydlící. Už vidím ten jeho zděšený výraz, proto ho s Namjoonem rychle chytneme a odtáhneme zpátky na chodbu. Povalíme ho na zem a přimáčkneme tak, aby nám neutekl.

„Co to-..."

„Hoseoku, hlavně klid, jo? Dýchej."

„Co-...jak dýchej?! Kdo to byl?!" Namjoon mu zakryje pusu a pomůže mi ho zvednout, Hoseok je z toho úplně mimo, zatím, co mi ho rychle odtáhneme do pokoje Namjoona a zamkneme.

„Chci okamžité vysvětlení, Taehyungu!" prskne na mě a já mu jen naznačím, aby byl hlavně potichu, nebo si na nás přijdou stěžovat, že rušíme večerní klid.

„Jasně, jenom...prosím, zkus mě pochopit, vím, že jsi dobrá duše," no, podle jeho pohledu bych to teď nejraději vzal zpět, ale radši začnu s vysvětlováním, „Jmenuje se Jungkook, včera jsem ho našel na ulici, byl poraněný a hlavně špinavý, tak jsem ho vzal k sobě. Zjistil jsem, že je negativní, a že utekl nějakému chlapovi, který ho chtěl využít. Problém ale je, že je teď po něm pátrání a venku by nebyl v bezpečí, proto...jsem si řekl...že by tady prostě chvíli zůstal, dokud něco nevymyslím." Vyhrknu a opatrně kouknu na šokovaného Hoseoka.

„Pane bože, tohle je jen vtip, že jo." Hlesne, ale já nejistě zakroutím hlavou.

„Jestli se ten kluk schovává policii, je ti doufám jasný, že je považován za vyhnance." Upozorní mě, ale já posmutněle přikývnu.

„Vím, ale Hoseoku, víš, jak se teď cítí? Je teprve rok negativní a už tohle všechno, nechci ho v tom nechat, prosím, nikomu to neříkej." Hoseok mě chvíli skenuje pohledem, ale poté si povzdechne a přikývne.

„Fajn, nic neřeknu, ale kdyby cokoliv, tak já v tom s vámi nejedu, je to jasný?" rozzáří se mi oči a hned zběsile přikývnu.

„Ano! Děkuju moc, opravdu mi na něm záleží." Hoseok nejistě přikývne a vstane z postele, Namjoonovi naznačí, aby odemknul, a letmo na mě koukne.

„No, to se nemáš čím chlubit, tak jo, dobrou noc, kluci, hlavně...dávejte pozor, ať se do toho jeho problému nepřimícháte úplně, to, že ho tady schováváš, Tae, už je docela vážný."

„Já vím, ještě jednou...děkuju, že nic neřekneš." Taky se zvednu a odejdu z Namjoonova pokoje, s rozloučením zamířím k sobě. Hned mám lepší pocit, Hoseoka jsem se docela bál. Vlezu si do pokoje a přijdu k posteli, Jungkook už je zabraný do snů, no, taky bych měl jít. Přikryju ho peřinou a chci si lehnout vedle něj, ale když to udělám, projede mým tělem mráz, když zjistím, jak blízko mu jsem. Není divu, zase spí uprostřed a já nemám místo, takhle ale asi neusnu. Povzdechnu si a s polštářem se přemístím na zem.

„Uh, no, hlavně ty se dobře vyspi." Zašeptám do ticha a s pousmáním se na podlaze víc uvelebím a zakryju dekou. „Jen klid," zívnu si, „já tě ochráním. Dobrou noc."

Mimochodem, koupila jsem si králíčka :3 asi tušíte, jak jsem ho pojmenovala :D

Prvně jsem si řekla, že už si žádné zvíře kupovat nebudu, protože jsem vůbec nebyla v náladě, když mě opustila moje veverka, ale stačilo pár dní, abych zjistila, že bez toho mazlíčka to tady opravdu není ono.