„tak pojď, Tae, neloudej se tak." Pokárá mě máma, i když trochu posmutněle a nejistě. Nemám jí to za zlé, je nervózní, stejně, jako teď skoro všichni. S celou rodinou teď míříme na Soulský plac, tak říkáme velkému prostornému místu, kde se vyhlašují výsledky, ale ještě před tím musíme jít na ty testy v budově hned vedle placu. Snad se potkám s Jiminem, držím mu palce, a vlastně i sobě. Až teď se mi tak divně svírá žaludek, jako bych si až teď uvědomoval, co všechno se může pokazit v jedné minutě.

„Ehm, počkáme na place, vy běžte na ty testy." Šeptne táta a s Jinem zamíří k placu, zatím, co já s mámou zamířím k testovací budově. Schází se tady plno rodičů a patnáctiletých dětí s vyděšenými, smutnými, ale občas i sebevědomými výrazy v obličejích.

„Tady si sedni." Pobídne mě máma, abych se posadil na jednu z židlí v čekárně. To taky udělám, s očima skáču z jednoho člověka na druhého a hledám toho jednoho, kterého si ovšem všimnu, až když se otevřou dveře a z nich vyjde s náplastí na podloktí menší světlovlásek.

„Jimine!" vyskočím z židle a rozeběhnu se k němu. Hned si všimnu jeho jiskřiček v očích, když mě taky uvidí. Usměje se a pevně mě obejme. „Už máš po testech? Jaké to bylo?" Jimin pozvedne rameny a lehce se pousměje, ale za jeho pousmáním vidím strach.

„bylo to docela rychlé, i když to docela bolelo, ale už je po všem, teď...už jen čekat na výsledky, kdy je budou vyhlašovat?" pozvednu rameny.

„Asi až budou všichni po testech, pak je vyhlásí." Jimin chtěl něco říct, ale vyrušil nás hlas doktora od dveří.

„Kim Taehyung." Máma mě chytne za paži a odtáhne mě od Jimina ke dveřím, já jen stihnu na Jimina nejistě kouknout, ale on mi naznačí, že mi drží palce a že se uvidíme později. Pokývnu a vlezu do menší ordinace, kde už si muž v bílém plášti chystá další injekci.

„tady si prosím sedni a vyhrň si rukáv." Pobídne mě bezvýrazně a dojde s jehlou ke mně. Moc se mi do toho nechce, ale nemám na výběr, prostě to udělám a křečovitě zavřu oči, když mi jehla pronikne skrz žílu a doktor ze mě začne vysávat trochu krve. Opravdu to dost pálí, mám co dělat, abych nevyjeknul, ale zahryznutý do rtů se držím, dokud mi injekci nevytáhne.

„Hotovo, teď běžte na plac a čekejte na další instrukce." S mámou přikývneme a odejdeme z ordinace rovnou ven až k placu, kde čeká zbytek rodiny.

„Už jste zpátky?" vytřeští oči táta a máma nejistě přikývne.

„Jo, ale teď musíme čekat na výsledky. Až budou všichni otestovaní, budou si je volat na to pódium." Šeptne máma a hlavou pokývne směrem k betonové vyvýšenině v čele placu.

„tak snad to bude v pohodě." Vydechne Jin a hodí po mě pohledem. S polknutím raději odvrátím zrak a pohledem začnu hledat Jimina. Nikde není, nejspíš ho uvidím až na výsledky.

***

Čekali jsme tady tak tři hodiny, ale nakonec se ozval zvon hlásící vyhlašování výsledků. Všichni přítomní se poskládají na plac, zatím, co testovaní dojdou k betonové vyvýšenině. Konečně zase vidím Jimina. Přijdu k němu a znovu ho obejmu, jako bychom si snad za dnešek ještě neviděli.

„Už je to tady." Zašeptám mu do ucha a on posmutněle přikývne.

„Mám strach, Tae, asi se za chvíli pozvracím."

„Ne, jen klid, pořád musíme doufat, jasný? To...to zvládneme." Chytnu ho za ruku a s pousmáním ji stisknu, abych tak dodal odvahu Jiminovi a sám sobě. Muž, jenž bude číst výsledky, si začne po šesti volat na pódium jednotlivce, kteří se pokaždé postaví vedle sebe čelem k placu, kde jsou jejich rodiny a netrpělivě vyčkávají na verdikt.

„Vidíš tam ty obálky? Tam jsou naše výsledky, bože, je mi hrozně špatně..." znovu Jimina obejmu a utěším poplácáním po zádech. Ani neposlouchám výsledky těch před námi, zatím na pódiu ještě nejsme, ale za chvíli budeme, protože rozeznávám, že muž ve svém kostýmku čte posledního z šesti dětí na vyvýšenině.

„Hlavně dýchej, Jimine, třeba to opravdu nebude tak zlé, pak půjdeme domů a na všechno to hloupé testování zapomeneme." Uklidním ho a povzdechnu si, když zaslechnu muže svolávat další šestici dětí.

„Kim Jaemin, Jun Suhan, Park Jimin, Kim Daewoo, Seok Minhan a Kim Taehyung." Vzal bych Jimina za ruku, ale vím, že musíme zachovat své pořadí, ve kterém nás muž četl. Pomalu po kamenných schodech vyjdeme na pódium a postavíme se asi vždy metr vedle sebe. Teď je špatně i mě, tlačí mě v žaludku a po zádech mi běhá mráz, když vidím na všechny rodiny čekající na výsledky. Zahlédnu i tu moji rodinu, v tu chvíli je mi ale ještě hůř.

„Kim Jaemin." Pronese znovu muž a stoupne si k chlapci. Rozdělá bílou obálku a vytáhne z ní menší nažloutlý papír. Chvíli si ho pročítá, ale poté se otočí s pohledem k chlapcově osobě. „Pozitivní." Jde vidět, jak si hoch oddechl a usmál se od ucha k uchu. Muž mu na zápěstí dal nějaké razítko a přešel k dalšímu.

„Jun Suhan. Pozitivní."

„Park Jimin." Celý napjatý pohlédnu na Jimina kousek ode mě, celý se klepe a vypadá to, že sebou za chvíli sekne. Nervózně se zahryznu do rtu, když muž otevře jeho obálku. Moje srdce si chce asi prorazit cestu mým hrudníkem a divím se, že ten můj tlukot neslyší až rodiče dole. Musí to dopadnout dobře. Muž si papírek přečte a poté se otočí k Jiminovi.

„negativní."

Hrkne ve mně a moje srdce vynechá několik úderů. Tak moc se mi všechno vevnitř mě sevře a začerní se mi před očima. Jen vidím, jak se na mě Jimin paralyzovaně otočí a z očí mu vyhrknou slzy. Neudrží se na nohách a spadne na kolena, kde poté schová svůj obličej do dlaní a těžce se rozvzlyká.

„To ne...to ne...Jimine!" je mi jedno, že bych měl zůstat na svém místě. Rozeběhnu se k němu a pevně ho k sobě přitisknu. Zaryje své nehty do mých ramen a rozvzlyká se ještě víc.

„Ne! J-Já nechci pryč...T-Tae...p-prosím...j-já nechci..."

„Pššš, neplakej, prosím, já tě neopustím!" Někdo mě chytne za paži a odtrhne mě od Jimina. Nejspíš nějaká ostraha. Muž, jenž četl výsledky, přijde k Jiminovi s tím razítkem a násilně mu stiskne jeho drobnou ručku.

„Ne! Já nechci! Prosím! Tae, pomoc!" i mě z očí vyhrknou slzy, chci se k němu dostat, ale muž mě drží opravdu pevně a já nemám šanci.

„Odveďte si ho!" křikne muž a poukáže na brečícího Jimina. Už vidím jeho otce, jak se k němu hrne a tiskne ho k sobě. Poté už se mi jen ztrácí z dohledu. Muž mě odvede na své místo a raději zůstane poblíž mě. Nesoustředím se na nic, z očí se mi hrnou slzy nad myšlenkou, že mi Jimina odvedou, a nejen to, ale že někdo jako on bude muset přežívat tak odporné zacházení, nebude moct mít vlastní rodinu, ani zamilovaný vztah. Chtěl toho tolik prožít, pořád mi povídal, jak si někoho najde a bude se s ním mít šťastně, teď je to všechno pryč. On si přece nic tak hrozného nezasloužil, vždycky každému pomáhal, úžasnějšího člověka jsem nepoznal.

„Jiminie..." zašeptám si pro sebe chvějivým hlasem a utřu si slzy z tváří, když ke mně přijde muž s mojí obálkou. S kamennou tváří na mě pohlédne a poté pronese něco, co mi zastaví srdce. Je to totiž něco, co mi je zcela neznámé a o to větší mám strach.

„Kim Taehyung. Neutrální."