Jungkook p. o. v.

Povzdechnu si a otočím mapu, kterou jsem vzal od jednoho stánku. Myslel jsem, že bych se v tom mohl i zorientovat, ale moc nadějně to nevidím, snažím se najít cestu z města už několik hodin a začínám být docela unavený. Zoufale se posadím na lavičku a hlasitě si povzdechnu.

„Proč je to tak komplikované." Zaskuhrám pro sebe, ale hned na to mě vyruší mužský hlas.

„Potřebuješ s něčím pomoct, chlapče?" optá se mě muž a přisedne si vedle mě. Nejistě sklopím hlavu a podám mu mapu.

„Chtěl bych se dostat z města, ale nevyznám se v tom." Špitnu a muž si mapu přebere. Chvíli na ni zírá, ale poté zamyšleně zamručí.

„Hmm, mohl bych ti pomoct, ale pročpak? Chceš snad utéct?" trochu ve mně hrkne a nejistě se od muže odsunu. Rychle ale přitom zakroutím hlavou.

„Um, ne...totiž...jenom..." snažím se najít nějakou výmluvu, ale zrovna teď mě nic nenapadá. Muž se ale zasměje a natáhne ke mně ruku s mapou, přitom mě pobídne, abych si ji přebral zpátky. Nejistě se pro ni natáhnu, ale v tu chvíli mě muž pevně stiskne zápěstí, až vyjeknu bolestí a taky strachy. Prudce mi odhrne rukáv, aby viděl na moji značku negativního, a ušklíbne se.

„Ach, věděl jsem, že jsi to ty." Zašeptá a vstane tak prudce, až se málem neudržím na nohou, ale stále svírá moji ruku a někam mě táhne. „Chlapi! Tady je ten útěkář!" zařve a zpoza rohu vyjdou dva policisté ve svých černých uniformách, přitom jeden z nich začne něco mluvit do vysílačky. Ostře se nadechnu a se slzami v očích se pokusím vypáčit ruku ze sevření.

„Ne! Nechte mě! Prosím!"

„Ticho, mladej, ty teď pojedeš s námi na stanici, kde si tě vyzvedne tvůj kupec, máš štěstí, ještě máš šanci to napravit a nestát se tak vyhnancem, a to tak, že teď s námi poslušně pojedeš." Sykne, a abych se nezdržoval, chytne mě za batoh a postrčí dopředu.

„N-Ne...prosím, já za ním nechci!" vzlyknu a znovu se pokusím vysmeknout, a v tuhle chvíli ucítím, že mě muž vlastně drží jen za batoh. Reflexně se z batohu vyvléknu a rychle se rozeběhnu od muže a policistů dál.

„Chyťte ho!" zařve za mnou, to mě donutí se ohlédnout, ale znovu pustím ven slzy, když zjistím, že mě policisté dohání. Není divu, jsem unavený, oslabený, a ještě k tomu brečím, takže nevidím, kam vlastně běžím. Vrážím do lidí a snažím se hlavně nespadnout, protože mám pocit, že jediné malé klopýtnutí a policisté mě chytí.

Proběhnu uličkou mezi paneláky a opět zabočím za roh, tady už je ale slepá. Nešťastně se zadívám na panelák stojící mi v cestě, jako bych se snad snažil vymyslet, jak z toho ven. Nemá cenu se vracet, oni jsou jistě hned za mnou, akorát bych se s nimi srazil. Vyděšeně se natisknu na roh paneláku a zadívám se do uličky, teď už jen počkat, až si pro mě doběhnou a odvezou mě k tomu chlapovi. Dopadne to se mnou hrozně, určitě má pro mě nachystané jen to nejhorší, i kvůli tomu autu.

Leknutím ale málem vypustím duši, když mi něčí dlaň zakryje ústa, abych nevydal ani hlásku a stáhne mě do úzké tmavé mezery mezi paneláky, které jsem si ani nevšiml. Už chci začít panikařit a nějakým způsobem dlaň z mých úst oddělat, ale ztichnu a znehybním, když mi u ucha promluví hluboký hlas.

„Pššt, tiše." Moc dobře vím, komu tenhle hlas patří, na ten bych totiž nezapomněl. Moc uklidněný ale zatím nejsem, protože se z ulice začnou ozývat hlasy policistů.

„Tudy běžet nemohl, je to tady slepé."

„Tak asi zabočil na druhou stranu, pojď, ať ho ještě stihneme." Kroky se začnou vzdalovat a já si jen oddechnu, když všechno utichne a dlaň se z mých úst sama oddělá. Uslzený se rychle otočím čelem k dotyčnému a pevně ho obejmu.

„Taehyungu...c-co tady děláš." Vykoktám a vzhlédnu k tmavovláskovi. Taehyung si jen povzdechne a setře mi slzy z tváří.

„Hledal jsem tě, no, jak vidím, přišel jsem akorát včas, vždyť tě mohli odvést." Sklopím hlavu a oddálím se od něj. Nešťastně se opřu o zeď paneláku a sklouznu se do dolů do sedu. Rukou si zakryju obličej a popotáhnu nosem.

„Takhle...jsem to nechtěl. Myslel jsem, že když od toho chlapa uteču, všechno tak vyřeším, ale možná jsem měl zůstat sedět v tom autě, přece říkal, že napoprvé bude milý, třeba by i byl, pak bych prostě poslouchal a byl by milý i nadále, ale teď...," polknu vzlyk a rukávem si setřu slzy z tváře, „...teď jsem hledaný...nemám kam jít a odteď už mě určitě berou jako vyhnance..." vysypu to ze sebe všechno a přitáhnu k sobě kolena.

„Jungkooku..."

„Je mi šestnáct...šestnáct...co mám teď jako dělat, do takové situace jsem se dostat nikdy nechtěl, sliboval jsem si, že prostě přistoupím na pravidla negativních, ale...netušil jsem, že si mě nějaký chlap odkoupí tak brzo..." soukám to ze sebe chvějivým přidušeným hlasem a utírám si další a další návaly slz. Pak ale ucítím paže, jak si mě tisknou k sobě a hladí mě po zádech. Sice jsem chvíli v šoku, ale neprotestuju, zabořím obličej do Taehyungova ramene a nechám se utěšovat.

„Jungkooku, no tak, už neplač, všechno bude zase dobrý, neboj, jistě něco vymyslím, zatím...prostě budeš u mě na pokoji, s Namjoonem se o tebe postaráme a uvidíme, co bude dál, hlavně prosím klid." Odtáhne se ode mě a palcem mi pozvedne bradu, abych se na něj podíval. Chvíli sleduje moje oči a jemně mi odhrne pramínky černých vlasů z čela.

„Víš, že máš krásné oči? Jako dva uhlíky." Ucítím, jak rudnu a rychle odvrátím zrak, neubráním se ale pousmání. To ale Taehyung nejspíš neviděl, protože hned vstane a začne se mi omlouvat.

„Promiň, promiň, na tyhle kecy jsi asi alergický, co? Jako negativní..."

„Co? To ne, ne, ne, totiž...," znovu se pousměju a zahledím se mimo něj, „od tebe mi to nevadí...vlastně...děkuju." Jde poznat, že si nejspíš Taehyung oddechl, ale hned na to mi podá ruku a přátelsky na mě mrkne.

„Tak půjdeme?" usměju se, chytnu jeho ruku a nechám si pomoct vstát.

„Tak jo...děkuju, za všechno."

„Ále, už dost toho děkování."

Nevím, co napsat do popisku :D Tak si užijte dnešek :)