Jungkook p. o. v.

„Musel jsem odejít na vyučování, ale neboj, přijdu brzy, pak se za tebou staví Namjoon, který končí dřív. Ve skříni mám nějaké zásoby, tak si můžeš vzít, oblečení už máš taky čisté, mimochodem, dobré ráno, Taehyung." Pročtu si ten papír nahlas a pousměju se pro sebe. Je opravdu milý, bylo obrovské štěstí, že mě našel někdo takový a ne někdo, kdo by mi ublížil ještě víc. Potřeboval jsem se vyspat a taky umýt, ale zůstávat tady nechci, je to tak na problém.

No, já už vlastně v problému jsem, jestli mě ten chlap nahlásil, že jsem utekl, jsem už nejspíš automaticky brán jako vyhnanec, který porušil pravidla a nemá tedy místo v jakékoliv společnosti. Měl bych se ztratit z města, někam, kde bych se mohl naučit žít, jako třeba les, co já vím, prostě někam daleko ode všech.

Obléknu si svoje šedé tričko, tepláky a z Taehyungovi skříně vytáhnu delší černou mikinu. Nechci mu krást věci, ale jistě by se nezlobil, nechci venku zase promrznout, už tak jsem rád, že jsem během těch pár dnů na ulici nenastydl.

„Cookies? Huh?" rozzáří se mi oči, když během toho, co se hrabu ve skříni toho hnědovlasého kluka, najdu krabičku se sušenkami. Hned mi zakručí v břichu a já se neudržím při smyslech, rychle krabičku otevřu a nacpu si do pusy kakaové dobroty. Tak dlouho jsem neměl nic takového, vlastně od doby, co jsem odešel od mámy, trochu posmutním, tolik mi chybí, ale ani k ní se vrátit nemůžu, kdokoliv mě bude mít na krku, přidělám mu jen starosti.

Nazuju si svoje staré okopané tenisky, do menšího batohu, který taky najdu v Taehyungově skříni, si nacpu krabičku se sušenkami a flašku se zbytkem nějaké sodovky, abych měl alespoň něco na cestu, a pomalu otevřu dveře od pokoje ubytovny.

Je tady hrobové ticho, všichni jsou teď nejspíš ve škole. Polknu a opatrně vylezu ze dveří celý, hned se ale rozeběhnu ke schodům, nechci jezdit výtahem a riskovat, že se s někým střetnu, jak bych asi vysvětloval to, že mě tady ještě nikdy neviděli, anebo kdyby si všimli mojí značky. Nad tímhle se ošiju a rukáv si rychle stáhnu až ke konečkům prstů.

„Dobrý den, Nyah, potřebuju klíče od skladiště, byla byste tak hodná?" ozve se hlas nějakého muže a já se přikrčím za rohem schodů. Teď bych potřeboval proběhnout těch pár metrů k východu, ale viděla by mě ta brunetka za pultem v čele celého kruhovitého přízemí.

„Jistě, tady." Řekne bezvýrazně a podá muži klíčky. Nijak dál se mu ale nevěnuje a otevře si svůj časopis. Možná bych mohl prostě jít, třeba někdo jako ona nemá zapotřebí kontrolovat, kdo odtud vychází, je to prostě ubytovna, je normální, že odtud vychází a zase přichází lidé, alespoň teda ti neutrální. Kývnu si pro sebe hlavou a s nádechem, co nejvíc přirozeně, se rozejdu ke dveřím.

Nic mi neříká, to se o mě opravdu vůbec nezajímá? Jako, nestěžuju si, tohle mi ulehčuje situaci, vyjdu ven ze dveří a rozeběhnu se k díře v plotě, kterou mě včera Taehyung přinesl. Za světla je to tady úplně jiné, chvíli mám pocit, že se asi ztratím, ale naštěstí hned rozpoznám keř, za kterým je děravý plot schovaný.

„Tak jo, rychle pryč." Zašeptám si pro sebe a prolezu dírou mezi plotem, proběhnu úzkou uličkou a dostanu se opět do města. Je tady docela ruch, na to, že je tak devět dopoledne. Prohrábnu si svoje ještě rozcuchané černé vlasy a zabočím do uličky, kde jsem se včera schovával, možná se tak dostanu do jiné části města, těžko říct, Busan vůbec neznám, vlastně ani Gwangju, kde jsem měl převýchovu, jsem neznal, celý život jsem byl zvyklý na část v Soulu, než mě odvedli pryč.

Taehyung p. o. v.

„odstavec sedmdesátý třetí, dědění majetku z neutrálního na neutrálního-..."

„Tohle přeskoč, začni od devadesáté strany, povinnosti a přednosti „nových" neutrálních." Povzdechnu si a přetočím několik stránek, dokud se nedostanu k devadesáté straně. Tohle se mi číst nechce, vlastně nic se mi nechce číst, ale tohle obzvlášť ne, jistě na mě pan Hyun bude narážet, i když já nováček už nejsem, jsem tady třetím rokem, ale stále jsem v jedničce.

„Ne, pane Hyune, tohohle mě ušetřete." Zažadoním, ale on jen pozvedne obočí a zakroutí hlavou.

„Taehyungu, tohle u tebe slyším u každého druhého tématu, a zrovna tohle bys TY potřeboval nastudovat, jsi totiž dost ve skluzu, co se týče prostých základů, když se tě zeptám na něco, co bys měl znát už dávno nazpaměť, ty nevíš, a když už něco víš, tak to neřekneš, aniž bys k tomu nepřidal nějaký svůj dodatek ohledně toho, jak strašně moc zbytečné a nespravedlivé to je. Včera jsem tě nechal, aby sis pročítal sám, ale pochybuju, že sis četl, jen jsi do toho zíral." Zamračím se a zakroutím hlavou.

„To není pravda, já si četl, nemůžu za to, že jsem nestihl všech těch šedesát stran."

„Jenže ty jsi nestihl ani za ty dvě hodiny volného čtení otočit na druhou stranu, tak mi neříkej, že jsi četl, pamatuješ si alespoň ten nadpis, na který jsi celou tu dobu hleděl?" povzdechnu si a sklopím zrak, začnu mezi prsty mnout lem svého trička a nenápadně kouknu na hodinky. Nejraději bych ale prásknul hlavou o stěnu, když zjistím, že uběhlo teprve patnáct minut výuky.

„Jsi nejproblémovější žák, ještě s nikým jsme takovou starost neměli, i ten Namjoon se alespoň snaží něco dělat, i když je to převážně psaní taháků, ale ty se neobtěžuješ ani tímhle." Jeho hlas zní trochu zklamaně a mě to nutí jen zírat do stolu a polknout knedlík, který se mi vytvořil v krku. Takhle jsem ho mluvit ještě neslyšel, ale docela mě to nutí jen sedět a být zticha, teď bych si asi netroufnul na žádné svoje kecy.

„Prosím, zkus se nad tím trochu zamyslet, víš, že tohle není nic dočasného, neutrální budeš celý život a dokud ta pravidla budou, tak si se s nimi budeš muset sžít, jinak to prostě v životě nezvládneš. Teď ti ještě radím, ale až pro tebe škola skončí, už ti nikdo nikdy radit nebude." Opatrně na něj pohlédnu trochu provinile a už chci říct něco na způsob, že se nad tím zkusím zamyslet, nebo něco podobného, ale málem mi zaskočí vlastní slina, když si všimnu Namjoona za okénkem na dveřích knihovny za panem Hyunem, jak na mě zbrkle máchá rukama a naznačuje, abych za ním okamžitě přišel.

„U-Uh...j-já...mohl bych si odskočit?" pan Hyun se zamračeně podívá na hodinky.

„byl jsi před chvilkou."

„J-Já vím...omlouvám se...ale nutně potřebuju." Muž si jen povzdechne a se zklamaným výrazem, jako by si snad říkal, že takhle řeč mi proletěla ušima, ale bezvýznamně, mávne rukou směrem ke dveřím.

„Pohni si." Děkovně přikývnu a vyhrnu se ven z knihovny. Namjoon mě hned chytne a zatáhne za roh, aby nás nikdo neviděl.

„Taehyungu, no konečně, mávám tady jako debil a ty zíráš do stolu, nechtěl jsem klepat skrz pana Hyuna, ale kruci, něco se stalo!" zmateně na něj pohlédnu a utiším ho máváním ruky u jeho obličeje.

„jak stalo, co se stalo."

„Jungkook zmizel." Teď mi ta slina opravdu zaskočí a já se na chvíli zakašlu. Vytřeštím oči a přirazím Namjoona ke zdi.

„Cože?! Kdy?! Kam?!"

„J-Já nevím...přišel jsem a on u tebe nebyl, hledal jsem ho po celé ubytovně, ale nic, musel někam utéct, nebo já nevím-..."

„Proč by sakra utíkal a kam by utíkal! Aish...musím ho najít." Řeknu zoufale, ale Namjoon zakroutí hlavou a vymění naše pozice, takže teď jsem já ten přiražený ke zdi.

„Zbláznil ses? Teď ho budeš hledat? Máš výuku, ty blbče, jestli zdrhneš, tak už tě opravdu vykopnou ze školy." Utiším ho a nahnu se víc k němu.

„Ne, ty mi totiž pomůžeš, počkáš tady tak šest minut, pak řekneš, že jsem zvracel, a že jsem na ošetřovně a potom mířím do svého pokoje, protože mi je hrozně špatně, kdyby se nějak víc ptal, prostě řekni, že je mi fakt zle, ale že se mu pak zítra sám omluvím." Namjoon to jen nejistě odkývne a já se hned rozeběhnu k východu, zatím, co Namjoon čeká na chodbě, než mě bude moct jít omluvit.

Mě napadla taková menší šílenost, která by se mi sem ale dost hodila (do budoucna), ale nejsem si jistá, jestli vás tím od příběhu neodradím...no, uvidíme, ještě si to promyslím :D