Po tom z části příjemném a z části ponižujícím zážitku jsem se potřebovala pořádně odreagovat. Zavolala jsem své mladší sestřičce a pozvala ji na střelnici. Je to klidné místo, kde ze sebe můžu všechny starosti shodit a nestarat se o nic a nikoho. Dojela jsem a čekala, až uvidím její auto.

Ségra vlastní červený kabriolet a frajeří s ním, jak může. Já se o auta nijak moc nezajímám. Když jsem chodila do autoškoly a někdo se mě zeptal, jakým typem jezdím, nebyla jsem schopna odpovědět.

Vždy jsem odpovídala stejně autem. Jak prosté. Já vidím jen čtyři kola a volant. Jsem ignorant, a co má být. Někoho zajímá to, jiného ono. Filosofovala jsem si nad těmito myšlenky, až jsem konečně ji uviděla. Dvacet minut zpoždění. Jak já nesnáším, když někdo přijde pozdě. Já jsem přesná, jak hodinky a pak vždycky na každého čekám. Zkoušela jsem to změnit a chodit pozdě, ale necítila jsem se pak dobře.

„Jdeš pozdě," vyštěkla jsem na Vicky.

„Ale jsem tady ne," odsekla mi, zamkla si svého drahouška a pomalým krokem ke mně kráčela. Ve střelnici nikdo nebyl, měly jsme ji jen sami pro sebe. No paráda. Nachystala jsem si terč, vybalila svoji osmatřicítku, nabila ji ostrými a užívala si každý výstřel. Vicky na tom byla podobně, obě jsme byly poblázněné do zbraní a všeho co s tím souvisí už odmala.

Náš děda byl totiž myslivec. To on nás nadchnul pro tento koníček, chodily jsme s ním do lesa, sedávaly na posedu a číhaly na vysokou. Jen mi bylo líto každého zvířátka, které muselo být zabito. Což mě ale přešlo hned v okamžiku, kdy nám maminka naservírovala kančí guláš, srnčí ragú a podobné delikatesy.

Dneska mi ta střelba obzvláště šla, protože ve středu jsem si představovala obličej Sawyera. Pálila jsem jednu ránu za druhou a ani jedna se od středu moc daleko nevzdálila. Zato sestře to dneska vůbec nešlo. Mohla být ráda, že vůbec trefila terč. Po chvilce to naštvaně zabalila.

„Půjdem už," otravovala.

„Ne," vyprskla jsem. Jenže otravovala každou sekundu, už půjdem, už půjdem, tak jsem se taky sbalila a vyrazila vstříc sladkému domovu.

Doma jsem hned zasedla k počítači a snažila se vyzjistit všechny informace o našem kovbojovi. Zjistila jsem, že v dětství zpíval ve sboru a asi založil v patnácti letech založil country skupinu Venkovští balíci. Tato skupina mu vydržela až doteď. Tak Sawyerek zpívá, to bych chtěla slyšet.

A má dva bratry, Douglase a Francise. Oba jsou starší než on, to mi prozradil Facebook. Byla jsem zvědavá a tak jsem si chtěla najít jejich facebookové profily, ale nic mi to nenašlo. Asi ho nemají, je to sice v této moderní době podivné, ale tak asi žijív nějakém zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc.

Nakonec jsem si sehnala o Sawyerovi všechny dostupné informace a hned přišla na to, jak mu to vrátím. Zjistila jsem, že hraje za univerzitu americký fotbal. Poptala se pár známých, od kdy do kdy probíhají tréninky, a pak se nenápadně schovala u nich v šatně.

Stála jsem za dveřmi a ani nedýchala. Do šatny vrazili zpocení svalovci a můj žaludek se začínal obracet. Ta vůně zpocených těl a dresů byla nedýchatelná. Pořádně jsem zadržela dech a poslouchala hlasy. Sawyer hrozně zdržoval. Místo, aby šel do umývárky tak si povídal s jedním kámošem, jak jsme včera vyhráli nad Kanadou.

Šíleně zajímavé téma, ale najednou ho změnil a začli se bavit o holkách. Nastražila jsem uši.

„Jo kámo, podívej co jsem dneska dostal od jedný roštěnky!"

„Wow podrda," zahalekal ten jeho idiotský kamarád a já se hroutila.

„Který šťabajzny je?" Zeptal se a Sawyera na to.

„Leanny"

„Leanny?, hele tu neznám?" Divil se.

„Počkej kámo, ukážu ti její Facebook" Proboha, tak teď můžu chodit kanálama.

„Jo tahle holka, no nic moc teda," odfrkl si.

„No počkej, kdybys viděl ty její nárazníky, změnil bys názor a zadek taky ujde."Tak já ujdu? Jenom ujdu? Hajzlové, šmejdi, tohle spočítám oběma.

„ A ona ti jí jako dala? To se mi nezdá, působí tak nafoukaně, jako bychom jí nesahali ani po kotníky!"

Vážně tak ostatním připadám? Chladná a s nosem nahoru? Ale vždyť já taková vůbec nejsem.

„No Chrisi, ty vole ta byla žhavá jak požár," lhal ten naničhodník.

„Dala si se mnou sraz na záchodech, vrhla se na mě a málem znásilnila, tuhle podprdu mi dala na památku."

„Nekecej vole, a můžu ji taky vyzkoušet?" A to už jsem slyšela zapnout sprchu, takže zbytek rozhovoru se mi ztrácí.

Nastala moje chvíle. V šatně zůstali tihle dva poslední. Po tom jejich rozhovoru jsem pěnila vzteky a tohle je vyjde draho.

Popadla jsem jejich oblečení, sebrala i ručníky a rozhlídla se v jejich skříňkách, jestli tam něco nezůstalo. Zůstala tady ještě moje podprsenka, tu jsem brala samozřejmě s sebou. Uviděla jsem ještě papír a tužku. Napsala jsem tomu lháři pěkně šťavnatý vzkaz.

Milý znásilněný,

Svůj dárek si beru zpátky a ještě jsem si půjčila pár tvých kousků. Doufám, že ti nebudou chybět. A víš, že lhát se nemá?

S pozdravem vášnivá dračice

Tak a teď rychle pryč. Jejich hadry jsem mrskla do auta a už jen čekala s připraveným foťákem. Za moment vyběhl Sawyer v roušce vyrobené z toaleťáku. Rychle jsem vylezla, cvakla fotku a..

„Sexy obleček," zařvala jsem na něj. Jen co mě zmerčil, tak se rychle rozběhnul. No já dupla na plyn a mizela z parkoviště.

„Za to zaplatíš!!!"

Doma jsem si fotku vytáhla z foťáku do počítače. Dal jsem k ní popisek : „Neandrtálec v toaletní roušce." Milého Sawyerka tam označila a umístila na facebookové stránky školy.