Douglas

Dlouho se nevracela, tak jsem šel nahoru za ní. Seděla na posteli s hlavou v dlaních a ramena se jí otřásala. Zbalená taška ležela před ní na zemi. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat, ale radši jsem držel hubu, abych nekváknul něco, co by jí rozplakalo ještě více.

Sedl jsem si k ní, sundal jí ruce z obličeje a přitiskl ji k sobě.

Obmotal jsem kolem ní ruce a zašeptal: „Už je to dobrý, už ti nikdo neublíží, nedovolím to," říkal jsem jí tiše a pomalu se začala ukliďnovat. Zvedla hlavu, oči měla celé červené a zvedla koutky úst nahoru.

„Děkuji, Dougu."

„Jsi můj hrdina, " dodala a já se cítil jako King.

Vím, nebylo moc vhodné, abych ústa zkroutil do širokého úsměvu, ale mě ta její poznámka o hrdinovi tak potěšila a zahřála mě u srdce. Nedovolím, aby mé víle někdo ublížil, to ho radši vlastnoručně zabiju. Nechci jí už vidět plakat, nesmí už uronit ani jedinou slzičku, a když tak ať se směje štěstím.

Pozoroval jsem ji s něžným výrazem na tváři a ona mi položila hlavu do klína. Takhle jsme strávili asi půl hodiny. Bohužel jsem to musel ukončit, byl čas jet.

„Andílku, zvedej se, musíme vyrazit." Opustila můj prostor, popadla tašku a čekala až se zvednu. Vyskočil jsem rychle z postele a tašku jí uzmul.

„Ale, " protestovala.

„Ne, nebudeš ji nosit, jsem gentleman." Oči jí posmutněly.

„To mi Sawyer říkal taky, než se změnil ve zrůdu," povzdechla si a scházela schody dolů.

Nevěděl jsem, jak ji mám utěšit. Chtěl jsem jí trochu rozveselit a tak jsem jí začal vyprávět, jak jsem šel poprvé s tátou chytat ryby.

„A ta ryba zabrala a já skončil ve vodě, " dokončil jsem vyprávění. Rozesmála se. Byl to ten nejkrásnější zvuk, jako andělské zvony, ne že bych teda věděl, jak zní, ale určitě jako ona.

Hodil jsem její tašku do kufru a nasedl do auta. Posadila se na místo spolujezdce a zapásala se. Nastartoval jsem a vyjeli jsme. Pustila rádio a přepínala stanice, tak dlouho až našla jednu, kde zněly písně ve zvláštním jazyce. Zpívalo se tam:

Znám tě pouze krátce, možná to byl sen
měsíc jasně svítil, byl to zvláštní den
vítr mírně foukal, cítila jsi chlad – já jsem –
poprvé tě objal, chvíli jsem tě hřál.

Rtům svým stále dáváš zámek nebo mříž
všechny plody lásky klidně zahodíš
trápím se a nevím, co si myslet mám - náhle
marně tady stojím, tebe přemlouvám.

Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.

Tvým vlasům teď zpívá vítr píseň svou
podávám ti růži rosou zkrápěnou
povídáš, tak sundej zámek, těžkou mříž – prosím –
jen mě dlouze líbej, právě ty to smíš.

Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.

Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.

Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
...

Ten jazyk jsem neznal, ale přišlo mi, že to bude asi zamilovaná písnička, jelikož Lea se zase tichounce rozplakala. Nemůže pořád zapomenout zradu Sawyera, chápu jí, ale je mi tak těžko u srdce z jejího pláče.

„To je zvláštní jazyk, ten neznám, " přerušil jsem to tíživé ticho.

Utřela si slzy rukou a usmála se: „To je čeština, Česká republika je země, která se nachází uprostřed Evropy, někdy se o ní také říká, že je to srdce Evropy. Moje babička byla odtamtud víš, jezdila jsem k ní na prázdniny každé léto, než před třemi roky zemřela, " vysvětlovala. Nechtěl jsem jí říkat, jak je mi to líto, je to ubohá věta, která nic neznamená, tak jsem se natáhl a pohladil ji lehce po ruce, sjel jsem až k její dlani a na chvíli ji stiskl ve své.

Obrátila své tělo směrem k mému a dlouho mě pozorovala.

„Víš, Sawyer mě strašně zklamal, ale jsem velice ráda, že jsem se mohla seznámit s tebou." Řekla mi. Vlasy jí padaly do obličeje tak jsem jí je rukou lehce odhrnul.

„Já jsem taky moc rád, že jsem tě mohl poznat." Přiznal jsem se a doufal, že jsem se moc se svými city neprozradil. Přece jen, by se to moc nehodilo, ne teď, když jí můj blbej brácha tak ublížil.

Řídil jsem a jedním koutkem, ne kecám víc než bych měl, jsem ji pozoroval. Po chvíli usnula a začala lehce slintat na sedačku. U každé jiné by mi to přišlo nechutné, ale Lea byla tak roztomilounká. Slabě pochrupávala a stočila se do klubíčka. Nemohl jsem se na ni vynadívat, byla tak krásná, když spala.

Tak moc jsem chtěl, aby byla moje. V tom sebou ale začala škubat a naříkat. Házela sebou na sedadle a pěkně se při tom praštila o vnitřní stranu dveří. Nikdo na silnici naštěstí nebyl a tak jsem zajel ke krajnici a sevřel jí v náručí.

„Ne, já nechci, neee prosím." Vykřikovala ze spaní.

Zmáčknul jsem jí ještě víc a lehce ji poplacával po tvářích.

„Leuško, leuš, vzbuď se." Otevřela oči a zračilo se v nich příšerné zděšení.

„Dougu, " vykvikla zmateně.

„Jsem tady, princezno." Vzal jsem jí tvář do dlaní a lehce ji políbil na čelo.

„To bylo hrozný, zdálo se mi o tom znásilnění, " pronesla a strašně se klepala.

Natáhnul jsem se dozadu, kde jsem měl deku a přikryl jí od hlavy až k patě.

„Už se neboj, jsi v bezpečí, já tě nedám, " obličej se jí lehce rozjasnil a zachumlala se do deky.

„Proč jen jsem nepoznala nejdřív tebe!" zeptala se.

„Byla bych šťastná mnohem dřív, " zamumlala skoro neslyšně, ale já ji zaslechl. Byl jsem moc rád, že se mnou cítí dobře.